Palestinským uprchlíkům se sedmdesát let nepovedlo vrátit domů. Podobný osud může čekat i ty ze Sýrie

Současná syrská uprchlická krize není na Blízkém východě zdaleka jedinou. Skoro sedmdesát let už se stará agentura OSN UNRWA o miliony utečenců palestinských. Řešení jejich problému je stále v nedohlednu.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Většinu škol UNRWA musí uprchlíci před začátkem školního roku vyklidit | Foto: Štěpán Macháček

Skoro osmdesátiletý Ismáíl al-Fasíh je jedním z palestinských utečenců, kteří dnes žijí v Pásmu Gazy. „Strýc měl rybářský člun a vyjeli jsme tehdy z Jaffy za noci, aby nás židovští ozbrojenci neviděli. S celou rodinou nás odvezl až do egyptského Port Saidu. Mně bylo tehdy deset,“ vzpomíná Ismáíl na chvíle, kdy s příbuznými utíkali po moři ze svých domovů. Bylo to v roce 1948 a právě začínala velká uprchlická krize na Blízkém východě. Ta trvá dodnes.

Od roku 1950 se o palestinské uprchlíky stará agentura OSN UNRWA. Pět a půl milionů jich žije v Pásmu Gazy, na Západním břehu Jordánu, v Jordánsku, Sýrii a Libanonu. V tamních táborech žije už čtvrtá generace Palestinců a návrat do domovů na území dnešního Izraele je pro ně v nedohlednu. Jeden z nejstarších a největších uprchlických problémů na Blízkém východě tak stále nemá řešení. Dnešním utečencům ze Sýrie nebo Iráku ukazuje případ Palestinců neradostnou perspektivu.

Vyrůstá negramotná generace? Děti syrských uprchlíků nemají kam chodit do školy

Číst článek

„V egyptském Port Saidu jsme nějakou dobu zůstali. Měli jsme peníze, takže jsme tam bydleli v pronajatém bytě. Moje matka vlastnila v Jaffě čtrnáct budov a měla peníze z jejich pronájmu,“ říká Ismáíl, který sedí na pergole s vinnou révou v tradiční tmavošedé dlouhé košili a s háčkovanou bílou čepičkou na hlavě.

V Egyptě ale nechtěli palestinští uprchlíci zůstat natrvalo, toužili se vrátit domů do Palestiny. Částečně jim to umožnila nově vzniklá agentura OSN UNRWA a do Palestiny se opravdu vrátili, domů ale ne.

„Po třech letech v Egyptě za námi přišli z UNRWA, zaregistrovali nás a na autech nás pak odvezli sem, do Pásma Gazy. Nejdřív jsme dostali stan v Al Maghazi nedaleko města Gazy. Ve stanu jsme bydleli asi čtrnáct dní, pak nás ubytovali v bývalých britských kasárnách,“ popisuje osud své rodiny Ismáíl.

Z tehdejších stanových táborů postupně vyrostlo to, co je teď všude kolem jeho domku – několikapatrové domy postavené dost amatérským způsobem, mezi nimi úzké uličky a chudoba. Už to sice nejsou stany, ale i po bezmála sedmdesáti letech jsou to pořád uprchlické tábory.

Štěpán Macháček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější:

Nejčtenější na Facebooku

Nejčtenější na Twitteru