Realita českých recidivistů: Kriminolog upozorňuje na ‚nevědomost soudů‘ i pomoc po propuštění

Praha 12. dubna 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Stále platí, že většina odsouzených v Česku se vrátí a vrací za mříže? 
Do jisté míry určitě platí. V ČR se hodně operuje s pojmem recidiva, která se ale systematicky neměří. Nikdo to nepočítá. Číslo, které se občas objevuje, je poměr mezi prvně trestanými a vícekrát trestanými lidmi ve vězení. Nikdo ale nesleduje, po jaké době se do vězení vrací. V zahraničí bývá časté, že se propočítává, kolik lidí se do výkonu trestu vrátí třeba po dvou, třech letech. To my neděláme, s výjimkou poslední doby – propočítával to think tank České priority a vyšla jim docela zajímavá čísla, která jsou o něco nižší. Když jde člověk na první výstup, tak je to kolem 50 procent, což vůči 60 až 70 procent není zase takové snížení, ale je to snížení. A když jde člověk na podmínku, tak se recidiva rapidně snižuje až o dvě třetiny, na nějakých 20 procent. 

Známe počet recidivistů v českých věznicích? 
V českých věznicích je zhruba 60 procent lidí, kteří tam jsou opakovaně. 

A v absolutních číslech?
Z 19 až 20 tisíc vězněných osob je to 11 až 12 tisíc lidí, kteří jsou ve výkonu trestu opakovaně. 

Co je čeká, když se vrátí do věznice? Jaká je realita českých věznic pro recidivisty? 
Pro recidivisty je to rutina. Když už jdou do výkonu znovu, tak ví, co je čeká, na věznický systém jsou už trošku adaptovaní. Už ví, že je tam nějaký režim, co musí a nesmí dělat a tak podobně. Takže pro ně je to jakýsi návrat do známého prostředí. To je z mého pohledu hodně smutné, protože ti lidé by se neměli ocitat ve vězení, neměli by se tam vracet. A je smutné, že jsou na to už adaptovaní. 

Co to znamená, známé prostředí?
Když vstoupíte do věznice, tak samozřejmě probíhá kontrola. Jak prostupujete věznicí, tak vidíte, že to prostředí je u většiny vězňů strašně depresivní – šedé stěny, staré vybavení. Už to na vás negativně působí, a působí to samozřejmě i na vězněné osoby i na personál. Takže tohle je jedna z věcí, která je součástí každodennosti ve věznicích. Pak je to samozřejmě věznický režim – ranní budíček, odvedení na obědy, denní aktivity, odvedení na večeře, předem určené časy, kdy se vězni můžou osprchovat. Je to opravdu hodně striktně řízený režim. Na celách samozřejmě fungují specifické vztahy, tam může být klidně 6 až 15 lidí. V českých věznicích je bohužel takzvaný ložnicový systém. Jsou to velké místnosti s několika postelemi, palandami a podobně. Takže nemají moc svůj prostor, nemají moc klidu a jsou neustále vyrušováni. Pak jsou z toho samozřejmě nervózní, neurotičtí, zvyšuje se v nich napětí a tak dále. 

V loňské Vinohradské 12 jsme mluvili o tom, že máme 180 vězňů na 100 000 obyvatel. To jsou loňská čísla, která podle Vězeňské služby na vyspělou a bezpečnou zemi nejsou úplně normální. I to velké množství recidivistů je tedy důvodem, proč jsou věznice v Česku tak přeplněné?
Určitě. Můj pohled vychází z oboru kritické kriminologie, který je hodně spjatý se sociálním vyloučením. Z mého pohledu lidé, kteří se tam vrací, pocházejí z hodně marginalizovaných nebo sociálně vyloučených poměrů. To, že přichází z takových poměrů, znamená, že mají minimální nebo nulové zázemí a nemají se o co opřít – bytové problémy, mají špatné vztahy, nemají žádné sociální sítě, finančně jsou na tom samozřejmě špatně, mají materiální deprivaci, potýkají se se závislostmi. Celý tento balík potřeb ve vězení zpravidla není řešený v nějakém systematickém slova smyslu. Když jsou propouštěni, tak s problémy, se kterými tam přišli, a na to se nabaluje stigmatizace propuštěných osob a to, že pobyli ve výkonu trestu. Takže za mě je důvodem sociální vyloučení. 

Hledání řádu

Jak velký problém je drogová závislost odsouzených? Ve světle té marginalizace. 
Určitě to je velký problém. V rámci sociálního vyloučení prochází různými traumatizacemi, které mají vliv na jejich duševní zdraví. Samotné sociální vyloučení na jejich psychiku působí negativně. Ti lidé to chtějí nějak kompenzovat, takže zpravidla upadnou do nějaké závislosti. Drogy slouží jako kompenzační mechanismus, jak zvládnout vypjatou situaci v rámci sociálního vyloučení. Na to se samozřejmě nabaluje ekonomická trestná činnost, která je spojená s tím, že na drogy potřebují peníze. Celé je to zacyklené. A když se na to ptáte přímo lidí, co se vrací do vězení – a když navážu na ten citát – tak když evnýčlověk z toho vězení vyleze, tak na něj spadne veškerá tíha světa, když to přeženu. Nemá bydlení, vztahy, musí kooperovat s úřady, musí řešit věci, které ve vězení neřešil, protože to za něj řešil někdo jiný. To všechno na ně spadne a oni se vrací k úniku, což jsou drogy a obecně závislost. Tím spadnou zpátky do problému, se kterým do vězení šli, a se kterým z něj i vycházeli. 

Na druhou stranu i ve věznicích přece můžou pracovat, návyk pravidelně chodit do práce a vydělávat si pak přece odnáší i mimo zdi věznic?
To je potřeba upřesnit. Zase je tam ta prizonizace, tedy vliv vězeňského prostředí na chování a smýšlení, na jejich mindset. Není to tak, že by třeba ráno vstávali sami do práce, ale že je někdo probudí, vezme, odveze na místo, kde práci vykonávají, někdo je přebere, řekne jim, co mají dělat, po práci je zase někdo odveze zpátky… Je to režim. Vždycky je tam někdo, kdo jim řekne, co je potřeba a co mají udělat. Není tam autonomie. Struktura dne je pořád daná, tu oni nemají jak přenést do běžného života. To, na co jsou zvyklí, musí dělat sami, protože to po nich najednou nikdo nechce. 

Asociace poskytovatelů adiktologických služeb prezentovala závěry dlouhodobého projektu, financovaného norskými fondy, kdy pomáhali vězňům, aby se do vězení už nevraceli. Jaké ty závěry jsou? Jak pomoct vězňům, aby se nestali recidivisty? 
Je to unikátní projekt, protože na něm spolupracovalo šest neziskových subjektů po celé ČR, asi ve dvanácti věznicích. Partnerskou institucí byla i Vězeňská služba, což je taky unikátní. Testovali jsme takzvaný case management, což je způsob sociální práce, kdy s nimi navážete vztah už v rámci vězení. Tam začnete řešit potřeby, které mají, uděláte s nimi výstupní plán, po propuštění s nimi znovu navážete kontakt a řešíte ten plán, který jste vytvořili, případně ho flexibilně měníte podle situace. 

Jak ten plán vypadá? Třeba že si do měsíce najde tady a tady práci, tady a tady bydlení, znovu se zkontaktuje s rodinou, přáteli…?
Něco na ten způsob. Funguje to dialogicky – po dialogu s klientem nebo klientkou se vytvoří seznam jeho nebo jejích potřeb a ty jsou v tom plánu adresované. Pokud třeba klient vysloví potřebu, že se chce vidět s rodinou, tak se naplánuje, že zkontaktujeme rodinu, uvidíme, zda ho rodina chce vidět, budeme na tom v nějakém časovém horizontu pracovat. Není to časově pevně dané, protože časovost po propuštění působí nátlak a může to být spíš kontraproduktivní, než že by ho to motivovalo. 

