Představte si, že je rok 2015 a vy z pohodlí své kanceláře uslyšíte výbuch. Jak nejrychleji zjistíte, co se děje? Pravděpodobně z twitteru. Chronologicky seřazené tweety, ve kterých se dá vyhledávat pomocí hashtagů, poskytují prakticky živou reportáž z konkrétního místa.

A dnes? Twitter se změnil k nepoznání. Tweety už neřadí podle času, ale po vzoru Facebooku podle vlastního algoritmického uvážení. Nezobrazuje přitom jen ty, které chcete sledovat, ale i to, co sledovaní lajkují. I pokud se váš seznam sledovaných za posledních pět let nezměnil - ten můj obsahuje pořád stejné novináře, „zprávožrouty“ a pár lidí se zajímavými postřehy - samotná zeď s tweety je úplně jiná. Když uslyšíte výbuch v roce 2018 a jdete na twitter, uvidíte:

• Tři čtyři historky ze života na téma praní prádla, dobíhání autobusu nebo rodinné večeře. Každá má kolem dvou tisíc lajků.
• Zamyšlení o životě od člověka, který se naučil používat emoji tak dobře, že bez nich není schopný napsat jedinou větu.
• Žertovnou koláž odkazující na aktuální politickou situaci, v lepším případě vyrobenou autorem tweetu, v horším zkopírovanou od TMBK.
• Zjevně vymyšlený příběh o každodenním hrdinství jeho autora. V reakci na zdánlivě banální, ale ve skutečnosti udatný čin začínají náhodní kolemjdoucí tleskat.
• Shrnutí včerejšího večera od té, co není jako jiný holky a v roce 2018 se nebojí tweetovat o svém sexuálním životě; pravděpodobně je součástí její přezdívky barva jejích vlasů, kterou považuje za svou charakterovou vlastnost.
• Zdánlivě autorské převyprávění neotřelého vtipu, který se na internetu objevil teprve předloni.
• Úsměvný, ale laskavý tweet opatřený hashtagem #laskyplno.
• Reklamu na český pravicový web, na kterém vám svěží mladí následovníci některého z Václavů Klausů vysvětlí, jak se to má s neomarxismem, politickou korektností a/nebo frigidními feministkami.
• Retweet Donalda Trumpa od Jiřího Ovčáčka, v porovnání se zbytkem twitterové zdi vlastně docela osvěžující.
• Josefa Koktu.
• „Slyšel jsem nějaký výbuch, nevíte o tom něco?“

Aby bylo jasno: to, jak twitter dnes vypadá, není chyba lidí, kteří zmíněný tzv. obsah lajkují. Je pochopitelné, že i ti příčetnější z nás se občas potřebují dojmout nad hořskosladkostí lidského bytí. Sám Twitter si ale dlouhodobě neví rady s tím, co chce vlastně být. Ve snaze se dostat libovolným způsobem do černých čísel se jednou profiluje jako síť pro novináře, jednou jako lidová tlachárna.

Současná podoba jistě spoustě uživatelů vyhovuje. Protože ale starý twitter nic nenahradilo, jeho tehdejší funkci musí suplovat ještě nedávno odepsané staré dobré zpravodajské weby. Točíme se v kruzích a peklo jsou ti druzí. Zejména na českém twitteru.

Michal Zlatkovský Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít