Zpočátku několik karavanů, dnes tisícová města. Židovské osady začaly vznikat před 50 lety

Na 800 tisíc Izraelců žije v takzvaných židovských osadách na Západním břehu Jordánu. OSN považuje tato sídla za nelegální. Před padesáti lety otevřela cestu k jejich výstavbě šestidenní válka a následná izraelská okupace. Osady zakládali sionisté s cílem obsadit civilisty území okupované armádou. Z původních několika karavanů vyrostla za desítky let plně vybavená města.

Tento článek je více než rok starý.

Ariel/Izrael Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

„Ariel nebyl založen jako město. Usadilo se tu nejdřív čtyřicet rodin, nebyl tu žádný vodovod, měli jediný generátor na elektřinu," líčí Avi Zimmerman začátky dnes bezmála dvacetitisícového izraelského města na palestinském Západním břehu Jordánu.

Přehrát

00:00 / 00:00

Židovské osady slaví 50 let. V jedné z nich jménem Ariel natáčel zpravodaj Štěpán Macháček

„Jakmile se sem zavedla elektřina a voda, začalo přicházet víc a víc lidí. A za deset let už měl Ariel 7000 obyvatel. Po pádu železné opony v roce 1989 se do Izraele vydali židé ze Sovětského svazu. Starosta to viděl jako velkou příležitost a během dalších pár let ruští židé populaci Arielu zdvojnásobili," dodává.

Avi Zimmerman tu šéfuje neziskové organizaci, která rozvoji osady pomáhá. Hlavní ulice přes Ariel je dlouhá šest kilometrů, z několika kruhových křižovatek se odbočuje do moderních čtvrtí a na nejvyšším místě města je zdejší univerzita.

Nejdříve bez vody a s jedním generátorem elektřiny. Židovská osada Ariel se za desítky let hodně změnila | Foto: Štěpán Macháček | Zdroj: Český rozhlas

„Dvě třetiny obyvatel Arielu dojíždějí za prací do Tel Avivu. A třetina tu pracuje na univerzitě, v obchodech nebo z domova. Ale do Tel Avivu je to jen půl hodiny autem," přibližuje Zimmerman.

Ve starších osadách, jako je Ariel, žijí lidé spíš sekulárního smýšlení. Náboženských horlivců je tu jen málo.

„Tamhle lékárník je Arab, tady v tom občerstvení s faláfelem pracují Palestinci. Je to tu pestré. V obchodě na rohu se mluví rusky, mají tam potraviny, které nejsou košer. Je tu totiž velká ruská komunita," popisuje sociální skladbu obyvatel Arielu Avi Zimmerman.

Jedna z prvních obyvatelek osady Ariel

V jednom z rodinných domků s výhledem do krajiny bydlí Dína Šalitová, která se svým manželem pochází z Kanady.

„Přistěhovali jsme se do Arielu asi pět let po jeho založení. Stálo tady už 61 zděných domů. Byly to první domy postavené v Samaří během posledních 2000 let. Myslím tedy postavené Židy," používá Šalitová židovský pojem pro tuto oblast Západního břehu.

Jedna z prvních obyvatelek osady Ariel Dín​a Šalitová | Foto: Štěpán Macháček | Zdroj: Český rozhlas

„Zpočátku často netekla voda. Armáda sem pak přivezla cisternu a chodili jsme si s kanystry. Tehdy jsem říkala manželovi, že tohle nevydržím. A vidíte, po pětatřiceti letech jsme pořád tady," směje se.

Šalitová připouští, že její důvody usadit se v Arielu byly z velké části ideologické. Osidlovat palestinské území okupované izraelskou armádou znamená pro sionisty rozšiřovat území Izraele až k Jordánu.

„Starosta tehdy srovnával mapu Izraele se sochou Svobody. Říkal, že pokud ztratíme pochodeň, tedy Golany, bude to strašné, ale přežijeme. Když ztratíme nohy, tedy Sinaj, také to bude to špatné, ale zvládneme to. Ale Ariel je prý břicho. Pokud přijdeme o Ariel, přestane Izrael existovat. A to na nás zapůsobilo a koupili jsme tu hned na místě dům," vzpomíná Šalitová.

'Armáda by víc nevydržela.' Šestidenní válka před 50 lety definitivně změnila Blízký východ

Číst článek

Město Ariel sice leží uprostřed palestinského Západního břehu, režim tam ale platí stejný jako v Izraeli. Palestinci z okolí tak můžou do města vstoupit jen s povolením. Ariel ale dává práci tisícům lidí z okolních palestinských vesnic.

„Na začátku jsme velmi dobře vycházeli s okolním arabským obyvatelstvem. Oni sem jezdili za prací, já jsem zase jezdila do arabských vesnic i s dětmi na nákupy. Tady tehdy žádné obchody nebyly. Měla jsem tu arabskou chůvu k dětem," vzpomíná Dína Šalitová na osmdesátá a devadesátá léta.

Ze zhoršení vztahů viní palestinské vedení, ne lidi samotné. Vztahy už nejsou tak vřelé a do vesnic teď nejezdí. Mají to od izraelské vlády zakázané.

Palestinci v židovské osadě Ariel

Murád se svým bratrem tady smaží faláfel. Pocházejí z nedaleké palestinské vesnice Salfít. Murád s médii nechce moc mluvit, a už vůbec se nechce fotit.

„Pracuju tady už dvacet let. S lidmi tady v Arielu vycházím úplně normálně. Musím dodržovat košer recepturu. Naše palestinské vedení nám ale dělá velké problémy, když se třeba objevíme v televizi, jak pracujeme v židovské osadě," říká Murád.

Ve vesnici to ale příbuzným ani sousedům nevadí. V židovských osadách totiž dělá většina z nich. Ovšem za podmínek, za kterých by Izraelci nepracovali. „Pracuju každý den, nemám ani jeden den v týdnu volno. Ani dovolenou. Jiná práce není, musím se přizpůsobit," přiznává Murád a zvedá se připravit skupince izraelských vojáků sendviče s faláfelem.

Nejdříve bez vody a s jedním generátorem elektřiny. Židovská osada Ariel se za desítky let hodně změnila | Foto: Štěpán Macháček | Zdroj: Český rozhlas

Štěpán Macháček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme