Zeď padla, ale Němci stále jednotní nejsou
Před dvaceti lety zmizela z evropských map NDR. Německo oslavovalo sjednocení. Tehdejší kancléř Helmut Kohl sliboval novým spoluobčanům kvetoucí krajinu. Jaká je realita 20 let poté?
Jsou chvíle, kdy je úplně jedno, zda jste v Rostocku, Hamburku, v Lipsku nebo Mnichově. Když bojuje fotbalový tým o medaile, fandí celé Německo. Balkóny i auta všichni ozdobí vlaječkami, Německa se zmocní celonárodní černo-červeno-žlutá euforie. To ovšem trvá jen do okamžiku, kdy Němci vítězí. Dlouhodobě podle sociologů fotbal jako prostředek identifikace v Německu nefunguje.
Němci se jako jeden národ prostě necítí. Všechny průzkumy ukazují, že i po dvaceti letech zeď mezi východem a západem přetrvává. „To máte těžké. Říká se, že jsme spolu, ale přitom tu stále padá otázka, zda je člověk ze západu, nebo z východu. O něčem se říká, že je to typicky ossi, o něčem zase, že je to typické wessi. Já to třeba tak úplně nevnímám, ale myslím, že v hlavách lidí je to pořád. Tam rozdělení přetrvává. Pozoruji to například u svých rodičů, babiček,“ říká mi 26letá manažerka Elke.
Povídáme si v obchodě, kde se na nás ze všech regálů usmívá panáček ze semaforu. Právě takzvaný Ampelmann je mezi obyvateli někdejší NDR velmi populární figurkou. Je jedním z mála produktů, který přežil zánik východního Německa. „Je to velmi sympatická figurka. Ten zelený je takový aktivní, usměvavý. Tím, že je kulatější, nepůsobí tak přísně,“ vysvětluje mladá manažerka.
S nápadem na odlišnou figurku přišel před víc než 40 lety východoněmecký dopravní psycholog Karl Peglau. „Šlo o zvýšení bezpečnosti na silnicích. Tím, že jsou barvy jasnější a figurky silnější, je světlo důraznější. Díky klobouku vypadají seriózně, ale přitom jsou takové dětsky přátelské,“ vypráví mi majitel firmy Ampelmann Marcus Heckhausen, původně wessi.
Právě ta barevnost ho před lety udeřila do očí. „Přijel jsem do Berlína načerpat inspiraci,“ vzpomíná designér na rok 1995. „Bylo napínavé vidět bývalou NDR, zcela jiný svět. U nás bylo vše opravené a tady všechno takové šedivé. Šel jsem po ulici, bylo málo světla, málo barev a najednou jsem ho uviděl, takový veselý, svižný panáček. Bylo to pěkné znamení v ponurém listopadovém dni,“ dodává.
Šlo o první impulz, dnes má pan Heckhausen firmu, která provozuje čtyři obchody a jednu restauraci. Zaměstnává 80 lidí, roční obrat má sedm miliónů eur. Produkt je jediný – Ampelmänchen v nejrůznějších podobách. Přitom i Ampelmann sjednocení Německa málem nepřežil. „Začalo se mluvit o změně, že by měl být nahrazený tím ze západu. To by byla obrovská škoda,“ říká Marcus Heckhausen.
Možná i pan Heckhausen přispěl k tomu, že východoněmecký panáček se na vás ze semaforu usmívá dodnes. „Pozoroval jsem, jak lidé na východě přišli o vlastní identitu. Přišli o své známky, peníze, měnily se názvy ulic. Všímal jsem si, jak u lidí narůstá frustrace. Bylo mi jasné, že Ampelmann musí být zachráněný,“ vzpomíná.
Marcus Heckhausen se spojil s autorem přitloustlého mužíka ze semaforu, napsali spolu knihu a postupně vymýšleli další a další suvenýry. „Pan Peglau byl typickým příkladem východoněmecké frustrace. Cítil se nepotřebný, nikdo ho nechtěl. Mnohé dveře zůstaly východním Němcům zavřené. Samozřejmě se děly špatné věci, existovala Stasi, ale ne každý východní Němec byl jejím členem, jak si pořád myslí mnozí na západě,“ vysvětluje.
Marcus Heckhausen naopak musel čelit útokům médií, že jako muž ze západu ukradl východoněmecký symbol. „Člověk věděl, jak prosadit značku, to lidé z východu netušili, ale nikdy jsem nebyl arogantní. Ve firmě dělají lidé z obou částí země a nikdo se nestará, odkud kdo je,“ hájí se.
„Je to báječná věc, která podporuje východ,“ říká mi o chvíli později mladá prodavačka: „Je to náš východoněmecký panáček.“
V roce 2005 rozhodly i městské části někdejšího Západního Berlína postupně nahradit figurky na klasických semaforech panáčkem z východu. „Myslím, že to bylo pěkné gesto solidarity. Vždyť lidé na východě museli přijmout úplně vše, západ byl tak arogantní,“ soudí pan Heckhausen. Komerční úspěch Ampelmanna je podle něj jen ukázkou, že lidé potřebovali zachovat alespoň nějaký symbol. Hodně mu však napomohla i vlna ostalgie, kterou do velké míry odstartovala hořká komedie Good bye Lenin.
Východ jede na vlnách ostalgie
Safari trabant – projížďka trabantem po Berlíně sklízí mezi turisty velký úspěch. Vyzkoušet si na chvilku jízdu „bakeliťákem“ s podivným řazením vedle volantu. Na nedostatek zákazníků si nestěžují ani restaurace nebo diskotéky s výzdobou jako z 80. let a hudbou, kterou si určitě všichni ještě dobře vybaví – Puhdys, Kraftwerk, Nina Hagen.
„Nemyslím, že by ostalgie byla až tak velká, sama jsem o tom psala. Jsou okamžiky, kdy si člověk zazpívá pionýrské písně, ale jinak myslím, že se to stále mění. V mém životě to, odkud pocházím, po většinu roku nehraje žádnou roli. Člověk se o tom nebaví. Ale pak přijdou momenty, kdy je přinucený vzpomínat,“ říká mi po autorském čtení v berlínské městské knihovně spisovatelka Annet Gröschner.
Její romány jsou vyprávěním o životě před a po pádu berlínské zdi. „Skutečnou ostalgii osobně nepociťuji. Jsou však lidé, kteří zůstali bez práce. Ti jsou samozřejmě rozčarováni, reagují tím pádem tak, že tvrdí, že tehdy to bylo lepší. S přáteli jsme si udělali takový seznam, srovnání, co špatného nám přináší dnešek a co všechno bylo špatné na životě v NDR. Když člověk vidí výsledek, není důvod k jakékoli ostalgii,“ dodává spisovatelka.
„Politici udělali chybu, že v roce 1990 příliš slibovali. Měli tehdy říct, že 40 let socialistického hospodaření se za pět let nenapraví, ale že to bude trvat roky, možná desetiletí. Bylo příliš mnoho euforie, kterou pak vystřídala kocovina,“ domnívá se profesor Klaus Schröder, autor knihy Nové Německo, proč spolu neroste to, co k sobě patří. Vysoká nezaměstnanost je tím hlavním důvodem, proč po 20 letech ve společném státě se každý druhý občan někdejší NDR cítí jako občan druhé kategorie.
Se svobodou přišla nezaměstnanost, ale i vyšší platy
Vydejme se na cestu. Naším cílem je Leuna, městečko poblíž Halle. Za dob NDR patřily zdejší chemické závody k chloubám socialistického hospodářství. Leuna bývala neutěšeným místem. Domy, auta, ulice pokrývala černá, mastná vrstva špíny.
„Hodně se to tu změnilo. Tehdy jsem tu pracoval a zařízení vůbec neodpovídala světovým standardům,“ vzpomíná vedoucí průmyslového parku Klaus-Dieter Heinze. „Nepamatuji se, že by se tehdy nějak dbalo na bezpečnostní předpisy, na pracovní podmínky. To je největší změna za posledních dvacet let,“ soudí Olaf Lehmann, vedoucí chemické firmy FP – Pigments. „Dnes se dbá na životní prostředí, provozuje se tu vlastně zelená chemie, odsiřuje se, provozy jsou čisté, nejsou tak hlučné,“ vypočítává.
Projíždíme chemickým parkem, největším na území bývalé NDR. Na plochu dnešního chemického areálu by se vešlo 800 fotbalových hřišť. Polovinu z toho zabírá rafinérie. „Jak vidíte, na území rafinérie je na tři tisíce stromů a velké množství zelených ploch,“ ukazuje Olaf Wagner z rafinérie firmy Total. I on tu dělal už před dvaceti lety. Životní prostředí se skutečně ve městě změnilo. Dnes se tu dá normálně dýchat, aniž by člověk cítil dusící sirné výpary.
Přesto o jednoznačném úspěchu nemůže být řeč. Transformace si vyžádala enormní investice ve výši 5,5 miliardy eur. Místním prosperitu nepřinesla. Závod v Leuně zaměstnával před rokem 1990 na 27 tisíc lidí, dnes stěží desetinu.
„To jsou dvě strany jedné mince. Dřív lidé vydělávali málo, ale měli zaměstnání a byli spokojení. Dnes mají třeba více peněz, ale jsou bez práce, což není ten správný život. Ti, kteří tu však zůstali, vydělávají mnohonásobně více a jejich život a pracovní podmínky se výrazně zlepšily,“ popisuje realitu Klaus-Dieter Heinze.
Petrochemický kombinát v Leuně je naprostou výjimkou. Ministerský předseda spolkové země Braniborsko Matthias Platzeck je přesvědčen, že po sjednocení Německa byla východní část země cíleně připravena o svůj průmysl.
„V 90. letech šlo o kompletní likvidaci průmyslu na východě Německa. Mnohé závody byly zastaralé, ale řada podniků byla v dobrém stavu. Říkal jsem tehdy: ‚Buďte opatrní s jejich prodejem, zvláště když o ně bude mít zájem přímá konkurence ze západního Německa.‘ Severně od Berlína v Oranienburgu byly moderní železárny. Koupil je Krupp s jediným cílem – zlikvidovat konkurenci. Zprivatizoval je a do měsíce je zavřel,“ stěžuje si braniborský premiér.
Sedmapadesátiletý braniborský předseda vlády Matthias Platzeck, který se velmi aktivně podílel na pádu železné opony, se nebojí otevřeně hovořit o největších omylech západoněmeckých politiků v letech po sjednocení Německa. Mezi lidmi se o těch nejkřiklavější případech stejně už dlouhá léta mluví. Podle Platzecka bylo takovým nesmyslem například rozbourání zdravotního systému.
„V NDR byl propracovaný systém ambulantní péče. Dnes znovu hovoříme o tom, že je potřebná, ale proč před mnoha lety musela být zrušena? Stejně tak menší polikliniky s deseti nebo šestnácti lékaři. V nové zdravotní reformě, kterou spolková vláda přijala před dvěma lety, se uvádí, že tyto polikliniky jsou smysluplná zdravotnická zařízení. Ale to jsme přece věděli už před 18 lety, když nám je hromadně zavírali,“ stěžuje si Matthias Platzeck.
„Nebo si vezměte družiny pro mládež a jesle pro malé děti do tří let. Tady to dříve fungovalo. V západním Německu to bylo tehdy něco nemyslitelného. A teď ministryně pro rodinu Von der Leyen nařizuje, že taková sociální zařízení musí být v každém německém městě. Nic z toho se tehdy nepřevzalo, protože platilo pravidlo: Co je dobré, je ze západu, a co je špatné, tak je z východu!“ dodává Matthias Platzeck.
Východní Německo prudce stárne
Nad východním Německem slunce vychází určitě radostněji. Někdejší šeď vystřídaly pestré barvy. Východoněmecká města se chlubí novými fasádami, novými silnicemi, novými železničními koridory. Optimismus kazí statistická čísla. Obyvatelstvo nových spolkových zemí prudce stárne. Před rokem 1990 žilo v Meklenbursku-Předních Pomořanech nejmladší obyvatelstvo ze všech spolkových zemí. Dnes je na chvostu. Hned po pádu zdi se dali mladí a vzdělaní Němci hromadně na úprk.
„Tehdy odsud odešlo na 400 tisíc lidí. A podobně na tom byly všechny nové spolkové země. Lidé před sebou neviděli žádnou perspektivu, žádné kariérní možnost, šanci, jak uplatnit své vzdělání. Nyní to sice není už tak dramatické, ale stále odsud odchází víc lidí, než se tu narodí,“ vypráví mi ve své kanceláři ve Schwerinu Solveig Streuerová z agentury mv4you. Právě díky této agentuře se Meklenbursko - Přední Pomořansko snaží nalákat své děti zpět.
„V roce 2001 si spolu sedli zástupce ministerstva práce, představitel evangelické mládeže a jeden počítačový expert. Tehdy si řekli, že odliv mladých lidí už nemůže dál pokračovat, že je třeba s mladými navázat kontakt a získat je nazpět. Tak agentura mv4you vznikla,“ popisuje.
Solveig Streuerová také patří k těm, kteří se po škole rozhodli získat zkušenosti venku. „Ale pak jsem si řekla, že tam není můj domov. Od roku 2004 jsem v agentuře a musím přiznat, že tahle práce si získala mé srdce,“ říká.
Její spolupracovnice Sonja Haukkamaová mezitím pilně telefonuje a klape do počítače. „Od rána už jsem oslovila několik lidí. Předám jim nabídku a pak se uvidí,“ uvádí. A jaká místa se těm, kteří uvažují o návratu do rodných míst, nabízejí nejčastěji? „Například obchodní vedoucí, hodně je zájem o IT, dost nabídek je z marketingu nebo účetnictví. V současnosti nabízíme kolem šesti tisíc míst,“ prozrazuje.
Podle Sonji Haukammaové se některé pozice obsazují složitěji, zejména pokud to vyžaduje nějaké speciální vzdělání a znalost více jazyků, ale každé místo si časem svého uchazeče najde. „Od roku 2001 máme v naší databázi 6,5 tisíce lidí, o které se takto staráme. Nejsou to jen lidé, kteří odešli, ale i ti, kteří pracovně pendlují. A pokud jde o počet těch, které jsme dokázali přivést nazpět, tak je to něco mezi 750 až 800 lidmi. Máme to spočtené, protože s nimi zůstáváme v kontaktu. Zajímá nás, jak se jim vede,“ říká mi manažerka projektu Streuerová.
Jedním z nich je i pan Scherke. Míříme za ním do Centra evangelické mládeže, kde působí jako sociální pracovník. „Žil jsem v zahraničí, pak jsem se vrátil, ale na západ Německa. Časem jsme se však s manželkou rozhodli přestěhovat zpátky sem. Velkou roli hrálo, že tu žijí rodiče mé ženy. Máme dceru a ta tu tak má dědu s babičkou,“ vysvětluje důvody návratu.
Většina těch, kteří se vrátí, musí počítat s menším platem. „Ano, je to tak. Jsou rozdíly v platech, ale v posledních letech se to hodně srovnalo a jsem přesvědčen, že se to postupně bude ještě vyrovnávat. Na druhou stranu myslím, že Meklenbursko má velkou přednost – jsou tu moře, jezera…“ pochvaluje si pan Scherke, který rozhodnutí vrátit se domů nikdy nelitoval.
Němci ze západu se o nás nezajímají
„Podle mě není nutné mluvit o starých a nových zemích, já moc rozdílů už nevidím. Když se sejdeme se známými, příbuznými, tak cítíme, že rosteme společně, že není třeba mluvit o nějakém budování východu. Zůstávají rozdíly v platech, ale já sama nevnímám žádný rozdíl,“ říká Solveig Streuerová.
„Myslím, že se to hodně srovnalo a v mladé generaci už mnoho rozdílů není. Co dnes přetrvává, jsou regionální rozdíly, ale ty jsou třeba i mezi Hamburkem a Bavorskem,“ myslí si novinář Renatus Deckert, který pochází z Drážďan.
Statistiky po 20 letech společného života tak pozitivní nejsou. 59 procent obyvatel někdejší NDR by o návrat do východoněmeckých časů za dob socialismu nestálo, ale v nové zemi se také necítí dobře, jako plnoprávní občané. Úplné ztotožnění s novou vlastí cítí jen 25 procent dotázaných a 11 procent obyvatel takzvaných starých spolkových zemí by uvítalo návrat do Německa před pádem zdi.
„Západní Němci se diví. Dali jsme vám tolik peněz, opravili města a teď tohle! Ale když nová společnost, ve které máte žít, nenajde na vás nic dobrého, nemohou se divit,“ říká rozhořčeně předseda vlády spolkové země Braniborsko Matthias Platzek ve své kanceláři v Postupimi.
„Osmdesát procent východních Němců se muselo naučit novému zaměstnání. V každé druhé rodině byl někdo nezaměstnaný. To není důvod k oslavám. To si musí každý uvědomit. Vůbec tady nejde o nějaký stesk po časech NDR. To určitě ne. Ale musíme o tom mluvit a mít to stále na paměti,“ doplňuje.
Německo je tak dnes více rozdělené než před pár lety. Profesor historie Klaus Schröder ve své nové knize, opřené o dvacetileté průzkumy, vidí hned několik příčin, například že východní Němci byli zahnáni do role poražených. „Bohužel lidé nerozlišují mezi systémem a životními podmínkami. To, že vyhrál západní životní styl, vnímají Němci ze západu jako své vítězství. Osobní kvality člověka, jeho schopnosti, jdou stranou,“ vysvětluje.
To se už podle profesora Schrödra nedá změnit. Ve východních částech pocit prohry vyvolává značnou frustraci. Jako urážející vnímají i to, že se je západní Němci nesnažili během posledních dvaceti let blíže poznat. „Mnozí západní Němci se chovají vůči východu jako ignoranti. Nezajímají se o zemi, o lidi. A to východní Němce uráží. Vnímají to jako pohrdání. Proč se o nás nezajímají, když my o ně ano? Ale to má také své historické kořeny. Postupně jak širší vrstva bohatla, raději poznávala jiné evropské země, Ameriku, Asii, a Německo zůstávalo stranou. To mnoho západních Němců zameškalo,“ dodává profesor.
„Je spousta případů lidí žijících na západě, kteří se nikdy na východ nepodívali, vůbec se o to, co se děje na východě, nezajímají, a to je špatné. Sjednocení bylo politickým rozhodnutím, ale normální život to zatím nepotvrdil. Avšak věřím, že zahořklost během další generace pomine a lidé budou žít spolu,“ doufá spisovatelka Katja Oskampová.
Budou Němci někdy jednotní?
Třetího října, v den výročí, opět zazní z úst politiků oslavné ódy na adresu sjednocení. Ale bude Německo skutečně někdy jednotné? Dojde někdy k tomu, že po zboření betonové zdi zmizí pomyslná zeď i z myslí Němců a přestanou se rozdělovat na ossis a wessis?
„Možná to bude muset trvat dalších 20 let,“ myslí si profesor Schröder. Situace dnes už je mnohem lepší, než o čem vypovídá nálada, tvrdí ministr vnitra Thomas de Maziére. „Dnes jsme jedna země. A já to považuji za dobré. Jenom je už třeba odložit to černo-bílé vidění,“ má jasno mladá Elke.
