Zpravodaj ČRo: Libyjci se učí humanitární pomoci a ohleduplnosti
Přinejmenším ve východní části Libye, která se diktatury plukovníka Kaddáfího zbavila 17. února, se Libyjci po 42 letech tvrdého represivního režimu snaží o obnovení normální společnosti. Východní Libyjci musí s občanskou společností začít úplně od začátku – před revolucí tady nebyly žádné strany, spolky ani charitativní organizace.
Před libyjskou revolucí se tady prý lidé na sebe hodně mračili a nikdo nikomu nedůvěřoval. Každý pátý člověk byl spojen s tajnými službami Kaddáfího režimu a není divu, že Libyjci od sebe nic dobrého nečekali.
Po revoluci se chování lidí změnilo. Mávají na sebe, vesele pokřikují a řidiči dávají přednost chodcům i jeden druhému na křižovatkách, což je prý něco nevídaného.
Lidé nebyli zvyklí si vycházet vstříc. Atmosféra je teď úplně jiná. Z východní Libye se už několik týdnů nedá dovolat do světa jinak než satelitním telefonem. Ne každý ale tento drahý přístroj má:
„Půjčil jsem telefon tomuhle člověkovi z Bangladéše. Chtěl zavolat domů a říct, že je v pořádku. Nabízel mi peníze, ale já žádné nechci. Když nebude mluvit dlouho, má to zadarmo,“ povídá jeden chlapík na nábřeží, kde se scházejí všichni, kdo něco nabízejí nebo potřebují.
Takových situací lze denně zažít několik. „Zrovna včera jsem si kupoval místní gyros, když přišel člověk, beze slova za mě zaplatil, nasedl do auta a odjel. Zřejmě už začínám vypadat na to, že potřebuji pomoc. Ve dvou kavárnách mi zase zdarma připravují výborné preso,“ hlásí zvláštní zpravodaj Českého rozhlasu Martin Dorazín.
Ve východní Libyi působí řada zahraničních humanitárních organizací, které pomáhají v krizích. Důležitější ale je, že se to učí i samotní Libyjci. Dřív tady nesměly působit žádné charitativní organizace.
Jednou z prvních je Společnost bílých rukou. Usídlila se ve škole, protože v těch se teď neučí. Studenti sem ale přesto chodí:
„Přišli jsme, abychom pomohli lidem, kteří před válkou utekli do Benghází například z Misuráty. Snažíme se jim zajistit všechno, co potřebují,“ říká středoškolák Malik a ukazuje školní divadelní sál, který teď slouží jako centrum pomoci.
„Máme tady lékaře, kteří vážné případy posílají do nemocnic v Egyptě, Tunisku nebo Turecku.“
Tato organizace vznikla hned po 17. únoru, po libyjské revoluci. „Nazvali jsme ji Společností bílých rukou. Má to být symbol pomoci lidem. Na počátku náš bylo jen deset a byli jsme velmi mladí. Někdo nás doporučil organizacím ve Spojených státech, Německu nebo Británii – teď už je nás hodně a máme mnoho výborů,“ objasňuje mi Sarafedín.
Společnost bílých rukou se rychle stala známou. „Lidé v Benghází jsou velmi ochotní. Přinášejí nám oblečení, děti přinášejí své hračky, mám z toho velkou radost.“
Do společnosti přicházejí také starší lidé. „Dělám tady všechno, co je potřeba a přivedl jsem i své dva syny. Tihle mladí lidé přišli s krásnou myšlenkou, ale neuměli ji realizovat, tak jim tady pomáhám s těmi praktickými, organizačními záležitostmi. Takové společnosti teď hodně potřebujeme,“ říká pan Ahmed, který prakticky celý život strávil v cizině.
„Jsem námořní důstojník. Plavil jsem se třicet let a teď mám svoji firmu, ale do této střední školy jsem kdysi chodil,“ dodává.
