Protesty, které se odehrály tradičně v Istanbulu a několika dalších městech, hlavně v západní evropské části země, tentokrát doprovázelo neobvyklé dějiště, hlavní město Ankara. Administrativní centrum Turecka je jinak velmi spořádané a nejednomu cestovateli může připomínat například čtvrť unijních institucí v belgickém Bruselu. Na rozdíl od něj se ale v Ankaře příliš často protivládní demonstrace nekonají.

Přehrát

00:00 / 00:00

Thomas Kulidakis: S tureckou lirou padá i obliba současné turecké vlády

Demonstranty ani vnější pozorovatele nemohla překvapit reakce státní moci, která protesty potlačila a část demonstrantů pozatýkala. Zadržení byli v posledních dnech i někteří žurnalisté a politici, což také není nic nového pod sluncem.

Co ovšem za poměrně nové je možné označit, jsou výjevy front u čerpacích stanic, kde si zoufalí řidiči snažili načerpat pohonné hmoty, které vlivem propadu turecké liry také zdražily.

Ve srovnání s cenami, na které jsme zvyklí v Evropské unii, to nejsou tak markantní částky. Osobně při čepování nafty s láskou vzpomínám, jak jsem ještě před několika týdny plnil nádrž v Turecku kvalitním dieselem za necelých 20 korun na litr.

Převzato z Plusu

Pro místní je ale každá lira dobrá, protože zdražuje vše, inflace útočí na 20 procent, turecká měna se od začátku roku propadla skoro o polovinu.

Účty turecké veřejnosti

S propadem měny klesá také hodnota vydělaných peněz, drahota pro místní je cítit v peněženkách všech, kdo nedisponují nadprůměrným bohatstvím nebo cizí měnou.

Prezident Erdogan ale trvá na receptu spočívajícím ve snižování úrokových sazeb centrální turecké banky, která je snížila jen za letošní podzim z 19 na 15 procent. Zatímco opozice a část ekonomů tvrdí, že to je pokračování cesty k ještě větším problémům, prezident Erdogan a jeho vláda trvají na svém.

Nechali se slyšet, že za inflací stojí mimo jiné snaha obchodníků vydělat na neštěstí druhých, za propadem turecké liry zahraniční machinace a pořádat předčasné volby by bylo směšné, protože je nemoudré a komické pořádat volby každých 10 až 15 měsíců.

Faktem ale zůstává, že obliba prezidentské strany AKP stále klesá, podpora prezidenta také. Je samozřejmě možné, že na obhajobě dnešních vládců Turecka něco je.

Obchodníci by byli hloupí, kdyby se nesnažili vydělat v duchu maximalizace zisku tak dobře popsané v teoriích nejen ekonomických. Zahraniční rejdy jsou také možné, protože Turecko je sice vojensky velmi silné, ale jeho asertivní zahraniční politika je trnem v oku nejednomu západnímu politikovi, o otázce nelegální migrace ani nemluvě. Mluvíme při tom o oblastech tak citlivých pro USA i Evropsku unii jako Libye, Kypr, Řecko, Sýrie, Irák, Náhorní Karabach, vztahy s Ruskem, spolupráce v rámci NATO.

Faktem nicméně zůstává, že pokud to tak půjde dál, nejpozději v roce 2023, kdy se v červnu mají konat pravidelné volby, se mohou prezident Erdogan i jeho vládní strana ocitnout v nemalých problémech.

Je to potvrzení rčení, že člověk by si měl dávat pozor na to, co chce, protože by se mu přání mohlo splnit a mohl to získat. Prezident Erdogan chtěl absolutní moc a získal ji. Ovšem stinná stránka je, že teď jakékoliv problémy padají na jeho hlavu, nést je musí jeho ramena a případné účty nejen turecké veřejnosti ponesou vždy jeho jméno.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Thomas Kulidakis Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít