Zpravodaj ČRo: Syrští uprchlíci v Turecku touží po návratu domů
Kofi Annan, zvláštní vyslanec OSN a Ligy arabských států, míří do Turecka. Po neúspěšném jednání se syrským prezidentem Bašárem Assadem o ukončení násilí v zemi navštíví uprchlické tábory na výhodě Turecka. Tam žije přes dvanáct tisíc syrských běženců.
Moře zelených stanů, teď po zimě přikrytých modrými plachtami. V horách poblíž Jajladalu jsou vlastně uprchlické tábory dva. V každém z nich žijí tři tisíce lidí. Někteří jsou tady už od léta, jiní přišli teprve nedávno. Všichni mají za sebou strastiplnou cestu přes hranice a utrpení v rodné Sýrii. Tak jako Abdullah, který uprchl z nedaleké Latakie.
„Všichni moji bratři, sestry, celá rodina. Všichni jsou mrtví,“ říká zvláštnímu zpravodaji Českého rozhlasu Jaromíru Markovi muž jako hora a nemůže se ubránit slzám.
Tady v Turecku jsou uprchlíci v bezpečí. Ani tak ale není život v táboře jednoduchý.
V uprchlickém táboře na turecko-syrské hranici natáčel zvláštní zpravodaj Českého rozhlasu Jaromír Marek
„Jsou tady ženy i děti, staří lidé,“ vypočítává Mohammed. „Jídla je dost, ale je tu velká zima.“
„Děti jsou pořád nemocné. Nemůžeme jim nijak pomoct. Je to beznaděj. Ale jsme tady v bezpečí,“ přitakává další muž.
Stany vytápí jen elektrické přímotopy, proud často vypadává a lidé mrznou. Nejhorší je ale prý nicnedělání, které muži tráví nekonečnou debatou o budoucnosti.
„Jakmile padne Assadův režim, vrátíme se domů,“ ubezpečuje Mohammed. Nikdo ale neví, kdy to bude.
„Jak dlouho tady budeme? Může to trvat třeba rok. Celý svět jen mluví, ale nikdo nám nechce opravdu pomoci,“ stěžuje si Nasir. Tento názor je slyšet ze všech stran.
„Musím být optimista, doufat, že konec přijde třeba zítra. Kdybych si připustil, že to může trvat třeba pět let, zbláznil bych se z toho,“ říká mladý muž na cestě z tábora.
