Zpověď bývalého neonacisty. 'Nenávist kázaná v obleku je horší než ta v bomberu'
Tony McAleer si zvolil těžký úkol. V době, kdy posilují extremisté a ostré výroky na adresu menšin zaznívají i z úst čelných politiků, se rozhodl vracet neonacisty zpátky do běžného života. Ví o tom své, protože ještě v 90. letech patřil k nejznámějším členům americké krajní pravice. "Když se k nim přidáme, často se odloučíme od rodiny a přátel. A když se vracíme, nečekají na nás s otevřenou náručí," vysvětlil serveru iROZHLAS.cz.
Kdo se chce ze života v extremistické skupině vrátit do toho obyčejného - s rodinou, prací a bez násilí - musí projít místem, jemuž Tony McAleer říká 'Prázdnota'. Před ním varuje on a jeho kolegové každého, kdo za nimi přijde.
Tony tam střídavě strávil 10 let. Když opustil neonacistické kruhy, přišel o všechny známé a přátelé.
To se opakovalo několikrát. Pokaždé, když noví přátelé zjistili, že mezi sebou mají bývalého neonacistického náboráře a organizátora. Natolik úspěšného, že to počátkem 90. let dotáhl až do celostátní televize a k provozování nacistické horké linky.
Nenechám se zastrašit, říká slovenský bloger, který penzi zasvětil boji s neonacisty
Číst článek
"Nejtěžší je po opuštění extremistické skupiny osamělost. Když se k nim přidáme, často se odloučíme od rodiny a přátel. A když se vracíme, nečekají na nás s otevřenou náručí," vysvětlil přes Skype zpravodajskému serveru iROZHLAS.cz.
"Je to proces, který trvá roky, a neexistuje způsob, jak ho urychlit," dodává s tím, že na to samé upozorňuje ty, kteří ho požádají o radu.
Zhruba padesátiletý otec dvou dětí dnes pracuje jako ředitel neziskovky Life After Hate (Život po nenávisti), složené z bývalých extremistů, kteří se snaží dalším pomoci zpátky do běžné společnosti. "Nejsme terapeuti ani poradci. Fungujeme spíš jako mentoři," říká Tony. Vlastní zkušenost je podle něj klíčová. "Pokaždé slyším 'jsem tak rád, že tu jste, protože nemyslím, že jinak...'. Chtějí ze sebe dostat to násilí, nemají ale pocit, že o tom mohou mluvit před běžným terapeutem."
Dobrovolnictví v organizaci zahrnuje spoustu věcí - od pomoci s hledáním nové práce přes domlouvání tetovacích salonů, které by dokázaly překrýt nenávistné symboly, až po vytvoření podpůrné sítě, jež lidem pomůže překonat 'Prázdnotu'.
"Bolest z osamělosti dokáže být často větší než bolest z toho, že jste v dysfunkčním prostředí. Lidé kvůli ní vzdávají cestu a vracejí se zpátky," říká Tony. Statistika neexistuje. Někdo vydrží a sám se stane dobrovolníkem. Někdo zmizí po pár setkáních, aniž byl Tony a jeho kolegové věděli, jak to s ním dopadlo.
Hitler na zdi
Podle McAleera existuje několik způsobů, jak 'Prázdnotu' překonat. Často narážejí na samotnou podstatu toho, co lidi mezi neonacisty vůbec přivedlo.
"Vždy je požádám, aby si zkusili vzpomenout na tu malou holku nebo kluka, kteří přišli na tento svět. Když jim byly čtyři nebo pět - jaké sny, fantazie a ambice měli," líčí Tony, který je přesvědčen, že lidé se ve své podstatě nikdy – ani s hákovým křížem na ruce – nemění. To, co se mění, jsou podle něj jen vrstvy, které onu podstatu překryjí.
„Společnost dělá chybu, když tyto lidi odpisuje s tím, že jsou dávno pryč.“
Tony McAleer
On sám je synem lékaře ze spořádané rodiny. Bez jakéhokoliv extremistického podhoubí.
Kombinace citlivého dítěte, otce, jehož označuje jako emocionálního tyrana, a školní šikany Tonyho přivedla k přesvědčení, že za mnoho nestojí. A jediný způsob, jak získat na důležitosti, je prostřednictvím agrese a násilí. A byl v tom také kus mladického vzdoru. „Můj otec zažil během druhé světové války německé bombardování. Zajímavý způsob, jak se zlobit na svého otce, proto bylo mít na stěně obrázek Adolfa Hitlera," vzpomíná.
To pochopitelně nejsou jediné důvody, proč se lidé přidají k extremistickým skupinám. Tony například dodává, že pro bílé ženy, které jsou v amerických neonacistických skupinách stavěny na piedestal kvůli své schopnosti rodit bílé děti, může být atraktivní pozornost.
Většinu extremistů ovšem podle něj spojuje mizerné dětství, které v člověku zanechá hluboký pocit studu za to, kým je – ať už ze strany rodičů, spolužáků, nebo okolí. V momentu, kdy je extremistická skupina příjme, stanou se z někoho, kdo si nezasloužil pozornost, lásku ani úctu, někým, kdo je součástí většího plánu a je za to respektován. „Mladí muži, kteří útočí v Evropě, nejsou islámští učenci. Jsou to děcka, která si prošla problémy," říká Tony.
Příčiny, proč se člověk tohle všechno rozhodne opustit, jsou různé. Podle Tonyho jsou nejčastějším důvodem děti, které chtějí rodiče dostat pryč od násilí a zajistit jim dobrý život, což s pověstí neonacisty nejde vždy snadno. „Když jsem držel svou nádhernou, právě narozenou dceru, poprvé od svého vlastního dětství jsem cítil spojení s jiným člověkem," popisuje osobní zkušenost.
Z lásky k dceři se Tony vydal do 'Prázdnoty', kde narazil na jeden z problémů, které organizace Life After Hate pomáhá řešit – po odchodu ze skupiny sice navenek zmizí symbolika a chování, nezmizí ale přesvědčení.
K tomu se Tony dostal až o zmiňovaných deset let později, když potkal muže, který byl vřelý, přátelský a bez náznaku pohoršení si vyslechl Tonyho minulosti. Pak mu sdělil, že je žid, ale že mu Tonyho minulost nevadí. Dokonce mu pomohl navštívit terapeuta. „Říkal jsem si, jak mě může mít rád? Jak mi může chtít pomoci, když jsem chtěl vyhladit jeho i jeho lid?"
Dnes je Tony přesvědčen, že projev soucitu a pochopení od původně „nepřátelské" skupiny je jedním z nejsilnějších nástrojů proměny. Odpadlíky od neonacistů proto bere na setkání s imámy, rabíny a dalšími členy jiných komunit, aby v nich poznali lidi. „Míra, jak odlidšťujeme druhé, je obvykle mírou, s níž odlidšťujeme sami sebe. Snažíme se proto, aby zažili spojení a pocítili v sobě lidskost," vysvětluje.
„Společnost dělá chybu, když tyto lidi odpisuje s tím, že jsou dávno pryč. Může existovat člověk, který je natolik traumatizován tím, co se mu stalo a tím, co udělal, že je pro něj složité vrátit se zpátky. Většina lidí to ale dokáže."
Blikající kontrolka
Zkušenosti, které McAleer a jeho kolegové mají, se mohou v nadcházejících letech hodit. Podle organizace Southern Poverty Law Center, která sleduje nenávistné skupiny v Spojených státech, vzrostl jejich počet za posledních 17 let dvojnásobně ze 457 na 917. Zatímco před pár let byly extremistické skupiny na ústupu, od roku 2015 jejich počet opět stoupá.
Stejně tak roste v amerických městech počet zločinů z nenávisti. Loni vzrostly o pětinu a nárůst se často přisuzuje ostré prezidentské volební kampani, v niž z úst současného prezidenta Donalda Trumpa zaznívaly slova o znásilňujících Mexičanech. Situace v Evropě je obdobná a v měsících po loňském referendu o brexitu vzrostl počet násilných zločinů v některých částech Británie i o sto procent.
Tonyho zhoršující se situace ve Spojených státech nepřekvapuje."Sleduji, co se děje v Evropě, a musíme se na Evropu dívat jako na varovný systém. Když vidíte nárůst stran jako (maďarský) Jobbik, (řecký) Zlatý úsvit, (francouzská) Národní fronta... Nemyslete, že se to nemůže stát zde. Jediná věc, která tomu chybí, je charismatický lídr. A to je přesně to, co se stalo."
Přesto si nemyslí, že současný nárůst hněvu byl dílem Donalda Trumpa. „Trump tohle nevytvořil, jenom tomu dal hlas. Existovalo to tu před ním," říká. „Politici doposud dělali chybu, že to ignorovali. Populismus je jako kontrolka v autě, která bliká, když je něco špatně s motorem. Společnosti říká, že je něco špatně se systémem a musí se to řešit. Když to světélko ignorujete, stane se po cestě něco horšího."
Ta horší věc přitom může zpočátku vypadat velice elegantně. Když byl Tony mladý neonacista, všiml si, že v černém bomberu a těžkých botách ho nikdo nebere moc vážně. Respektovaní muži nosili košile a dobře padnoucí obleky. Jeden si proto pořídil i Tony.
„K tomu přidejte to, co jsem na konci své neonacistické kariéry radil ostatním – nechejte si narůst vlasy, netetujte se, jděte na univerzitu, neporušujte zákon, přidejte se k policii nebo armádě. Nevzdávejte se svých myšlenek, vzdejte se ale vzhledu a aktivit, které lidi odpuzují," popisuje svá tehdejší slova.
Jenže ke zjištění, že obal prodává, nedošel jenom on, ale řada dalších extremistů. A ti dnes Tonyho trápí mnohem více než muži s těžkými botami."Když se to dostává do mainstreamu, cítíte, jak se prostředí energizuje. I na levici. Někdo s velkým mediálním nebo politickým prostorem dokáže pohnout tím, kde je střed."
Právě střed, který mizí, a vznik dvou extrémně polarizovaných skupin Tonyho děsí. „Je to jako ozvěna. Odlidšťujeme jiné lidi na základě toho, jak jsme přesvědčeni, že oni odlidšťují nás. Když ale parafrázují Martina Luthera Kinga - nemůžete porazit nenávist nenávistí."