Chápu správně, že case manažer pomáhá propuštěným ztlumit náraz reality? Nechci, aby to vyznělo špatně, ale že ho chvíli vede za ruku, aby mu pomohl – po letech, co strávil ve vězení – se přizpůsobit situaci, která je mimo věznici? 
V podstatě ano. Case management může být realizovaný různými způsoby. My jsme ho realizovali intenzivním způsobem, což znamená, že s tím člověkem pracujete intenzivně, jste mu k dispozici. Někteří case manažeři a manažerky s nimi trávili i volný čas. To je taky jeden z faktorů, který se podceňuje, ale má velký význam – když už má ten člověk třeba zajištěné bydlení, má nějaké zaměstnání, už je stabilizovanější, tak najednou má volný čas, který neví, jak vyplnit, protože ve vězení ho někdo vždycky zase vyplnil. Může tedy zase zpátky sklouznout třeba k drogám nebo k aktivitám, které ho můžou ohrozit a můžou ho vést zpátky do vězení.

Z projektu vychází, že se vyplatilo, že jsme projekt cílili na lidi, kteří propadali sítem, kteří třeba byli v tom vězení dlouho, nehodili se do služeb, které už máme. Nám se podařilo vrátit zpátky do života lidi po několikaletém výkonu trestu, užívání drog… Klienti často měli třeba 10 až 15 let užívání těžkých drog a podařilo se jim vrátit se do života.

Problémy systému

Připomeňte mi, prosím, kolik bylo case manažerů a manažerek a kolik vězňů? 
Jestli se nepletu, tak case manažerů a manažerek bylo plus minus 12. Byla tam určitá personální fluktuace. Klientů, kteří projektem prošli, bylo plus minus 500 a s asi 370 z nich byl vypracovaný individuální plán. Z 500 klientů nám tito vydrželi do propuštění. Úplně do konce projektu nám vydrželo asi 75 klientů, to znamená, že jsme s nimi byli v kontaktu ještě 6 měsíců po propuštění a byli v nějaké stabilizované sociální situaci. 

Jaké problémy projekt nasvítil? 
Prvním problémem je systém financování sociálních služeb v ČR. To je obrovské, možná trošku abstraktní téma. Nám se to v projektu objevovalo ve smyslu, že intenzivní case management je založený na principu, že máte malý počet klientů a klientek a s těmi intenzivně pracujete. Český systém financování sociálních služeb je ale nastavený úplně opačně. Je nastavený na to, že máte co nejvíc klientů a klientek a s každým děláte nějakou malou jednotlivou věc, malou intervenci nebo kontakt a je úplně jedno, co je s nimi potom. Finance vám tedy jdou podle počtu kontaktů, které jsme financovali z projektu, takže jsme to měli jako zafinancované dobře, ale kdyby se měl case management po konci projektu implementovat do českého systému, tak bude na tohle narážet. Je závislý na malém počtu klientů, který ale český systém neproplatí tak, abychom s nimi mohli intenzitě pracovat, protože chce maximum počtu klientů.

Druhou věcí jsou podmíněná propuštění. Po celou dobu projektu jsme naráželi na to, že nám lidi nepropouštěli z výkonu trestu na podmíněné propuštění. Často měli všechno, ve vězení podstoupili nějaké programy, byli s námi ve spolupráci, po propuštění měli zajištěny nějaké návazné služby nebo i ubytování. S tím šli k soudu, ale ten je nepropustil s odůvodněním, že si myslí, že po propuštění nebudou žít řádný život. 

Což je ale asi právo soudu, ne?
Je to právo soudu, na druhou stranu jsme měli případy, kdy člověk ve výkonu trestu zbytečně tráví rok, dva navíc. 

