Zapomenutý osud polských uprchlíků: před Stalinem utekli ze Sibiře do pouště

V září 1939 napadli Polsko ze západu Němci a Sovětský svaz vzápětí okupoval východ země. Rudá armáda deportovala na Sibiř stovky tisíc Poláků, které Stalin po několika letech nechal odejít na jih do Íránu a pak do Libanonu a Palestiny. O téměř neznámém příběhu těchto uprchlíků píše server televize Al-Džazíra.

Varšava/Teherán Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

V Teheránu uprchlíky ubytovali ve čtyřech táborech. Dočasný tábor se stal dokonce z jedné ze soukromých zahrad íránského šáha | Zdroj: CC0 Public Domain

Taji, domácí papoušek, se v bytě v centru Teheránu pohyboval volně a občas přitom zakřičel. „Nerada ho nechávám v kleci," říká novinářům Helena Stelmachová. „Nemám ráda věznění."

Před skoro osmdesáti lety se paní Stelmachová o věznění, exilu a hledání útočiště leccos dozvěděla na vlastní kůži. Tehdy, v září 1939, napadli Polsko ze západu Němci a Sovětský svaz vzápětí okupoval východ země.

Rudá armáda deportovala na Sibiř stovky tisíc Poláků a rodina Heleny Stelmachové byla mezi nimi. Jejího otce sovětští vojáci uvěznili a Helena a její matka musely odejít z domova.
„Když si pro nás přišli, byla půlnoc," vzpomíná Helena Stelmachová. „Nejdřív nás poslali do kostela a pak na Sibiř. Všechno, co jsme si vzali, byl kufr se starou dekou, pár šperků a rodinné fotografie."

Ve svém deníku, který roku 2009 vydala v perštině pod titulem Z Varšavy do Teheránu, vzpomíná na to, jak Poláci na Sibiři každý den umírali – svoje udělalo mrazivé počasí, podvýživa a nemoci. Kvůli špatné výživě prý občas docházelo k tomu, že lidem vypadávaly z úst zuby, když se snažili něco říct.

Ze Sibiře do pouště

Tato noční můra trvala dva roky – když v roce 1941 Německo napadlo Sovětský svaz, Stalina to přimělo postoj k Polákům změnit. V roce 1942 jim umožnil, aby svobodně odešli na jih do Íránu a pak do Libanonu a Palestiny.

Desítky tisíc Poláků tehdy dorazily na Blízký východ, aby si tam hledaly útočiště. Naproti tomu dnešní Polsko před přílivem uprchlíků, jdoucích v opačném směru, zavírá dveře, čteme v článku na stránkách televize Al-Džazíra.

Rudá armáda deportovala na Sibiř stovky tisíc Poláků a rodina Heleny Stelmachové byla mezi nimi (ilustrační foto) | Zdroj: CC0 Public Domain

„Není to zrovna téma, o kterém by lidé a politici rádi mluvili," říká Narges Kharaghani, íránská režisérka, která nedávno dokončila dokumentární film o polských uprchlících v Íránu za druhé světové války.

„Myslím, že došlo k nevyřčenému konsensu o tom, že toto téma by mělo být zapomenuto. Když válka skončila, vítězné země chtěly, aby se mluvilo jen o Hitlerových zločinech. Když uvážíme, jak se dnes Západ chová k migrantům, je jasné, že se jim o tomto exodu nechce mluvit."

V roce 1942 zahájilo kolem 120 tisíc Poláků svou cestu ze vzdálených částí Sovětského svazu. „Když dorazili do Íránu, zemi sužovala politická nestabilita a hladomor," říká Reza Nikpour, íránsko-polský historik a člen asociace íránsko-polského přátelství.

„Sověti a Britové v Íránu navíc zkonfiskovali všechno, co šlo, aby to využili na evropské frontě. A to i přesto, že Írán na začátku války vyhlásil neutralitu."

Šáhovi hosté

Poláci se do Íránu dostávali přes přístavní město Anzali na jižním pobřeží Kaspického moře. Sovětské lodi, připlouvající do Anzali, byly plné hladovějících polských uprchlíků. Byli to ti šťastnější – ostatní zemřeli cestou na skvrnitý a břišní tyf nebo hlady. Jejich těla prostě naházeli do moře.

Helena Stelmachová měla to štěstí, že se jí nemoci a hlad vyhnuly. Její matka totiž byla zdravotní sestra a za to, že se během cesty přes Kaspické moře starala o kapitánova nemocného syna, se její dceři dostalo jídla a péče. Po dvou dnech na moři dorazili do nové země. V Íránu byl v té době hlad a v hlavním městě řádily hladové bouře.

Když ale polské uprchlíky naložili na náklaďáky, aby je z Anzali odvezli do Íránu, čekalo je nezvyklé uvítání. Íránci na ně začali házet různé předměty – nebyly to kameny, jak se uprchlíci nejdřív obávali, ale sušenky a sladkosti.

„Polští uprchlíci se živili více úsměvy a laskavostí Íránců než jídlem, které jim vydávali britští a indičtí vojáci," píše se v článku Ryszarda Antolaka, odborníka na historii Íránu a východní Evropy, jehož matka tehdy také přišla do Íránu.

V Teheránu uprchlíky ubytovali ve čtyřech táborech. Dočasný uprchlický tábor se stal dokonce z jedné ze soukromých zahrad íránského šáha. Uprchlíci měli také svou vlastní nemocnici.

Někteří už zůstali

„Íránci polské uprchlíky přijali dobře a ti se do tamní společnosti integrovali. Pracovali jako překladatelé, ošetřovatelé, sekretářky, kuchaři a krejčí," řekl Al-Džazíře Nikpour. „Někteří si v zemi našli partnery a zůstali tam natrvalo."

Polští uprchlíci založili radiostanici a vydávali noviny ve své mateřštině. Svou stopu zanechali i v íránském umění a kuchyni. Pierogi, polské plněné taštičky, jsou v Íránu běžné dodnes.

Správce hřbitova Hamid Tajrishi Al-Džazíře řekl, že „na hřbitov pořád přicházejí návštěvníci. | Foto: Robert Wielgórski | Zdroj: CC BY-SA 3.0

Helena Stelmachová se seznámila se svým budoucím manželem právě díky jídlu. V Teheránu měla její matka obchod, kde prodávala polská jídla. Mohammad Ali pracoval ve vedlejším obchodě a současně chodil na kurzy angličtiny. „Helena uměla anglicky a německy," vzpomíná Ali s úsměvem „Požádal jsem ji, jestli by mi nepomohla s angličtinou, tak jsme se dali dohromady a už půl století jsme spolu."

Od té doby, co Helena Stelmachová a její matka přišly do Íránu, se toho hodně změnilo: skončila druhá světová válka, v Íránu se odehrála islámská revoluce, padla železná opona, Polsko vstoupilo do Evropské unie. Helena a její matka ale po celou tu dobu žily v Íránu.
Svou starou vlast během té doby několikrát navštívily, a dokonce dostaly řád Bílého orla, jedno z nejvyšších polských vyznamenání.

V roce 1983 Helenina matka zemřela. Pochovali ji na stejném hřbitově jako ty, kteří v roce 1942 nepřežili cestu. Hřbitov od záplavy hranatých domků v jedné z nejstarších teheránských čtvrtí dělí jen dlouhá vysoká zeď.

Správce hřbitova Hamid Tajrishi Al-Džazíře řekl, že „na hřbitov pořád přicházejí návštěvníci. Před pár dny tu byla skupina polských turistů... Občas přijde nějaký cizinec i sám, vyhledá v našem archivu jména svých prarodičů, položí na jejich hrobě květy a odejde."

Miroslav Tomek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme