Změní útok na Světové obchodní centrum architekturu?

Možná jste to nikdy neslyšeli, možná si na to vzpomenete: 7. srpna 1974 přešel Francouz Philippe Petit po laně z vrcholu jedné budovy Světového obchodního centra na druhou. Může se to zdát neuvěřitelné. Rozhodně ale ještě neuvěřitelnější pro mnohé je, že ony dvě štíhlé věže už nestojí. Jejich pád sledovali s němým úžasem samozřejmě také architekti. I oni teď debatují o tom, co bude dál. Pavla Kvapilová s několika z nich mluvila - o tom, jaká budova spadla, o tom jaktože spadla a o tom, jaká bude architektura po tom, co spadla...

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Plánky Světového obchodního centra začali architekti kreslit na svá prkna v šedesátých letech. Z tuctu uchazečů dostal důvěru Minoru Yamasaki. Měl tehdy "jednoduché" zadání: na 16 akrů vměstnat plochu o rozloze 12 milionů čtverečních stop. Spolu se svým týmem si lámal hlavu, jak to udělat. Takhle na to vzpomíná jeho kolega Aaron Swirsky, architekt, který pracoval s Yamasakim 10 let.

"V New Yorku měli problém - zkrátka zoufale málo místa a velký zájem. Přemýšleli jsme, jak to vyřešit, kolik věží postavit: jednu, dvě nebo tři? Byly různé plány, jak se s tím vypořádat - snad stovka. Yamasaki cítil velmi silně, že jít nahoru a stavět výš není jenom otázka toho postavit nejvyšší mrakodrap - šlo taky o to udělat tam jakési hezké místo setkávání lidí, kam by rádi chodili nejenom pracovat, ale také třeba na oběd, mohli sjet dolů a slyšet ptáky, cítit přírodu. Oni nás kritizovali, že jsme chtěli velikášsky stavět co nejvyšší mrakodrap, ale tak to opravdu nebylo".

Nejvyšší nakonec ona dvojčata byla. Vyrostla tak, že se ve své době na všechny ostatní stavby na světě dívala shora. Podle Yamasakiho to ovšem rozhodně neměl být důkaz síly a převahy. O svém dítěti řekl: Světové obchodní centrum, to je symbol víry v lidskost, důstojnost a spolupráci lidí... Kdyby se dožil 11. září letošního roku, zřejmě by byl zdrcen ještě víc než Aaron Swirsky.

"Vůbec jsem tomu nemohl věřit, připadalo mi to jako science-fiction. Pracoval jsem na tom tolik let - a pak to všechno přijde během pár minut vniveč...Víte, v šedesátých letech byla úplně jiná situace. Takovýhle druh terorismu, to tehdy do našeho světa, do našeho slovníku nepatřilo, opravdu ne. Jediná věc, se kterou jsme počítali, to bylo to, že by mohlo do budovy narazit nějaké letadlo - což je myšleno samozřejmě jako nehoda. Uvnitř byla velmi silná trubice. V případě takové nehody mělo letadlo udělat jenom díru do budovy, zkrátka by to nespadlo. Byl jsem v šoku z toho, že se dvojčata zřítila".

Vysvětlení ale existuje: autor našeho pražského Tančícího domu Vlado Milunič říká: Boeingy byly těžší, než se předpokládalo, byly plné lidí, navíc plně natankované. Obrovský žár pak ničil.

"Zřejmě při tom nárazu ta celá nádrž vytekla. Tam šlo o to, že ty stropy byly poměrně těžký - betonový a ty svislý sloupy ocelový. A ocel, jak známo, nevydrží víc než pár set stupňů, čili ty se roztavily... "

Od nárazu do pádu tak uběhlo jen pár desítek minut. Jiný architekt, toho času primátor Prahy, Jan Kasl - podobně jako Aaron Swirsky - ani náhodou nečekal, že budovy spadnou. Tvrdí, že teroristé museli všechno dobře promyslet a možná i konzultovat se statikem.

"Je vidět, že ti lidé přemýšleli, že prostě možná i ta zhruba dvoutřetinová výška byla docela dobře vykalkulovaná, že už to nad tím místem průrazu letadlem zřejmě vážilo tolik, že to dokázalo destruovat zbytek tý konstrukce vespod".

Kdysi nejvyšší stavba světa se tak sesypala jako domeček z karet. A s ní i optimismus ohledně dalších mrakodrapů. Stávající rekordman měří 452 metrů, další města se přitom chystala Kuala Lumpur atakovat. I Praha se chtěla aspoň trochu vytáhnout - i když v rámci svých možností. 160metrový mrakodrap a s ním další vysoké budovy měly vyrůst brzy na Pankráci. Primátor Kasl nevylučuje, že kvůli tomu, co se stalo v Americe, z toho sejde.

"Na Pankráci já si myslím, že ta kompozice Richarda Meiera (nositel Pritzkerovy ceny za rok 1984 = obdoba Nobelovy ceny pro architekty, pozn.autora) je moc dobrá. Ale oni nemají dokonce ani investora, to je vlastně námět architekta, jak dokomponovat pankráckou pláň, ty vykotlaný zuby doplnit něčím, co by se dalo považovat za definitivní. Ovšem v Praze není ten ekonomický tlak a ta budova je spíš otázkou kompozice, než otázkou nutnosti ekonomické, není nedostatek půdy, ta cena není tak vysoká, aby se to muselo nutně takhle stavět. A tak je možné, že se nenajde investor, který bude ochoten do toho jít, to se může stát".

Vlado Milunič, ten má za to, že s mrakodrapy - a s těmi plánovanými na Pankráci speciálně - je úplný konec. Americký útok prý musel všechny přesvědčit. Ale není to podle něj jediný důvod.

"To je nepřirozený. Ti lidi ve vysokých budovách trpí psychickými poruchami, protože to prostě není přirozený, aby byli ve stém patře".

Autor žižkovské televizní věže Václav Aulický, který momentálně pracuje právě na pankráckém projektu, s tím rezolutně nesouhlasí. Stavět jinak kvůli tomu, co se stalo v New Yorku? To je podle něj nesmysl.

"V žádným případě! Vždyť ta letadla zaútočila i na Pentagon, a ten má pět pater..."

Jak Aulický tvrdí, teroristé můžou stejně zaútočit na Eiffelovku nebo na svatého Víta. Navíc, zajistit budovu proti šílenci podle něj prostě nejde.

"Dimenzovat barák proti pumovýmu útoku nebo nárazu letadla je dost absurdní záležitost. On dimenzovanej je, tak aby něco vydržel, ale proti jakýmukoli nebezpečí, to je myslím opravdu absurdní."

Spekulací o tom, jestli události 11. září nesrazí architekty a jejich stavby k zemi, není málo. Architektura bude jiná, říkají jedni. Není důvod, oponují druzí - i stavitele čeká zkrátka debata o tom, jak útok na Ameriku změnil jejich svět. Vysokánských domů se teď každopádně drápe k nebi spíš méně. Jednou z výjimek je Trumpova obytná věž na Manhattanu. Donald Trump si její výstavbu vyvzdoroval na městu v momentech prosperity, kdy milionáři neváhali utrácet peníze za vyhlídkové bydlení. Teď na podobné rozmary nebude asi moc nálada. Nicméně, v New Yorku se už objevily první spekulace o tom, jestli by se mělo nebo nemělo stavět znovu Světové obchodní centrum. Jeden z jeho architektů Aaron Swirsky na to zatím netroufá pomyslet.

"Víte, to vůbec nedokážu říct... Teď jsem v Izraeli, mám prázdniny, snažím se naučit hebrejsky, a to je pěkně těžké. Nevím, co budu dělat potom. Nevím, co budoucnost přinese, ale moc bych si přál, abychom mohli jednoduše stavět pro lidi krásné budovy a nemyslet na terorismus."

Pavla Kvapilová, Marika Táborská Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější:

Nejčtenější na Facebooku

Nejčtenější na Twitteru