Ukrajinští uprchlíci se pokoušejí vrátit domů, odkud je vyhnala válka. Vracejí se hlavně do míst osvobozených ukrajinskou armádou, ale ani doma to nemají a nebudou mít lehké. Nejhůř se s realitou vyrovnávají nemocní. Léky jsou buď nedostupné, nebo tak drahé, že si je nemohou dovolit.

Tento článek je více než rok starý.

6:19 20. listopadu 2014 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Vladimír Sokolov žil až do války v domku na vesnickém předměstí východoukrajinského Slavjansku. Před raketami uprchl i s rodinou do sousední Charkovské oblasti. Žili tam, dokud jim nedošly peníze a potraviny. Tamní úřady rodině nepomohly.

„Tajemník říká: Vy jste z Donbasu? Tak se tam vraťte, ať vám tam dají jídlo, sami máme málo. Padejte na Donbas, když jste vyháněli ukrajinskou armádu a vítali povstalce, tak ať se o vás postarají,“ líčí přístup úřadů pan Vladimír. „Ale obyčejní lidé nám hodně pomohli, přinášeli vajíčka, okurky, rajčata.“

Pan Vladimír říká, že on sám nic nepotřebuje, ale odkazuje nás na Konstantinovu ulici do čísla 54. Zašli jsme do dvora k trojici žen – babičce, dceři a vnučce, která trpí epilepsií a potřebuje pravidelně brát léky.

Ty tady teď samozřejmě nejsou, protože lékárny byly dlouho zavřené, a nemocnici, jak říká sestra Taťána, vybombardovali. Sestřičky tady teď proto pomáhají jako dobrovolnice.

Babička, paní Alexandra, trpí rakovinou stejně jako její dcera. Potřebují léky proti bolesti a potřebují lékařskou péči. Musely by ale za ni zaplatit a to si dovolit nemohou. Několik měsíců jim tady nevypláceli důchody ani platy.

„Bezplatné léky nejsou, byly jsme v uprchlickém táboře ve Svatogorsku, tam nám pomohli dobrovolníci, ale teď už nemáme peníze,“ svěřují se.

Taťána pečlivě zapisuje léky, které nemocné ženy nutně potřebují. „My tuto informaci předáme a léky vám přivezou, ještě vám dám kontaktní telefon,“ loučí se záchranář Ivan.

„Držte se holky!“

„Budeme! Na mně už nesejde, ale mám starost o Olju a Inu,“ vyprovází nás paní Alexandra.

Martin Dorazín Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít