Jak přežít v obleženém městě? Snili jsme, abychom se nezbláznili, vzpomíná Adisa

Velkou část dospívání strávila Adisa Zuberović ve tmě. Bylo jí třináct, když jí do života v Sarajevu vtrhla válka, a v obleženém městě přežila čtyři roky - tedy zhruba stejně dlouho, jako se bojuje v syrském Aleppu. Když dnes v televizi vidí záběry z obleženého města, zaplavují ji bolestné vzpomínky. V době, kdy se vnější svět k informacím o životě v Aleppu dostává jen stěží, jsou lidé se zkušeností jako Adisa tou nejlepší možnou odpovědí na otázku, jak válku přežít.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jak v minulosti v Sarajevu, tak i dnes trpí v Aleppu děti | Foto: Reuters

„V noci se někdy budím vzpomínkami na to, že začíná válka a já se musím schovat před vojáky,“ říká Adisa Zuberović o tom, co si člověk odnese z prožité války. Boje o hlavní město Bosny a Hercegoviny okradly Adisu a jejího bratra hned v roce 1992 o domov – a svým způsobem i o oba rodiče. „Na začátku války mi zabili matku a myslím, že v tom momentu tatínek zemřel duchem,“ vzpomíná sedmatřicetiletá herečka a předkladatelka, která dnes spolupracuje s Českou ambasádou v Sarajevu. Její otec si už nikdy jinou ženu nenašel, dodala v rozhovoru pro Zpravodajský web Českého rozhlasu.

Útok rebelů na západní Aleppo zabil nejméně sedm dětí, rakety pršely i na východ města

Číst článek

Rodina se rozdělila a další léta Adisa strávila střídáním domovů příbuzných a přátel, kteří se ale museli starat o vlastní děti, a proto u nich nikdy nemohla zůstat dlouho. Spolu s domovy se střídaly i sklepy, jež se pro ni staly významnou součástí dětství. „Každý ulička měla jeden sklep, který byl považován za nejbezpečnější,“ vysvětluje. Všechna ta útočiště spojoval nedostatek jídla, elektřiny a vody. Co v nich ale nechybělo nikdy, byla tma, vlhko a prach. I dvacet let po válce vyvolává pach sklepa u Adisy vzpomínky na válečné trauma.

Co bude, až skončí válka

„Vymýšleli jsme hry, které jsme mohli hrát ve tmě. Například Hádej, na co myslím,“ říká. „Měli jsme staré časopisy a fantazie o tom, jak bude vypadat náš život poté, co konečně skončí válka. Jak se budeme oblékat, kam budeme cestovat, jaký život budeme mít,“ dodává. Dnes je přesvědčena, že právě tohle snění jí i ostatním pomohlo pod zemí během ostřelování přežít. „Myslím, že nás ta fantazie zachránila před tím, abychom se všichni nezbláznili.“

Do sklepů se přesunula i škola. Pokud to šlo, setkávaly se pod zemí třídy s učiteli, pokud ne, přesunula se výuka k tomu, co se šlo naučit i ve tmě. „Ve sklepě vždy někdo uměl nějaký jazyk. Právě tam jsem se naučila anglicky,“ vysvětluje Adisa. V podobných podmínkách se dnes vzdělávají děti v Aleppu. Koncem září jejich počet v obklíčených částech města odhadovala televize Al-Džazíra na nejméně 100 tisíc.

S těžkou situací se ale děti dokázaly vyrovnat i překvapivým způsobem. Adisa vzpomíná, jak si matka její kamarádky zoufala kvůli nedostatku jídla. „Plakala, že neví, co nám připravit a z čeho vyrosteme. Domluvily jsme se tedy, že příště, když nám udělá jídlo, necháme kousek na talíři, aby si myslela, už nemáme hlad. Dnes ani nevím, jak nás to napadlo,“ popisuje.

Rodinný život ve sklepě (Sarajevo, červen 1992). | Foto: Fotobanka Profimedia

Pomůže jen konec války

Všechny tyto vzpomínky se Adise vynořují, když vidí nebo čte zprávy o situaci v Aleppu. „Možná zmíní, že jsou tam děti a bojovníci zničili budovy a zastřelili patnáct lidí před nemocnicí. Ale je to jen zpráva, kterou si přečtete a pokračujete dál. Ve skutečnosti to však znamená, že nejméně 15 rodin přišlo o jistotu,“ popisuje své pocity při pohledu zvenčí. „Mám pocit, že se nemluví o tom, že ta generace vyrůstá ve traumatu, které ji ničí,“ míní a dodává, že bez ran z války by generace ze Sarajeva podle ní dosáhla v životě mnohem více.

Adisa Zuberović soudí, že dětem v Aleppu může pomoci jen konec války – a pak možnost odejít a nadechnout se. Sama několik let po konci války odjela studovat do zahraničí. „Nejvíce mi pomohlo, že se mi otevřel svět. Přijela jsem do Česka, potkala novou kulturu, naučila se mnoho věcí,“ popisuje léta, které strávila studiem a životem v Praze. To podle ní potřebují i lidé v Sýrii. „Můžete tam přijít učit, pomáhat, hrát divadlo… ale to všechno zůstane ve stínu traumatu, které nedovolí, aby se lidé rozvíjeli tak, jako by to mělo být v míru.“

Eva Mošpanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější:

Nejčtenější na Facebooku

Nejčtenější na Twitteru