Ukrajinský dům v Kyjevě je plný příběhů, demonstranti tu zřídili lazaret i knihovnu
Ukrajinští protivládní aktivisté nemíní opustit budovy v centru Kyjeva, které ovládli. Zřídili v nich lazarety, revoluční štáby, noclehárny nebo dokonce i knihovny. Jedním z těchto objektů je Ukrajinský dům na Evropském náměstí, dříve výstavní a koncertní palác.
V budově Ukrajinského domu, který demonstranti obsadili v průběhu nepokojů, panují přísná bezpečnostní opatření. Po budově se chodí pouze s průvodcem. Demonstranti tu totiž zbili novináře, kterého považovali za provokatéra.
V této budově se také nachází štáb Automajdanu. Členové hnutí jezdili po Kyjevě s auty a pořádali demonstrace na čtyřech kolech.
„Automajdan, to je kavalérie Majdanu. Jsme mobilní a můžeme provádět akce i mimo centrum, kde bydlí vládní politici. Trochu se snažíme narušit jejich klid tak, jak to dělají oni nám a celé zemi. Všechno se ale děje v rámci zákona,“ zdůrazňuje mluvčí Automajdanu Kataryna Gudková.
Šéfa hnutí Automajdan Dmytra Bulatova neznámí pachatelé mučili a vyhodili v lese. V současné době se zotavuje v nemocnici, kde se ho pokusila zatknout ukrajinská policie. Je podezřelý z organizování masových protestů.
„Je to člověk, o kterého jsme se deset dní strašně báli. Nehledě na ta hrozná zranění, zůstal naživu a doufám, že brzy uzdraví a vrátí se k nám,“ říká Kataryna Gudková.
OBRAZEM: Jak žijí demonstranti v obsazeném Ukrajinském domě
Číst článek
Uprostřed kruhové haly hraje jeden z aktivistů na piano a ostatní ho poslouchají. Alespoň kousek života v tomto neosobním chladně mramorovém paláci, který původně sloužil jako Leninovo muzeum.
Demonstranti si v budově Ukrajinského domu zřídili sběrnu šatstva, bufet, knihovnu, noclehárnu a také chirurgickou ordinaci.
„Je zajímavá kombinace, napůl polní lazaret a napůl městská poliklinika. V této chirurgické ordinaci jsme ošetřili střelná zranění, pohmožděniny nebo polámané končetiny. Teď máme nejvíc práce s omrzlinami rukou,“ říká traumatolog Borys Frankevyč.
Frankevyč pochází z Německa, kde se narodil a pracuje. Mohl sice poslat aktivistů peníze, ale nedalo mu to.
„Věděl jsem, že sem musím odjet, že je to správné. Můj šéf sice nebyl moc rád, ale pochopil, že nemám jinou volbu,“ říká traumatolog Frankevyč. Podobných příběhů je tato budova plná.
