Obyvatele maďarského Kolontáru humor neopustil. Nic jiného nezbylo

Nevídaná ekologická katastrofa, která přesně před týdnem zasáhla Maďarsko, přitáhla pozornost celého světa. Z nádrže s jedovatým odpadem tam uniklo na milion kubíků toxického bahna, kvůli kterému už zemřelo sedm lidí. Přímo do nepostiženější vesnice, do Kolontáru, se vydal i spolupracovník Českého rozhlasu v Maďarsku Gregor Martin Papucsek. A na velmi větrném místě našel skromné, ale odhodlané obyvatele zamořené obce.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Ze zaplavených domů se vynášejí zničené předměty.

Ze zaplavených domů se vynášejí zničené předměty. | Foto: Tomáš Adamec

Tolik významných představitelů světových médiích jsme viděl naposledy v polovině devadesátých let, když na budapešťský summit OBSE přijel ruský a americký prezident a samozřejmě i mnozí jiní.

Přehrát

00:00 / 00:00

Přímo do epicentra katastrofy, do maďarského Kolontáru, se vydal Gregor Martin Papucsek.

Čtvrtý den, tady v Kolontáru už nejsou ani tolik zajímavé chvíle tragédie, jak se to stalo, jak to proběhlo. Každý má svůj příběh a musím říct, že obyvatelé obce jsou mimořádně ochotní. Jsou téměř profesionálové. Chvíli dávají rozhovor francouzské televizi, chvíli CNN, vedle kolegovi z finského rádia a vůbec jim nevadí, že snímky pořizuje fotograf ze Záhřebu.

My jsme pak zvědaví, jak to vypadá v místě, kde nezbylo téměř nic. Se skupinou novinářů tu čekáme na to, aby nás dovnitř pustili, abychom to mohli nafotit. Od rána je tu totiž uzavřený prostor kvůli tomu, aby záchranné jednotky mohly plnit své úkoly, zejména čistit terén.

Má to vůbec smysl?

Pak už jsme vevnitř, v uzavřené zóně, sledujeme dobrovolníky, jak vynášejí z dvorů bahno. Oslovuji jednoho z nich. Prý přišel ze sousední vesnice. A jestli má smysl to, co dělá? „Asi ani ne,“ odpovídá mi. „Ale něco je třeba dělat.“ Chápe, že lidé, kteří tady bydleli, se sem nechtějí, ale hlavně nemůžou vrátit. Lopaty tady nejsou namístě. Bude to spíš na stroje.

Tsunami z bahna zpustošila všechno, jako v Černobylu, ale humor odsud ještě nezmizel. Bez něj by se asi zbláznili. Jeden starší pán, chce abych mu říkal anonym, nachází souvislost mezi barvou bahna a jistým politickým směrem, se kterým evidentně nesympatizuje.

„Včera tu byl i Viktor, tak jsem mu pošeptal do ucha, nikdo to neslyšel a on se potom jen usmíval, že od pondělí je v Kolontáru ještě i Bůh komunista,“ říká anonym. Když mu povím, že jsem z českého rádia, rozjasní se mu tvář. Pracoval prý poblíž Karlových Varů.

„Karlovy Varyban, az egy výborný,“ směje se anonym. Netřeba překládat. A není třeba tlumočit ani vzdych ‚Bože můj‘, který se tady v Kolontáru, uprostřed ruin, nejvíc hodí.

Jen pár sekund

„Za kolik sekund se to tu odehrálo?“ ptám se mladých manželů Takácsovcových před jejich zničeným domem. „Asi za tak dlouho dobu, jako teď spolu mluvíme. Horší by bylo, kdyby se to stalo v noci. Kal by byl lidi zaplavil ve spánku,“ říká muž a jeho žena dodává, že mají ze světové pozornosti radost, protože to musí vidět všichni.

„A dalo se tu žít předtím?“ ptám se asi čtyřicátníka před zbořeným plotem jeho domu. Rozhodně, prý si se ženou zrovna předtím říkali, jaký je tu mír, krásný pokoj a klid tady v Kolontáru. „A mohlo to tak zůstat. Nikdo by se o nás nedozvěděl, protože by ani nevěděl, že tahle vesnice existuje,“ uzavírá muž.


Zvětšit mapu

Gregor Martin Papucsek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme