Hrátky s německými letouny i zdržení, které znamenalo přežít. Zeman v Londýně ocení také československé letce
V necelých 98 letech v pátek bývalý stíhací pilot Miroslav Liškutín převezme z rukou prezidenta republiky doklad o povýšení do hodnosti brigádního generála. Stane se tak v Londýně, kde Miloš Zeman předá další pětici československých válečných veteránů medaili Za hrdinství. Mezi nimi hrají prim dva někdejší příslušníci 311. bombardovací perutě, Arnošt Polák a Ivan Otto Schwarz.
Coby pilot britské 145. a později československých perutí číslo 312 a 313 se Miroslav Liškutín vždycky hlásil jako dobrovolník do akcí, které sice mohly přinést slávu a povýšení, ale také smrt.
„Nebylo to pro mě, jako že si hrají s mým osudem, ale že já si hraji s nepřátelskými letouny. A tím jsem obrátil to riziko, že to riziko není na mně, ale mohu volný střílet, kdy a jak chci,“ řekl Českému rozhlasu před několika lety u sebe doma v jihoanglickém Farehamu nositel vysokých britských řádů DFC a AFC, jakož i české medaile Za hrdinství.
Miroslav Liškutín zvaný Tony nebo Sir Galahad, jinak rodák z Jiříkovic u Brna, mimochodem posloužil coby inspirace pro postavu Karla Vojtíška ve Svěrákově snímku Tmavomodrý svět.
„Letěl naproti našim bombardérům, které se vracejí a nemají rádio. Wellingtona jsem poznal nad mraky v měsíčním svitu docela snadno. Ovšem pozná on mě? To byla otázka. Já se přidal mimo jejich dostřel, dostal jsem signál, že mě poznali, že jsem Spitfire. Vedl jsem ho na přistání k sousednímu letišti, ale on přistál na našem letišti. Sešli jsme se tam, byl to Australan. U piva jsme se cítili úplně jako doma,“ vzpomínal Miroslav Liškutín.
Olda střílel rakety, já z kulometu
Ivan Otto Schwarz ze slovenské Bytče byl osobně u jednoho z nejúžasnějších činů našich vojáků za druhé světové války vůbec. Byl palubním střelcem posádky Liberatoru 311. perutě kapitána Oldřicha Doležala, která na Vánoce 1943 potopila německou zásobovací loď Alsterufer.
„Pamatuji si na to velice jasně. Udělali jsme nejprve raketový útok a pak ještě útok bombami. Olda střílel ty rakety, já střílel z kulometu, odstřelil jsem komunikační síť, co měli na lodi, takže nemohli komunikovat,“ popisuje Ivan Otto Schwarz.
Jako v případě Miroslava Liškutína, i vojenská kariéra generálmajora Schwarze je lemována okamžiky, kdy jen o vlásek unikl smrti. Často v tom hrála roli náhoda, v tomto případě liknavost kamaráda Huga Melliona.
„Připravoval letadlo s velitelem letky, ve které jsem sloužil. Vzali si letadlo, že poletí do Londýna. Já ještě neměl vybavenou propustku, Hugo mě zdržel, tak jsem řekl: Leťte, přijedu za vámi vlakem. Co se stalo? Já jsem přijel, oni nepřijeli. Zřítili se. Kdyby mi byl Hugo dal ty papíry včas, byl jsem dnes v Brookwoodu pochovaný s nimi,“ vzpomíná Schwarz.
V československé sekci válečného hřbitova Brookwood u Londýna už Ivan Otto Schwarz má na jednom z náhrobních kamenů několik let i svoje jméno. Prý je to čistě preventivní opatření, má ještě plány, které hodlá realizovat, a za svými válečnými druhy se ještě nechystá.
