Dvacet let po sjednocení Německo dál dělí pomyslná zeď
Německo si připomíná 20 let od znovusjednocení země. Počáteční euforii ovšem vystřídaly rozpaky. Většina východoněmeckých měst se sice oblékla do nového hávu, někdejší šeď nahradily barevné fasády, vznikly nové silnice, železniční koridory, ale většinu nových spolkových zemí trápí vysoká nezaměstnanost. Zejména mladí a vzdělaní lidé odešli za lepšími výdělky na západ. A každý druhý obyvatel někdejší NDR se v novém státě cítí jako občan druhé kategorie.
Třetího října 1990 zaznívala velká slova. Tehdejší prezident Richard von Weizsäcker mluvil o historickém okamžiku, kancléř Helmut Kohl sliboval kvetoucí zemi. O dvacet let později mluví o tom, že proces srůstání západu s východem trvá déle, než se očekávalo.
„Politici udělali chybu, že v roce 1990 příliš slibovali. Měli tehdy říct, že 40 let socialistického hospodaření se za pět let nenapraví, ale že to bude trvat roky, možná desetiletí. Bylo příliš mnoho euforie, kterou pak vystřídala kocovina,“ domnívá se profesor Klaus Schröder, autor knihy Nové Německo, proč spolu nesrůstá to, co k sobě patří.
Dvacet let po sjednocení Německo dál dělí pomyslná zeď. Reportáž Kláry Stejskalové
K velkým kritikům porevolučního vývoje patří ministerský předseda spolkové země Braniborsko Matthias Platzeck. Německá média hojně citovala jeho výrok, že v roce 1990 šlo o takzvaný Anschluss.
Podle Platzeka byla slova vytržená z kontextu. Ale za jiným vládními politiky hojně kritizovaným prohlášení si pevně stojí. Je přesvědčený, že po sjednocení Německa byla východní část země cíleně připravena o svůj průmysl:
„V devadesátých letech šlo o kompletní likvidaci průmyslu na východě Německa. Mnohé závody byly zastaralé, ale řada podniků byla v dobrém stavu. Říkal jsem tehdy, buďte opatrní s jejich prodejem, zvláště když o ně bude mít zájem přímá konkurence ze západního Německa. Severně od Berlína v Oranienburgu byly moderní železárny. Koupil je Krupp s jediným cílem - zlikvidovat konkurenci. Zprivatizoval je a do měsíce zavřel.“
Dobré ze západu, špatné z východu
Sedmapadesátiletý braniborský předseda vlády Matthias Platzeck, který se velmi aktivně podílel na pádu železné opony, se nebojí otevřeně hovořit o největších omylech západoněmeckých politiků v letech po sjednocení Německa. Mezi lidmi se o těch nejkřiklavější případech stejně už dlouhá léta mluví. Podle Platzeka bylo takovým nesmyslem například rozbourání zdravotního systému.
„V NDR byl propracovaný systém ambulantní péče. Dnes znovu hovoříme o tom, že je potřebná, ale proč před mnoha lety musela být zrušena. Stejně tak menší polikliniky s deseti nebo šestnácti lékaři. V nové zdravotní reformě, kterou spolková vláda přijala před dvěma lety, se uvádí, že tyto polikliniky jsou smysluplná zdravotnická zařízení, ale to jsme přece věděli už před 18 lety, když nám je hromadně zavírali,“ říká Platzek a dodává:
„Nebo si vezměte družiny pro mládež a jesle pro malé děti do tří let. Tady to dříve fungovalo. V západním Německu to bylo tehdy něco nemyslitelného. A teď ministryně pro rodinu Von der Leyen nařizuje, že taková sociální zařízení musí být v každém německém městě. Nic z toho se tehdy nepřevzalo, protože platilo pravidlo: Co je dobré, je západu, a co je špatné, tak je z východu!“
Němci druhé kategorie
Právě arogance a nezájem o dění na východě vede u mnohých východních Němců k značné frustraci. Devětapadesát procent obyvatel někdejší NDR by o návrat do východoněmeckých časů za dob socialismu nestálo, ale v nové zemi se také necítí dobře, jako plnoprávní občané. Úplné ztotožnění s novou vlastí cítí jen 25 procent dotázaných.
Na západě naopak roste nechuť nadále platit takzvaný solidární poplatek. Tvoří jej 5,5 procenta z daně z příjmu. Jedenáct procent obyvatel takzvaných starých spolkových zemí by dokonce uvítalo návrat do Německa před pádem zdi.
„Západní Němci se diví. Dali jsme vám tolik peněz, opravili města a teď tohle. Ale když nová společnost, ve které máte žít, nenajde na vás nic dobrého, nemohou se divit,“ říká rozhořčeně předseda vlády spolkové země Braniborsko Matthias Platzek ve své kanceláři v Postupimi.
„Osmdesát procent východních Němců se muselo naučit novému zaměstnání. V každé druhé rodině byl někdo nezaměstnaný. To není důvod k oslavám. To si musí každý uvědomit. Vůbec tady nejde o nějaký stesk po časech NDR. To určitě ne. Ale musíme o tom mluvit a mít to stále na paměti,“ zdůrazňuje.
Dojde někdy k tomu, že po zboření betonové zdi zmizí pomyslná zeď i z myslí Němců a přestanou se rozdělovat na Ossis a Wessis? „ Možná to bude muset trvat dalších 20 let,“ míní profesor Klaus Schröder ze Svobodné univerzity v Berlíně.