Takže tam není žádný jednoznačný mustr, podle kterého postupovat, aby na podmínku dosáhl?
Přesně. A pak jsme u těch přeplněných věznic. Ve věznicích jsou lidé, kteří tam být nemusí. Spoustu klientů potřebovalo řešit věci po propuštění, a to se z věznice do jisté míry nedá. Takže to byly věci, na které jsme naráželi. Někdy se nám stávalo, že soudy doporučovaly podstoupení nějakých programů, které třeba ve věznici nebyly dostupné. Takže nastavily podmínky, které nešly splnit. Někdy se ptaly lidí, kteří byli na takzvaných specializovaných oddílech, kde podstupují terapeutickou léčbu a nemohou přitom mít zaměstnání, kolik splatili dluh, který mají. A z logiky věci nemohli dluh splácet, když byli na tomto specializovaném oddíle. Takže nevědomost soudů nám v tomhle smyslu dělala problém. Myslím, že to poukázalo na nutnost dialogu mezi soudy, neziskovým sektorem, lidmi, kteří dělají sociální práci a i vězenstvím. Je potřeba vést větší dialog o tom, co každý může zajistit, co je za možnosti s nimi ve výkonu trestu dělat, jaké jsou po výkonu trestu možnosti, aby soudy rozhodovaly konzistentně a informovaně. 

Systémová změna?

Je to zralé na systémovou změnu? Nebo jsou bariéry, na které jste upozornili, spíš individuální? Je to o lidech? 
Ne, určitě to je systémové. Konkrétní příklad – den, kdy toho člověka eventuálně mají na podmíněné propuštění pustit, je dopředu známý. Je známo, kdy se bude slyšení odehrávat, ale není známa hodina, kdy se bude odehrávat. A když jsem předtím mluvil o tom, že je důležité zachovat kontakt s tím člověkem i po propuštění – to je jedna z klíčových věcí – tak když nevíte, kdy vám ho propustí, tak pro většinu služeb to znamenalo vyblokovat si celý den, aby pro něj mohli přijet k věznici a odvézt ho třeba do nějaké návazné služby, což pro většinu organizací není možné. Potřebuje udělat spoustu jiných věcí. Takže i taková drobnost, jako kdyby se legislativně určilo, že po rozhodnutí soudu uplyne nějaká doba, kdy se stanoví pevné datum a pevný čas propuštění tak, aby všichni věděli, kdy ten člověk bude na tom první propuštění, mohli s ním spolupracovat dál, nějak ho odvézt do služby, kterou má už domluvenou, aby tam zase nastoupil na další program... Tohle je změna, která se dá podle mě udělat úplně jednoduše, jenom je potřeba ji opravdu udělat. 

Slyší na ty výsledky projektu někdo ze státu? Bavíte se s představiteli státu o tom, co změnit a jak rychle? 
To si myslím, že je v ČR dlouhodobě slabé místo – my v tomto projektu zatím nemáme žádný kontakt. Nevedeme dialog o tom, jak implementovat věci, které jsme zjistili, do praxe. To se samozřejmě může v budoucnu změnit. Nevím, co bude, ale byl jsem účasten ve vícero projektech a česká bolístka je, že každá taková inovativní věc skončí s projektem. Měli jsme tu v minulosti třeba projekt Probační domy, byl tady projekt Křehká šance, což byl projekt zaměřený na systematičtější provázání podmíněného propuštění s prací osoby ve věznicích. Všechny tyto projekty fungovaly, byly dobře hodnocené. Ukázala se řada pozitiv, samozřejmě i řada negativ. Intervence ale skončily s projekty a už to zapadlo v dějinách. Trochu se obávám, aby i tohle nezapadlo v propadlišti dějin, protože kontakty nemáme a zatím není snaha z jedné ani z druhé strany se o tom bavit. Snahu jsme samozřejmě vyvíjeli, ať už přes Vězeňskou službu nebo přes ministerstvo spravedlnosti, ale zatím ty kontakty nejsou. 

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity zvuky z webu pracezamrizemi.cz.