Česko 5:4 Švýcarsko

Živoří v boudách z trámů a kusů plechu. Bělošská menšina v jihoafrickém slumu spoléhá na 'boží pomoc'

V Jihoafrické republice žijí ve slumech statisíce lidí. Nemají práci ani vlastní střechu nad hlavou. Šanci na získání bytu nebo stálého zaměstnání mají jen minimální. Přežívají proto jen díky darům nebo pomoci humanitárních organizací. Zdaleka ale nejde jen o černošské obyvatelstvo. Ve slumech živoří i tisíce bělošských rodin. Jedna z takových osad je u města Krugersdorp.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Slum u města Krugersdorp | Foto: Robert Mikoláš

Dětský křik se mísí se štěkotem psů, hřiště ale nahrazuje prašná, do žluta zbarvená cesta a boudy, sbité z prken a kusů plechů tu mají jen lidé. Zvířata spí pod širým nebem.

Mezi chatrčemi se občas objeví i karavan, z jehož technického stavu je už na první pohled jasné, že právě toto místo v osadě Munsieville je jeho poslední zastávkou.

Sedmačtyřicetiletá paní Luzette tu žije přes dva roky. Jejím domovem je bouda rozčleněná do tří místností - kuchyně, ložnice a obývacího pokoje. Na stěnách visí kříže, rodinné fotografie a nezbytné mucholapky. Na lednici pak stojí puštěné rádio.

Přehrát

00:00 / 00:00

V Jihoafrické republice žijí ve slumech statisíce lidí

Asi 15 metrů čtverečních sdílí společně s manželem i devětadvacetiletým synem. Práci má teď jen její muž, který roznáší noviny. Jak ale paní Luzette podotýká, jde pouze o dočasné místo, které navíc sehnal teprve nedávno.

Bez pomoci druhých by prý jen těžko přežili. A stejně tak i ostatní členové komunity, kterým nikdo neřekne jinak, než „bílí squatteři".

Člověkem, kterému nejvíce důvěřují, je šestapadesátiletá Irene - máma, chůva, babička a hlavně žena, která jedná s úřady a snaží se zajistit důstojnější bydlení. Jak ale vysvětluje, jde spíše o boj s větrnými mlýny.

Jihoafrické Centrum holokaustu a genocidy odhaluje nacistickou perzekuci homosexuálů

Číst článek

Nárok na byt od státu či obce mají totiž jen ti, co v minulosti nepracovali a neplatili daně. V opačném případě tak mají smůlu, bez ohledu na to, že stabilní zaměstnání naposledy měli třeba před deseti a více roky.

Bez víry by nepřežili

Sama Irene se na ulici ocitla po rozvodu. Jiní zkrachovali nebo se sami rozhodli žít volnějším způsobem, v přívěsech, v kempech. Teď se ale, na základě soudního příkazu museli přestěhovat na pozemek, který jim vyčlenily jihoafrické úřady.

O domek už třikrát, ovšem marně, žádala i matka tří malých dětí, které pobíhají kolem ní. Měly by být ve školce, resp. ve škole, ale protože se porouchal školní autobus, musí zůstat doma. Na soukromého dopravce, který denně požaduje 40 randů, tedy něco přes 70 korun, nemá peníze. Měsíčně totiž na jedno dítě dostává podporu jen zhruba 500 korun. Více už toho neřekne, se slzami v očích se omluví a zmizí v domku, jehož střechu tvoří kus plechu zatížený kameny.

Slum u města Krugersdorp | Foto: Robert Mikoláš

Irene si v této souvislosti povzdechne s tím, že aspoň doktora mají zadarmo, i když jako běloši jsou prý vyšetřeni vždy až poslední. Na druhé straně jim ale místní úřady zajistily přívod pitné vody a dvakrát týdně tu - bezplatně - vyvážejí i přenosné toalety.

A důležitá je i relativní bezpečnost. Sice žijí uprostřed černošské osady, kde je kriminalita každodenní realitou, jejich sousedé se však podle paní Irene v případě nějakého útoku sami postarají o to, aby dotyčný pachatel byl dopaden a potrestán.

Nejvíce se ale spoléhají na Boha, na boží pomoc. Bez víry by totiž nepřežili.

Robert Mikoláš Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme