Zavraždili mi přítele. Bojoval za věci, kvůli kterým naše vláda zabíjí, říká ruská režisérka

„Je mi 22 let. Proč bych měla točit o nějakém 53letém, samolibém buržoustovi?“ Tak začíná výjimečný dokument Můj přítel Boris Němcov, intimní portrét člověka skrytého za politickou ikonou. Nejen o proměně skepse v přátelství, ale také o pochmurném životě v Rusku po Němcovovi vypráví autorka snímku Zosja Rodkevičová. „Když si přečtu, že zase někoho zavřeli, pohltí mě bezvýchodnost: Kde to žijeme? Jediné, co můžu dělat, je točit,“ říká mladá režisérka v exkluzivním rozhovoru pro Zpravodajský web Českého rozhlasu.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Chtěla jsem ukázat, že Boris Němcov byl jen člověk - a také to, jak strašně nefér bylo tak upřímného člověka zlikvidovat, říká Zosja Rodkevič. | Foto: Dino Stoilov

Zosja Rodkevičová má zelené vlasy, nekonformní názory a pramalé sympatie vůči matadorům ruské politiky. Nijak vřelý vztah nechovala ani k Borisu Němcovovi, když mu jednoho zimního dne před čtyřmi lety podala na perónu ruku a začala s ním natáčet. Jenže pak zjistila, že se oba narodili ve stejný den jako John Lennon. Mimo jiné…

Původně měl snímek dokumentovat Němcovovu volební kampaň v Jaroslavské oblasti, z onoho vlakového nádraží, kde vznikl první záběr, však ušel dlouhou cestu. Vznikl intimní portrét neobyčejného člověka a nenásilná pocta jeho životní energii a smyslu pro humor, které rozerval loňský 27. únor. Natočila jsem komedii s tragickým koncem, tvrdí mladá režisérka.

Historické okamžiky uvíznou v paměti – i po letech si pamatujeme, co jsme v tu chvíli prožívali. Co jste dělala vy, když jste se dozvěděla o vraždě Borise Němcova?

Daleko od Moskvy, v chatě v lesích, jsem pracovala na postprodukci filmu. Nebyla tam elektřina a vypadával telefonní signál, ale v jednu chvíli se můj telefon chytil a já objevila tu SMS: Zosjo, Němcov je mrtvý, musíš to točit. Nevěřila jsem tomu, myslela jsem si kvůli té zmínce o focení, že je to vtip … A pak přišla další SMS, a další, a další… S kamarády, se kterými jsem tam byla, jsme zprovoznili staré rádio na baterky a začali hltat zprávy.

Ruská dokumentaristka ZOSJA RODKEVIČOVÁ (26) se narodila v Moskvě. Absolvovala Školu dokumentárního filmu Mariny Razběžkinové. Je spoluautorkou snímků Zimo, odejdi! (2012), Období (2014) a Kyjev/Moskva (2015), politická témata zpracovávala i ve zpravodajských reportážích. Můj přítel Boris Němcov (2015) je její první celovečerní film. Českému publiku ho představila na letošním jubilejním 20. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárního filmu Ji.hlava.

Byla jsem v naprostém šoku, hlavu mi zaplavovaly vzpomínky na to všechno, co jsme spolu zažili. Ale kamarádi Němcova neměli rádi a v tu chvíli byli na úplně jiné vlně než já, nechápali, jak se cítím. Takže jsem uprostřed té zimní noci vyšla do lesa, chodila sama mezi stromy a plakala. Zároveň mi rychle docházelo, že tahle noc změnila i můj film. Věděla jsem, že musím hned zpátky do Moskvy a natočit pohřeb a všechno, co se teď děje.

Snímek otevírají záběry ze smutečního pochodu na Němcovovu počest. Kamera se soustředí na dítě, které sedí na ramenou otce. Kdo byl Boris Němcov? Byl to dobrý člověk? Jak to, že ho zavraždili? vyptává se. Byla to pro vás jasná úvodní scéna?

Tyhle záběry nejsou moje, v tu chvíli jsem ještě seděla ve vlaku do Moskvy; pochod točila moje dobrá kamarádka Máša Pavlovová. Když mi pustila, co natočila, vyrazilo mi to dech: jako bych to byla já, ta malá holčička, zachycená v běhu historie, snažící se pochopit, co se to kolem ní děje.

A kromě toho: ta rychlá výměna otázek a odpovědí mi posloužila jako informace pro diváky. Musela jsem jim na začátku nějak říct, kdo byl Boris Němcov a jak ho zavraždili. A tohle mi přišlo lepší než všechny úryvky ze zpráv nebo úvodní titulky. Protože právě takhle se o tom bude vyprávět. Že šel po mostě s dívkou a že ho zastřelili. Ten rozhovor dítěte a dospělého pro mě byly takové humanistické titulky.

Do natáčení jste se pustila s velkým odstupem vůči Němcovovi. Začínala jste s neúctou vůči zprofanované politické figuře - a končila se zármutkem nad smrtí přítele. Kdy se ve vás ta počáteční nedůvěra zlomila?

Před natáčením jsem Němcova znala jen zprostředkovaně a to, co jsem o něm věděla, mi nijak neimponovalo. Nerada jsem ho potkávala i během svých zpravodajských reportáží z opozičních protestů, pokládala jsem ho za egocentrického člověka, který mluví jen o sobě nebo věcech, které v naší zemi nemůžou fungovat. A svůj film jsem původně koncipovala ne tolik jako jeho portrét, ale spíš jako příběh jeho kandidatury v Jaroslavli.

Osobně jsme se poprvé seznámili na vlakovém nádraží, zachycuje to jedna z počátečních scén. Tak čím mě ohromíš?! říkala jsem si. A on nezklamal: že prý byl v mém věku guvernérem, a že má ve vlaku hned tři sedačky. Aha, takže mi ukazuješ, že na to máš? ušklíbla jsem se v duchu.

Ale pak jsme si celou noc povídali v jeho kupé a mně došlo, že jestli chci natočit dobrý film, musím v sobě tu nedůvěru zlomit a začít opravdu poslouchat, co říká. Metoda mé školy (Škola dokumentárního filmu, kterou v Moskvě vede uznávaná filmařka Marina Razběžkinová – pozn. red.) je hrdinu nesoudit a přiblížit se mu až na dřeň, nepřestávat zkoušet hranice, kam až vás pustí. Takže jsem se tím řídila. A ty první tři dny, které jsme spolu strávili, jsem byla pořád s ním, mluvili jsme snad úplně o všem, přišli na to, jak moc toho máme společného, zároveň se hodně hádali…

Nebezpečí pozdního putinismu: žádný ďábelský génius, ale car v kokonu polopravd a lží

Číst článek

Nakonec jsem zjistila, že jeho vůbec největší vlastností byla laskavost. Boris Němcov byl obrovsky laskavý člověk, který se snažil naslouchat všem, včetně všech těch lidí, kteří ho zastavovali na ulici. A pořád se smál a žertoval.

A byl také politik. Nebyla ta vstřícnost občas hraná?

Samozřejmě jsem zažila chvíle, kdy to vázlo, a jsou patrné i ve filmu, například scéna, kdy skupině starých žen vykládá o machinacích na internetu – nejspíš vůbec netušily, o čem o to mluví. Ale upřímně se snažil. Najít přátele na všech úrovních, navázat kontakt s každým. Jeho starší dcera Žanna je úplně stejná.

Znala ho tak i ruská veřejnost?

Na to se mi těžko odpovídá; do hlavy jiných nevidím a nejsem ani politolog. Každopádně byl hodně slavný díky své politické kariéře v 90. letech, třeba moje babička se nad ním vždycky rozplývala: „Byl tak mladičký, a ty kudrnaté vlasy, jako andílek!“ Jiní zase věřili neúnavné propagandě, která léta opakovala, kolik ten nepřítel státu ukradl peněz.

Půlka lidí Němcova pranýřuje a ta druhá si ho idealizuje. Například po promítání v Nižním Novgorodě za mnou přišly dvě ženy a zlobily se, že Němcov nebyl žádný sukničkář a vtipálek, ale seriózní člověk. Namítla jsem, že jsem točila jen to, co jsem viděla, a ony na to, že to není pravda, vždyť přece býval jejich guvernér a ony ho dobře znají!

Můj film chce ukázat, že Boris Němcov byl jen člověk - a také to, jak strašně nefér bylo tak upřímného člověka zlikvidovat. Moje hlavní poselství není o politice. Je o přátelství s někým, kdo není dokonalý, ale bojuje za správné věci. A o tom, že kvůli nim naše vláda zabíjí.

Takže ze smrti Borise Němcova viníte vládu?

Celý ten vykonstruovaný soud s Čečenci, kteří ho prý zabili kvůli Charlie Hebdo… Vždyť je to směšné. Zemřel na místě prošpikovaném kamerami, a chybí záznam? Po autorovi vraždy se nepátrá. Odpovím vám takhle: tohle je pro vládu ta nejbezpečnější verze.

V dokumentu kromě Němcova vystupují i jeho přátelé a kolegové z opozice, například Ilja Jašin. Stýkáte se ještě? Jak hodnotí období po Němcovově smrti? Zdá se, že poslední měsíce jim přinesly máloco dobrého…

Boris Němcov – hlas, který Rusku chybí

Číst článek

Vídáme se na promítání filmu. K tomu, co se u nás v poslední době děje: jsou to nebezpečné věci a společnost je kvůli nim apatičtější. Pravda je, že Boris Němcov měl na faktickou ruskou politiku malý vliv, a nebyl dokonce ani hlavním vůdcem opozice, třeba Navalnyj v ní měl mnohem větší moc. Ale jeho vražda se stala milníkem a my teď žijeme v Rusku po Němcovovi. V Rusku, kde ztrácíme přátele a kde máme neveselé vyhlídky. Ne kvůli té vraždě - kvůli těm šíleným lidem, kteří léta sedí ve vládě, kradou a tesají do kamene represe. A s těmi nedávno přijatými zákony bude ještě hůř.

Co všechna ta energie, kterou jste zdokumentovala na protestech v letech 2011-12? Zmizela?

Tehdy to byly zmanipulované volby a lidé se zlobili ne za politiky, ale skutečně sami za sebe – ukradli jim všechno, dokonce i jejich hlasy. A do ulic vyšli sami: Už toho bylo dost, musím se tomu postavit. Opoziční vůdci se jen přidali, postavili se do čela, kam je nezvali. A ze začátku tam skutečně byla naděje, víra, že když to člověk vydrží a den za dnem přijde, tak nakonec vyhraje.

Ale Putinovo vítězství v prezidentských volbách atmosféru změnilo. Co to tu děláme? Dneska křičíme v ulicích – a co se zítra změní? Přijdu domů, vypiju si čaj a budu bojovat ve své kuchyni… A pak přišel Majdan a všechno se ještě zhoršilo. Někdo začal víc poslouchat propagandu, jiný se začal víc bát. Moje generace nechce mít s politikou nic společného, pokládá ji za děsivou a špinavou, a dokonce nechce ani k volbám. Takže jestli chcete slyšet, jak to vidím já: obrovská apatie, žádná naděje a v příštích 15 letech ani žádná cesta změny. Bezčasí. Zastoj jako za Brežněva.

Režisérka Zosja Rodkevič. | Foto: Dino Stoilov

Jak se v takové atmosféře žije tvůrčímu člověku?

Když si přečtu, že zas někoho zavřeli, pohltí mě bezvýchodnost: Kde to žijeme? Všechno je špatně… Ale pro mě je smysl života točit. To je moje motivace, a jakmile mám téma, žene mě dopředu. Hledám způsoby, jak zdokumentovat to, co pokládám za důležité; například teď zpracovávám otřesné téma ruských sirotčinců, což je nesmírně bolestivá práce, podmínky tam jsou příšerné.

Snažím se žít a chovat tak, abych byla čestná vůči sama sobě. Politika mě zajímá, ale nejsem žádná aktivistka a nebojuju za ni. Dělám jen to, co umím – a já umím točit.

Magdalena Slezáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější:

Nejčtenější na Facebooku

Nejčtenější na Twitteru