Zpravodaj ČRo: Kambodžské jezero pohltila výstavba, odejít musely tisíce rodin

Kambodžské jezero Boeung Kak zmizelo z mapy. Na jeho místě teď roste nová čtvrť pro bohaté a lidé, kteří žili na jeho březích, museli odejít. Jezero se stalo symbolem bezohledného řádění developerů spojených s místními zkorumpovanými politiky. Vypadá to jako příběh z doby divokého kapitalismu 19. století, je to ale dnešní situace v zemích třetího světa. Kambodža prožívá velký ekonomický boom, staví se továrny a byty, poptávka po půdě roste. A kdo má moc, může teď hodně vydělat.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Donedávna bezcenná země má dnes hodnotu 700 milionů korun | Foto: Jaromír Marek

Ještě před necelými deseti lety mělo jezero Boeung Kak 90 hektarů. Dnes je to jedna obrovská stavba. Voda zmizela, několik roků sem chrlili bahno a písek z nedaleké řeky, až jezero zcela zasypali. Vesnice, které stály kolem, přemístili daleko odtud.

Vanny Tep je drobná třicátnice s utrápeným výrazem v očích. Bývalá žena v domácnosti dnes stojí v čele boje za záchranu toho, co ještě zachránit jde. Vypočítává, že ze 4000 rodin dnes zůstalo necelých 700.

Přehrát

00:00 / 00:00

O vystěhovávání obyvatel v kambodžském hlavním městě Phnom Phenu natáčel přímo na místě zpravodaj Jaromír Marek

„Před deseti lety tady lidé žili klidně a spokojeně. Pak se všechno změnilo. Vystěhovali je, rodiny se rozpadly, děti přestaly chodit do školy. Ti, co zbyli, čelí křivdě a bezpráví,“ říká žena, která byla za svoje aktivity nesčetněkrát zatčena a několikrát i vězněna.

Její dům stojí na konci prašné uličky. Dál už je jen plechová ohrada a za ní měsíční krajina. Přes mračna prachu je vidět, že na někdejším dně jezera vyrůstají vysoké domy. Posledních pár stovek rodin teď bojuje za to, aby mohly zůstat na svém místě, nebo aby byly v případě stěhování řádně vyplaceny.

Nhim Kim Eang pracuje v místní neziskovce, která se lidem snaží pomáhat, především právními radami. Jak říká, v posledních deseti letech bylo jen v hlavním městě Phnom Phenu kvůli developerským projektům přemístěno 150 tisíc lidí.

„Vláda už takto dál nemůže pokračovat. Hlas těchto lidí musí být vyslyšen, musí se stát součástí řešení,“ naléhá Nhim Kim.

Kluci hrají fotbal na plácku u řeky Tonle Sap. Netuší, že budou časem vystěhováni | Foto: Jaromír Marek

Kluci hrají fotbal na plácku u řeky Tonle Sap. Netuší, že za pár měsíců nebo roků budou vystěhováni. Pruh donedávna ještě bezcenné země má dnes hodnotu 27 milionů dolarů, tedy skoro 700 milionů korun. Po desetiletí tady žijí lidé namačkaní v jednoduchých dřevěných domcích.

Sok Ria se tady narodil. Pracoval jako zemědělský dělník na farmě, potom na stavbě a před dvěma lety si otevřel malý obchod. Že by se odtud odstěhoval, to si představit nedovede. Prý se o tom už pár let šušká, zatím tomu ale nechce věřit.

O případech vystěhovaných vesnic už Sok Ria samozřejmě slyšel. Pokud by na novém místě byla škola, elektřina a tekoucí voda, mohl by o tom prý uvažovat. V ideálním případě by chtěl získat půdu v novém místě do svého vlastnictví, vyjmenovává podmínky, za kterých by byl ochoten odejít.

Práva obyčejných lidí jsou až na posledním místě

Jeho přání jsou ale spíše jen snem. Zatím se developeři, s požehnáním úřadů, chovají k lidem podstatně méně vstřícně. Obyvatelé od jezera Boeung Kak měli také na vybranou: buď se odstěhovat do domků 40 kilometrů od Phnom Phenu, nebo si vzít odstupné ve výši asi 200 tisíc korun a zmizet. Na nový domov ovšem tyto peníze žalostně nestačily.

Padesátiletá paní Sap také nechce věřit, že je opravdu vystěhují. Nikdo to zatím prý oficiálně nepotvrdil. Pokud by k tomu opravdu došlo, bojí se o svoji obživu. Kde bude pracovat? Bude moci dojíždět do svého současného zaměstnání? Nebude nové bydlení třeba uprostřed lesa? Ptá se s obavami.

Odpovědi zatím nezná nikdo. Dosud se s obyčejnými lidmi nikdo prostě nebavil. Názorně to ukazuje případ jezera Boeung Kak. Radnice se tehdy dohodla přímo s developerskými firmami a lidé nebyli informováni. Jen jim oznámili, že se budou stěhovat, vzpomíná Nhim Kim Eang.

Vanny Tep dnes stojí v čele boje za záchranu toho, co ještě zachránit jde | Foto: Jaromír Marek

„Jezero Boeung Kak bylo velkou lekcí pro všechny. Projekt byl přínosný jen pro hrstku bohatých, drtivá většina lidí žádný profit neměla. Vláda by samozřejmě měla dělat politiku pro lidi, měla by jim naslouchat. Doufám, že teď už nebudou práva lidí oslyšena, když se ale podíváme do minulosti, nevidíme mnoho důvodů vládě nebo municipalitě věřit,“ obává se aktivista.

Jak říká Piotr Sasin, který v Phnom Phenu řídí kancelář společnosti Člověk v tísni, prostor pro dialog se otevírá a existují už náznaky zlepšení vztahu úřadů k lidem. „Je ale otázka, jestli dialog skutečně k něčemu povede. Jestli lidem nabídnou nějakou formu bydlení na původním místě, nebo je zase odvezou třicet čtyřicet kilometrů za město,“ dodává.

Zároveň zdůrazňuje, že Člověk v tísni a další západní organizace podporují místní neziskovky a místní občanské skupiny, je to ale jejich boj a musí si jej vybojovat sami. „Je to jejich země,“ uzavírá Sasin.

Jaromír Marek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme