Exkluzivní rozhovor: Miloš Forman o Václavu Havlovi

Miloš Forman se narodil o tři roky dřív než Václav Havel. Režisér vzpomíná na svého kamaráda jako na plachého člověka, se kterým ale byla sranda. Forman s Havlem chodil na gymnázium v Poděbradech a dokonce s ním plánoval film o Kafkovi.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

MFF Karlovy Vary

MFF Karlovy Vary | Foto: Tomáš Adamec

Na bývalého prezidenta vzpomínal filmový režisér v New Yorku v rozhovoru pro Český rozhlas a Českou televizi.

Vy jste se s Václavem Havlem potkal poprvé jako student v Poděbradech, jestli se nemýlím. Je to tak? Vzpomínáte si na ten den, kdy jste ho potkal poprvé?

My jsem byli kluci. Teď nevím, jestli to bylo v ’65, ’66 nebo ’67. To byla zvláštní škola v Poděbradech. Stát na to dal velké peníze, protože to byla škola pro válečné sirotky. Tím, že dostala velké peníze, mohl ředitel najmou ty nejlepší profesory, dílny jsme měli v poděbradském zámku, takže tam najednou všichni chtěli dát svoje děti.

Přehrát

00:00 / 00:00

Exkluzivní rozhovor Víta Pohanky s Milošem Formanem a Václavu Havlovi

Třetina dětí tedy byli váleční sirotci, třetina dětí byli synové mocných kapitalistů a třetina byli synové ještě mocnějších komunistů. Tam docházelo kolikrát k velice zajímavým střetům.

A tam jsem se s Havlem seznámil. Kdy, který den, to nevím, protože nás tam bylo sedmdesát. Ale vím, že to bylo velice zajímavý. My jsem se skamarádili. On byl sice o tři roky mladší, ale pohyboval se v okruhu starších, zkušenějších a vzdělanějších dětí s daleko větší jistotou než kdokoli jiný, i když to byl velice plachý kluk.

To byl ohromě plachý, slušný, člověk.

Kdybyste ho měl popsat, jak vypadal. Byla s ním legrace, dělali jste spolu nějaké vylomeniny?

Nedělali jsme vylomeniny. Žádní darebáci jsme nebyli, protože on byl už od přírody, od dětství nejslušnější člověk, jakého znám. Na to abych já dělal nějakého rebela, jsem byl příliš zbabělý. Takže ne, my jsme nebyli žádní darebáci. To se nedá říct (směje se).

Někde jsem četl vzpomínku na hodinu tělocviku, která se týkala jízdy na bicyklu, kterou Václav Havel předvedl...

Učili jsme se jezdit na kole. Škola byla v zámku. Posadili nás na kolo, vyjeli jsme takových 50 metrů ze zámku, branou kolem sochy krále Jiřího z Poděbrad a zpátky. Tam nás odchytli a zase sesadili.

Přišla řada na Havla, tak ho posadili na kolo, strčili. On jede, jede a nezatočil. Jel pořád rovně přes hlavní silnici – naštěstí nejelo žádné auto – a ujížděl směrem k Nymburku.

My jsme volali: ‚Pane profesore, pane profesore, Havel prchá.‘ Pan profesor si zašel pro svůj motocykl, vzal si helmu, rukavice a jel ho honit. Dohnal ho. Teď jede vedle něj a Havel celej uřícenej šlape. Profesor na něj: ‚Havel, co to děláš?‘ ‚Pane profesore, já neumí zatočit.‘ ‚Tak ses měl zastavit.‘ ‚Já nedosáhnu na zem, tak jsem nechtěl, abych spadnul a to kolo nějak poničil.‘

Profesor ho musel předjet, odchytit a pak ho přivézt zpátky. To bylo krásný. On tam sebou mohl seknout, ale bál se, aby nezničil to kolo...

Byli jste spolu v kontaktu poté, co jste skončili na studiích. Vídali jste se třeba potom v Praze?

Začli jsme se vídávat, když jsem já začal studovat na FAMU. Havel byl od začátku nesmírný fanda filmu. Já si myslím, že chtěl být vlastně filmařem, ne divadelníkem. Jenže oni ho nepustili na FAMU.

Vídávali jsme se ve Slavii, tam jsme sedávali, to byl náš svět. Dokonce jsme spolu plánovali napsat film podle Kafkova Zámku. Odjeli jsme spolu do Siřemi, kde kdysi žila Kafkova sestra, u které Kafka vždy přes léto byl a psal tam Zámek.

To byla taková zajímavá situace. Přijeli jsme tam a ptali se, kde tam bydlela ta Kafková. ‚Tady žádnej Kafka nebyl.‘ Siřem ležela v pohraničí, takže ti Češi, co tam byli před válkou, byli odsunuti a přišli tam Němci. Po válce byli zas Němci odsunuti a přišli tam úplně jiní Češi, takže tam nikdo nikoho z minulosti neznal.

Ale já jsem měl s sebou knížku, kde byl životopis Kafky a byla tam fotografie Siřemi, na které byl Kafka. A vypadal tam nádherně, bylo to foceno nedlouho před jeho smrtí. Ti lidé, co umírají na tuberkulózu, vypadají tak oduševněle, krásně...

Ten předseda komunistické partaje v Siřemi se na fotku dívá a říká: ‚Čoveče, vidíš to. Takovej mladej kluk umře. To víš, já jsem zdravej, protože já jsem ošklivej.‘ Tak jsem si říkal – to by byl krásný začátek filmu.

