Život po ultrapravici. '44 let jsem plýtval životem, teď chci škody napravit,' říká bývalý neonacista Wilshaw

Před necelým měsícem Kevin Wilshaw v rozhovoru pro televizi Channel 4 veřejně řekl, že je gay s židovskými kořeny a odsoudil krajní pravici. Do té doby byl přitom v Británii považován za jednoho z předních členů neonacistického hnutí. „Bál jsem se negativních reakcí i fyzického násilí. Teď chci zkusit napravit škody, které jsem napáchal,“ svěřil se v exkluzivním rozhovoru pro server iROZHLAS.cz.

Londýn/Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Wilshaw se po více než 40 letech ultrapravicového aktivismu rozhodl veřejně říct, že je gay a odsoudit extremismus. | Foto: Hope not Hate | Zdroj: www.hopenothate.cz

Jak se váš život změnil od chvíle, co jste ukončil své působení v extremistických skupinách a v říjnu proti nim veřejně vystoupil s přiznáním, že jste gay s židovskými kořeny?
Rozhodně jsem ztratil kontakt s mnoha lidmi, kteří jsou nějak spojeni s neonacismem nebo pravicovým extremismem. Získal jsem díky tomu ale také několik přátel, kteří mě berou takového, jaký jsem, a oceňují, že jsem odešel. Můj život se naprosto převrátil, všechno negativní jsem vyměnil za pozitivno.

Jaká jsou ta pozitiva?
Pozitivní je to, že škody, které jsem napáchal, můžu zkusit napravit. Chci být příkladem pro lidi, kteří by mohli chtít nastoupit na stejnou extremistickou dráhu, být příkladem toho, jak destruktivní tahle negativita je, jak sebedestruktivní umí být. A odradit především mladé lidi, kteří by mohli chtít vstoupit do podobných extremistických organizací, a donutit je zamyslet se nad tím ještě jednou, ukázat jim, že to není vůbec dobrý nápad.

Kevin Wilshaw zachycen při rozhovoru s televizí Channel 4 | Foto: Hope not Hate | Zdroj: www.hopenothate.cz

Jak toho chcete dosáhnout?
Přemýšlím nad tím, že bych napsal autobiografii, to by mohlo pomoct. Zatím nad tím jen přemýšlím a napsal jsem pár konceptů a nic není jisté. Chci, aby to byla kniha o mém dětství, škole, výchově, práci i stále rostoucím zájmu o neonacismus a extremismus, až po důvody, proč jsem se rozhodl skončit. Chci ale také použít k přesvědčování lidí média, i když nejsem příliš zvyklý na publicitu.

Co by podle vás mohlo mladé odradit od vstupu do extremistických skupin?
Víte, když jsem byl mladý, neexistoval žádný způsob, jak zabránit lidem před vstupem do těchto organizací, nebyl to tehdy totiž ještě takový problém. Dnes je myslím zapotřebí nejvíc lidi vzdělávat, identifikovat ty, kterým hrozí, že budou do těchto skupin vtaženi. Všechno to začíná ve škole, když z ní lidé odejdou, už mají základní představy o životě a ty mohou být už v té době poškozené. Problém se musí řešit ještě předtím, než je napácháno příliš škody.

'Cítím vinu za své činy.' Přední britský neonacista přiznal, že je gay s židovskými kořeny

Číst článek

Mladí lidé, které jsem potkával v poslední době, mi hodně připomínají mě samotného. Někteří se zapojí a zůstanou dva nebo tři roky, další ale zůstanou mnohem déle a budou ničit lidi kolem i sebe a svoje šance v životě i na život. Je to destruktivní a oni to nevidí. 

Pocit sounáležitosti a solidarity

Když se podíváte zpět do minulosti, existuje něco, co mohlo zastavit vás?
Myslím, že moje životní podmínky nebyly úplně obvyklé. Lidé si myslí, že připojit se k pravicovým extremistům je něco kontroverzního a trendy. Já jsem se nudil, neměl jsem ve škole kamarády, chybělo mi přátelství a nějaký smysl. Bohužel jsem si ale vybral špatnou cestu. Dostal jsem se k extremismu a dlouho se ho nepustil.

Byl pocit soudržnosti silnější než hodnoty, jako je třeba rodina?
Ano, myslím, že může nahradit i rodinu, rodinné vazby, speciálně, pokud jsou slabé. Ocitnete se ve skupině lidí, kteří jsou napadáni někým zvenku a to ještě posiluje pocit solidarity a sounáležitosti. Myslím, že tohle je i případ pravicového extremismu.

Archivní snímek Kevina Wilshawa | Foto: Hope not Hate | Zdroj: www.hopenothate.cz

V rozhovoru pro Channel 4 jste zmínil, že jste svůj postoj začal měnit až s tím, když jste se sám stal terčem. Jak to přesně bylo?
Podezřívali mě, evidentně právem, že jsem gay. To zrovna není u pravicových extremistů oblíbené, neonacisté mají dlouhou historii spojenou s homofobií a já se najednou ocitl na druhém konci toho řetězce, stal jsem se terčem nenávisti, šikany a násilí. Vím, že to zní sobecky, ale až potom mi došlo, jaké to je. Vnímal jsem, co zažívají lidé z etnických menšin – tu nenávist, kterou jsem já sám propagoval, a díky tomu jsem získal na vše nový pohled.

