Židovské téma dodnes rozděluje polskou společnost
Před 65 lety povstalci ve varšavském ghettu dali světu znát, že antisemitismus přesáhl veškeré myslitelné hranice. O takzvaném konečném řešení židovské otázky tehdy ve světě věděli málo nebo nechtěli vědět vůbec. Varšavský zpravodaj Českého rozhlasu Martin Dorazín zjišťoval, jaké jsou vztahy mezi Židy a Poláky 65 let po povstání v ghettu.
Izraelská hymna, vycházející z českého popěvku, nezní v Polsku příliš často. Židovské téma dodnes polskou společnost rozděluje a zneklidňuje. Polskými městy sice o výročí křišťálové noci nepochodují primitivové, ale antisemitismus se tu a tam projeví. Nedávno jsem narazil na skupinku žen, které vášnivě probíraly varšavskou primátorku Hannu Gronkiewicz-Waltzovou:
"Měla by odjet do Izraele, ke svým. Tam je její místo. Polsko je naší zemí a naší vlastí, jestli se to někomu nelíbí, může se vystěhovat a vládnout u sebe doma."
"Židé říkají, že Polsko je prokletou zemí. Ať tedy odjedou do své země, nikdo je tu nedrží a ani je k nám nezve. To je vše."
Druhá část polské společnosti se za projevy antisemitismu stydí a dělá vše pro to, aby se Polsko této ošklivé nálepky zbavilo. Někteří pravicoví politici i historici se ale domnívají, že židovská vzpoura příliš zastínila důležitější událost, kterou bylo podle jejich názoru varšavské povstání. To vypuklo rok a něco po potlačení bojů v židovském ghettu.
Premiér Donald Tusk rivalizaci dvou varšavských povstání odmítá: "Jestliže bychom si nepřipomínali židovské povstání, nestáli bychom za to, aby někdo vzpomínal na nás."
Vztahy mezi Poláky a Židy nebyly nikdy idylické, což se projevilo i po vypuknutí II. světové války a vzniku ghetta: "Nejen Němci mlátili Židy, kteří vycházeli z ghetta. Byla to také polská spodina, která si na nás vybíjela vztek. Říkalo se, že Němci přivážejí polské mladíky z okolí Varšavy a dávají jim pět zlotých, aby rozbíjeli židovské obchody. To se jim ale nepodařilo. Vyhnali je nosiči, kteří zásobovali obchody uhlím nebo přinášeli zboží," vzpomíná na počátky života v ghettu Marek Edelman, poslední žijící vůdce povstání.
Daleko větší vliv na Poláky měla podle něj Goebelsova propaganda, která Židy vykreslovala jako nebezpečná a nemocná individua: "To na lidi hodně zapůsobilo. Báli se jakýchkoli kontaktů se Židy. Nakonec ale s námi jednat museli. Většina dosazených německých majitelů židovských obchodů a továren se v tomto druhu podnikání vůbec nevyznala - najímali si proto Poláky. Ti tomu ale také moc nerozuměli a uzavírali dohody s bývalými židovskými majiteli na zásadě: ty to budeš řídit a já ti dám polovinu zisku."
Jak říká Marek Edelman, Židé se ale jen výjimečně dočkali splnění podmínek dohody. Poláci je raději udali Němcům. Tak nějak se rodil pocit provinění, který ve své kontroverzní knížce Strach popisuje Jan Gross. Zdaleka ne všechny Poláky pocit strachu ovládl: magistrátní úřednice Irena Sendlerová zachránila z ghetta dva a půl tisíce židovských dětí, dala jim novou identitu a druhý život. Hodně z nich přijaly polské rodiny, přestože za to hrozil trest smrti.
Obyvatelům ghetta pomáhala polská organizace Žegota a v době povstání také ilegální polská armáda AK. Židovské uprchlíky ukrývali na farách i v klášterech. Vztahy mezi Židy a Poláky jsou proto hodně komplikované a mají své světlé i stinné stránky - a s tím se bude muset vyrovnávat ještě několik dalších generací.