Ale pak nás všude vyhnali – film o Kafkovi... To jsme měli v plánu.

To byl jediný projekt, o kterém jste spolu mluvili?

To byl vlastně jediný projekt, o kterém jsme tehdy spolu mluvili. Jo.

Potom později v 60. letech, když se Václav Havel etabloval jako dramatik a po roce 1968 jako politicky aktivní, jste se ještě vídali, nebo jste ztratili kontakt?

Vídali jsme se ze začátku. Samozřejmě jsem chodil na jeho hry Na Zábradlí. Ale pak jsem začal trošku cestovat. Pak jsme se vlastně viděli až v osmašedesátém, když já už jsem byl v Americe.

On tady byl tenkrát?

Ano, on tady byl. Prožili jsme spoustu času v té tak zvané Lower East Side, což bylo místo, kde žili hippies a underground. Tam jsme se často pohybovali a potulovali.

Měli jste nějakou možnost komunikace – ať už poštou nebo telefonem, když vy jste už žil tady v Americe, ale Václav Havel měl asi těžké životní období, když byl ve vězení a podobně?

Tak možnost by tu byla. Myslím, že jsme si občas napsali nějaký pohled nebo něco. Ale moc ne. Vždyť moje děti žili v Československu a já jsem nechtěl, necítil právo provokovat tehdejší mocipány, abych ublížil rodině.

Přijel jsem do Prahy natáčet Amadea. To mně povolili. Když jsem přiletěl, tak mě hned zavezli k řediteli Státního filmu, který mi řekl, že by nám mohli povolit tady natáčet, když jim já slíbím, že nebudu vyhledávat disidenty.

Já jsem řekl: Já vám to klidně slíbím, když vy mi slíbíte a dáte na to ruku, že když disident vyhledá mě, že nebudete ubližovat ani jemu, ani nám. A on mi na to dal ruku. Že jako jo.

Takže já jsem disidenty nevyhledával. Taky Havel byl v té době ve vězení. Ale viděl jsem se s jeho ženou Olgou. Potkali jsme se v takové malé hospůdce na Malé Straně. Bylo to milé a příjemné.

Oni to respektovali a já taky. Přišlo za mnou tenkrát pár disidentů a všecko bylo v pohodě. Nic se jim nestalo.

Vy jste se s Václavem Havlem setkal až po roce ’89, když sem v roce 1990 přiletěl. Změnil se oproti 60. létům hodně?

Vůbec ne. Byl to naprosto stejný kluk, někdy až dětina. Ale ohromně chytrý, ohromně inteligentní a s dobrým přehledem o stavu věcí veřejných. Ale jinak opravdu ten stejný kluk.

Pak jste se vídali spíš tady v Americe, nebo když jste přiletěl do Prahy?

Vídali jsme se kdykoli on byl v Americe nebo já byl v Praze. Ale většinu času jsme prokecali o kamarádech z Poděbrad. O politice skoro nikdy. Nebo málokdy.

Nechtělo se mu o tom třeba mluvit?

Ne, že by se mu nechtělo, ale byl rád, že může jako prezident z toho světa politiky vypadnout. Že tu má někoho z minulosti, kdy ještě nebyl prezident.

Říkáte, že byl jako dětina. Máte nějaký konkrétní příklad, jak se to projevovalo?

Když se mu něco nelíbilo nebo nesouhlasil, on vás nikdy nenapadl. On skoro až tak poťouchle ironizoval. Měl takový ostrý smysl pro humor, který ale nerad prodával. Dovedl lidi vyvést z míry. Oni si mysleli, že je hrozně měkkej, jak byl slušnej. Tak ďobali, ďobali, ďobali, až narazili na ocel.

Já si myslím, že on tu dětinskost někdy předstíral jako takovou sebeobranu. Aby se nedostal do nějakých hlubokomyslných debat, které nemají smysl a opodstatnění.

Vy jste to trošku naznačil. Přesto: kdybyste měl shrnout, co pro vás Václav Havel představoval? Co ztrácíte teď s jeho odchodem?

Hlavně člověka, který se nebál prosazovat hodnoty proti vůli politické moci. To je strašně důležitý.

Havel předsedal dvěma neuvěřitelným událostem: pád komunistů, aniž by padl jediný výstřel. On se velice zasloužil o orchestraci toho pádu, to snad nemá obdoby. A v další fázi taky nemá obdoby.

Tady se rozpadl stát – proti jeho vůli – ale opět bez jediného výstřelu. Podívejte se, jak to vypadalo, když se rozpadala Jugoslávie. Desetitisíce mrtvých.

Dá se říct, že díky Havlovi a jeho politice Československo znovu vstoupilo na mapu světa, protože do té doby jsme byli jen takový cancourek těch komunistů v Moskvě. Ale najednou tady bylo Československo jako rovnoprávný stát všem demokratickým státům na světě. Což je nesmírně důležitá věc.

Ať se neloučíme na takovou vážnou notu, vzpomenete si, kdy jste se s Havlem nejvíc nasmál?

To bylo loni v září – nebo kdy jsem byl v Praze. Byli jsme na večeři spolu s mojí ženou a s Dášou. On už byl velice křehký. Bylo vidět, jak mu dýchání i pohyb dělají potíže. Ale tak strašně se snažil, aby nepřenášel své problémy na další lidi. Měli jsme báječný večer, kde jsme se spoustu nasmáli.

Vít Pohanka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme