Životy barmských uprchlíků zachraňuje provizorní nemocnice

Už za pár hodin skončí rok 2010. Od toho nového většina z nás očekává, že bude lepší a úspěšnější než ten letošní. Do roku 2011 hledí s nadějí i tisíce Barmánců, kteří živoří v uprchlickém táboře Ban Don Yang ležícím na hranici s Thajskem. Doufají totiž, že získají azyl ve třetí zemi. Musí ale mít štěstí a hlavně být zdraví. A o to se stará i tamní nemocnice.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Děti si jen matně vzpomínají na příkoří, které prožili jejich rodiče v Barmě | Foto: Robert Mikoláš

Křik a smích dětí se rozléhají jídelnou. Jen o pár metrů dál mezitím lékaři kontrolují lůžkovou část zdejší nemocnice. Část tábora financovaná z peněz amerických dárců totiž pod jednou střechou ukrývá jak prostory pro stravování, tak i jediné místní zdravotnické zařízení. Radost se tu mísí s obavami i bolestí.

Přehrát

00:00 / 00:00

V uprchlickém táboře Ban Don Yang ležícím na barmsko-thajské hranici natáčel Robert Mikoláš.

„Nepotýkáme se s nějakými většími problémy, protože nám Američané dodávají dostatek léků. Pokud ale máme vážnější případ, musíme pacienta dopravit do nebližší nemocnice, což znamená pronajmout si auto. Samozřejmě takové, které dokáže zvládnout tento těžko přístupný terén. V období dešťů je to však téměř nemožné,“ říká osmačtyřicetiletý lékař Lin Suej.

Tábor Ban Don Yang totiž stojí prakticky na barmsko-thajské hranici a z toho důvodu je vyloučena přeprava vrtulníkem, která by byla rychlá a pohodlná. Vojáci to nepovolí. Na klinice, kde pracuje asi desítka zdravotníků, je od časného rána rušno, někdy totiž ošetří až sto padesát lidí denně. Zrovna přichází nešťastná matka s malou dívkou s poraněným okem, snad to nebude vážné.

„Chtěl bych se stát doktorem a pomáhat tak lidem žijícím v táboře. Studovat vysokou školu ovšem nemohu, to není možné, tak se snažím co nejvíce pochytit. Dřív jsem se učil třeba i anglicky a rád bych i pokračoval. Pokud by se ovšem změnil režim v Barmě, vrátil bych se zpět,“ prozrazuje třiadvacetiletý Glenetu, který je zaměstnán v přijímací kanceláři. Krátce nato si zapisuje i jméno asi devítileté holčičky se silně oteklým okem.

Nedostatek lékařů

Prostředky k léčbě mají pochopitelně omezené, v Ban Don Yang nenajdete žádné moderní přístroje, jediný operační sál pak tvoří malá místnost s lůžkem pokrytým potrhanou látkou, naproti stojí oprýskaná skřínka, vedle plechové umyvadlo. Pro zdejších čtyři a půl tisíce obyvatel je ale tato klinika jedinou záchranou v případě jakýchkoli zdravotních potíží.

Dokonce sem míří i Barmánci, kteří ve vlastní zemi hledají podobnou péči nebo léky marně. Tábor se potýká i s nedostatkem kvalifikovaných doktorů, proto je každý z nich cennější než zlato. Lékaři jsou totiž také uprchlíky, kteří v Ban Don Yang našli útočiště.

„Utekli jsme kvůli bojům mezi vládními jednotkami a Kareny. Jen náš dům armáda vypálila celkem třikrát, a protože střety neustávaly, nezbylo nám nic jiného, než odejít,“svěřuje se Lin Suej, který sem přišel s vůbec první skupinou Barmánců už v roce 1997. Od té doby prý mnohokrát pomýšlel na to, že požádá o azyl.

„Samozřejmě že život tady není snadný, ale vrátit se zpět do Barmy je v současnosti zatím prakticky nemožné. I proto sám přemýšlím o tom, že požádám o přesídlení do třetí země, stále jsem však formální žádost nepodal,“ dodává Lin Suej. Jeho kolegové i ostatní Barmánci tak doufají, že s nimi zůstane i nadále.

Robert Mikoláš Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme