Změlík se Šebrlem závodili proti sobě. Ale jen před dětmi jako příklady
Příklady táhnou. To je vcelku známá pravda a zároveň osvědčený recept. Chcete někoho něco naučit? Ukažte mu to. Chcete někoho pro něco nadchnout? Dokažte mu, že vás to baví také. Zvlášť to zabere ve chvíli, kdy jsou v roli hýbajících se figurantů hned dva olympijští vítězové. Robert Změlík triumfoval v Barceloně v roce 1992, Roman Šebrle o 12 let později v Aténách.
Oba jsou desetibojaři, ale dětem předvedli napínavé souboje v disciplínách, ve kterých se ani na Hrách v Londýně závodit nebude.
Roman Šebrle s Robertem Změlíkem začali soupeřit až po vyhlášení vítězů úvodních disciplín pětiboje. Jejich kategorie ročníků 1969 -1974 jaksi nebyla jimi samotnými vypsána. Ovšem nijak to neubralo jejich rivalitě a chuti porazit jeden druhého.
Tomáš Kohout strávil s Robertem Změlíkem a Romanem Šebrlem vícebojařské odpoledne
Ačkoliv jak říká Roman Šebrle: „Já myslím, že to stačí, aby děti viděly, kolik skočíme a hodíme a aby je to motivovalo dál, do těch jejich soubojů. My spolu také bojujeme a o nic nám nejde.“
Dvoukilové medicinbaly, kterými házel Roman Šebrle sice duněly o palubovku Sokolovny v pražských Riegrových sadech více, ale ty Roberta Změlíka létaly dále. Šanci na odvetu dostal Šebrle při druhé disciplíně, trojskoku žabákem.
Úsilí Romana Šebrleho povzbuzovaly dětské hlasivky vydatněji než snahu Roberta Změlíka. Vysvětlení je snadné: „Roberta Změlíka vidím poprvé.“
A na Romana Šebrleho se koukáte v televizi?
„Ano, občas tam je,“ říkají mladé školačky.
Roberta Změlíka by poznaly spíše maminky těch devítiletých holčin a hlavně Roman Šebrle stále ještě závodí. Souboj dvou slavných desetibojařů nakonec dopadl nerozhodně a cena pro vítěze se půlila.
A člověk by neřekl, jak může trojskok žabičkou tak vyčerpat. „No, spíš jsou vyčerpané nohy. Když jich skočíte deset, tak poznáte, jaká je to obrovská svalovice a my se vždycky potíme, když spolu soutěžíme,“ popisuje Robert Změlík a Roman Šebrle dodává: „Já třeba zpocený vůbec nejsem. Byl jsem trošku, ale jen proto, že jsem se bál, že prohraju.“
Krájení dortu společně
U dortu už ale žádné soupeření o nejlepší kousek nehrozí. „Musím říct, že Robert si dortu trošku vzal, ale dal ochutnat mně.“ Ten trénovanější a ten, který ochutnával je samozřejmě Roman Šebrle, který naplno nejen závodí, ale trénuje. Nejen kvůli halové sezóně, ale hlavně na letní OH v Londýně, kam by se rád dostal. A dopoledne mezi dětmi mu zapadlo do přípravy.
„Je to příjemná relaxace a ty dvě disciplíny neunaví. Jsem teď v závodním období, tak mě neunaví ani ten žabák, teb by mi mohl spíše pomoct.“
Výchova ke sportu
Jako by Romanovi Šebrlemu pomohla přítomnost dětí také omládnout. Samozřejmě se nebránil rozdávání autogramů a fotografování na památku. Jedním z mála z dětí, které se mu dívalo přímo do očí, byla vysoká Míša z Chomutova.
„Měřím 182 centimetrů ve třinácti letech. Škola mě na takovéto akce bere už poněkolikáté.“ A stejně jako třeba soutěže v basketbalu, nebo atletický Pohár rozhlasu, zapadá i Odznak všestrannosti olympijských vítězů do této myšlenky, kterou vyslovil Roman Šebrle: „Hlavní cíl je probudit v dětech to, co v nich je a vychovat z nich slušný, zapálený a férový lidi.“