'Bál jsem se o sebe i rodinu'

Kdy přesně jste své působení ve skupinách ukončil?
Na začátku roku jsem začal odstřihávat má spojení s těmito organizacemi i s jednotlivci. Přestal jsem mluvit na setkáních a nechodil na další demonstrace. Rozhodl jsem se postupně odejít.

Říkáte, že to bylo postupné. Jak dlouhá tedy byla doba, která dělila rozhodnutí a opravdový odchod?
Řekl bych tak rok a půl. Nezůstáváte kvůli nějakému rozčarování, drží vás tam čistě tlak. Chcete se přizpůsobit lidem, kteří jsou v tom s vámi, to hraje velkou roli. Dostal jsem se ale do bodu, kdy jsem věděl, že je to už moc a musím odejít.

Zpověď bývalého neonacisty. 'Nenávist kázaná v obleku je horší než ta v bomberu'

Číst článek

Čeho jste se nejvíc v tomto bodě bál?
Bál jsem se negativních reakcí, ale také fyzického násilí, ponižování. Samozřejmě jsem měl strach i z toho, aby někdo nenapadal mou rodinu kvůli mým rozhodnutím. Nic takového se ale zatím nestalo.

Zůstal při vás někdo z té komunity stát i poté, co jste se rozhodl odejít a extremisty veřejně odsoudit?
Ano, asi jeden nebo dva lidé mi řekli, že je jim jedno, co dělám, že budeme nadále přátelé. Zbytek členů mě zahodil jako horký brambor a dál s nimi nejsem v kontaktu.

Kam až jsme schopni zajít?

Známý bývalý člen americké krajní pravice Tony McAleer říká, že kdo se chce ze života v extremistické skupině vrátit do toho obyčejného - s rodinou, prací a bez násilí - musí projít místem, který nazývá ‚prázdnota'. Procházíte něčím takovým i vy a jak se s tím perete?
V mém případě by se dalo mluvit o obrovské prázdnotě, protože ta je v mém životě přítomná od dětství. Musím se hodně přizpůsobovat, hledat cesty, jak sám sebe vyjádřit, jak někam patřit, patřit k něčemu pozitivnímu a konstruktivnímu. 44 let jsem plýtval svým životem, takže je toho hodně, co vykompenzovat, jak zaplnit tuhle prázdnotu, která se vytvořila opuštěním skupin.

A jak se cítíte teď?
Jsem docela spokojený s tím, co jsem zatím zvládl. Jsem víc sebejistý, pozitivní, ale taky se trochu bojím.

Nelze říct, že tohle všechno se děje kvůli Trumpovi, říká o bojích v Charlottesvillu bývalý neonacista

Číst článek

Myslíte si, že byste zůstal, kdybyste se nestal terčem kvůli své orientaci?
Dobrá otázka, ale nemyslím si, že bych zůstal. Nešlo jen o to, že jsem se sám stal terčem, byl jsem taky stále víc rozčarovaný ze způsobů, jaké se používaly a kam je až schopna krajní pravice zajít. Nelíbilo se mi, že se přiklání k násilným řešením – až teroristickou dráhu – tohle byla opravdu jedna z věcí, která mě trápila a byla důvodem k odchodu.

Čeho litujete ze všeho nejvíc?
Asi toho, že jsem se kdy k extremistům přidal.

Účastníte se nějakého deradikalizačního programu?
Prevenci mi navrhla policie, ale já jsem rovnou požádal o propojení s organizací Hope not Hate. Kontaktoval jsem svého dlouholetého přítele Mathewa Collinse, který pro ně pracuje. Podporuje mě v tom, co dělám, v tom, co chci dělat, jak chci změnit sebe i věci kolem.

Chci být součástí boje s rasismem, chci nějak pomoct. Upřímně si nemyslím, že by mi nějaký preventivní program pomohl, jsou totiž limitované a nemají tak velký záběr. Hope not Hate mi prakticky pomáhá napravit škody, které jsem napáchal za více než 40 let v pravicově extremistických a neonacistických skupinách.

Co je Hope not Hate?

Organizace je antirasistickým watchdogem sídlícím v Londýně. Posledních 14 let se věnuje boji s fašismem a extremismem po celém světě skrze výzkum, spolupráci s lidmi zainteresovanými v extremistických skupinách i tajné operace uvnitř takových skupin. Stejně jako Kevinu Wilshawovi pomáhá lidem s deradikalizací po odchodu z komunity a se změnou jejich životů.
Součástí aktivit Hope not Hate je informování veřejnosti o fungování nenávistných skupin a představování konstruktivních způsobů, jak jim čelit.
Část jejich práce tvoří také operace v utajení a infiltrace do nenávistných skupin. Jedním z příkladů je například roční cesta Patrika Hermanssona, 26letého studenta ze Švédska, který se během několika měsíců infiltroval do extremistických skupin v Londýně, ale i americkém Charlottesvillu.
Na základě jeho cesty vznikla nová zpráva Hope not Hate, která upozorňuje na zvláštní rysy hojně diskutované alternativní pravice, z velké části anonymního hnutí pravicových extremistů, jehož základna existuje především online a v posledních měsících se mu dostává pozornosti především díky americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi.

Dominika Píhová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme