Šestadvacetiletý člen Lékařů bez hranic do rodného města jezdí jen příležitostně. Pracuje téměř neustále. To je pro něj také nejtěžší: „Po konci směny nemůžu jít domů, nemůžu na práci přestat myslet.“
„Největším rizikem bylo samozřejmě letecké bombardovaní, raketové útoky nebo najetí na minu. To se v té oblasti, kde jsme operovali, stávalo prakticky každý den,“ vzpomíná Jan Vetešník.
V karibské zemi opět vypukla cholera. Na Haiti je navíc nedostatek paliva, na kterém je chod zdravotnictví závislý. Navíc je palivo potřebné i pro přísun pitné vody.
Z východu na západ. A netradičně vlakem. V rozhovoru pro server iROZHLAS.cz přibližuje doktorka Albina Žarkovová, jak probíhá transport pacientů z vytížených nemocnic na Ukrajině.
„Stále mám špatný pocit, když přivezou nějaké dítě. To mi přijde strašně nefér,“ vypráví v rozhovoru pro iROZHLAS.cz Katarína Madejová. S Lékaři bez hranic vyjela už podruhé na misi do Afghánistánu.
„Tolik pacientů mi nikdy nezemřelo,“ vzpomínala na své působení v irácké nemocnici Miroslava Musilová. V rozhovoru pro iROZHLAS.cz popsala, s čím se při misi v týmu Lékařů bez hranic potýkala.
Pokud plánuje jet autem k moři, připravte se na změny v tankování. Jak při cestě na letní dovolenou ušetřit, radí sobotní vydání Lidových novin. Více ve výběru z médií, který sestavil Radiožurnál.
Plavidlo Geo Barents zakotvilo po týdnu čekání na pobřeží Sicílie. Mezi 470 migranty z Afriky je 200 nezletilých. Mladiství bez doprovodu budou ubytování, zbytek migrantů míří na karanténní loď.
„Tentokrát jsem byl v západní části, přímo ve Lvově, kde jsme měli hlavní základnu, protože veškerá doprava materiálu šla právě přes tuto část,“ popisuje v pořadu Osobnost Plus.
„Situace uprchlíků v uprchlickém táboře v Bangladéši anebo později probíhající válka v Jemenu, to je přímý odraz toho, co dneska vidíme ve zpravodajství,“ ohlíží se.
Lékaři bez hranic jsou organizací neutrální, a tak se i přes komunikační obtíže snaží s ruskou stranou domluvit. Aktuálně dodávají do některých ukrajinských nemocnic zásoby zdravotnického materiálu.
Saša je spolupracovníkem Lékařů bez Hranic a v jihoukrajinském přístavním městě strávil tam celý život. Na rozdíl od desetitisíců jiných se mu z obklíčeného města podařilo utéct.
„Komunita neviní násilníka, ale samotnou oběť. Ženy proto nechtějí přijít na kliniku a raději si některé z nich vezmou život, než aby zostudili rodinu,“ říká Kateřina Holečková z Lékařů bez hranic.
People in besieged Mariupol drink rainwater and bury their neighbors in the gardens. There is a humanitarian crisis and we can´t help, says MSF's emergency coordinator Alex Wade.
Lidé v obleženém Mariupolu pijí dešťovou vodu a pochovávají sousedy na zahradách. Před očima se nám odehrává humanitární katastrofa, říká Alex Wade z Lékařů bez hranic.
„Setkáváme se i s dívkami provdanými kolem 12. roku. Máme mnoho pacientek, které mají kvůli brzkému těhotenství problémy, protože na to jejich tělo není připravené,“ říká z Bangladéše Tereza Sacha.
Nejmladšímu řečníkovi 13. mezinárodní konference o AIDS bylo 11 let. Jihoafričan Nkosi Johnson se s HIV narodil. Kvůli diagnóze ho později odmítli přijmout i do školy.
Německá charitativní loď Sea Watch 3 také hledá přístav, kde by mohla vysadit 440 migrantů, které v uplynulých dnech zachránila ve Středozemním moři. I mezi těmito lidmi jsou ženy a malé děti.
„Voda jim zaplavila dům, oni ale přišli celí vysmátí, šťastní a my jsme jen nechápavě zírali, jak jsou místní lidé silní,“ popisuje svůj nejemotivnější zážitek z Jižního Súdánu Simona Šmelková.
„Je těžké uvěřit, že se v Evropské unii odehrává takováto krize,“ říká manažerka organizace Lékaři bez hranic Crystal van Leeuwenová, která se vrátila z oblasti podél bělorusko-polské hranice.
Nachází se asi pět kilometrů od bývalého provizorního tábora u vesnice Vathy. Kolem zařízení je vysoký plot s ostnatým drátem, což kritizují uprchlické organizace.
Tálibán ovládl Afghánistán, více než 39 milionů Afghánců ovšem stále potřebuje životně důležitou lékařskou péči. Poradce afghánské mise Lékařů bez hranic popisuje, jak se změnila práce lékařů v zemi.
V nemocnicích zůstavají i nezranění lidé. Jsou bez střechy nad hlavou a nemají kam jít. Kvůli tomu nemocnice postrádají lůžka. Někteří zůstávají na jejich dvorech. Chybí i pitná voda.
Ve čtvrtek ráno dobyli bojovníci radikálního hnutí Tálibán města Ghazní a Herát. Později také druhé největší město Kandahár. Ovládají tak 12 správních středisek provincií z celkových 34.
„Samozřejmě se stává, že k nám dorazí matky, které musí bojovat o život. Hlavním důvodem je právě to, že dorazily pozdě,“ popisuje v rozhovoru Adéla Pártlová, která je na misi s Lékaři bez hranic.