Česko je jednou z mála zemí, které nepojmenovaly a nespočítaly padlé z druhé světové války, říká historik
Před 79 lety skončila druhá světová válka v Evropě. Je připomínání nejtragičtější události v novodobých dějinách dostatečné? Kolik toho o klíčových momentech války ještě nevíme? „Pamětníci nás opouštějí. My ale ani po tolika letech nemáme jedinou kvalitní publikaci, která by pokrývala základ,“ říká v pořadu Jak to vidí... historik Eduard Stehlík.
„Porážka nacismu v roce 1945 byla pro celou Evropu věcí naprosto klíčovou. Všichni, kteří v boji proti zlu položili své životy, si zaslouží naši obrovskou úctu, protože díky nim tady jsme. A je jedno, jakou měli uniformu nebo jaké byli národnosti,“ říká Stehlík.
Host: vojenský historik a ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík. Moderuje Zita Senková
Přímých účastníků bojů a pamětníků hrůz rok od roku ubývá. O to víc je ale nutné jejich svědectví předávat dál. „Výrok ,Kdo nezná svoji minulost, je odsouzen k tomu, aby si ji znovu prožil‘ je totiž nesmírně pravdivý. Proto jsem rád za projekt společnosti Post Bellum, která natáčí vzpomínky pamětníků. Řada z nich tady už není. A je na nás, abychom jejich svědectví a odkaz přenášeli dál, protože jinak zmizí. A to by bylo hrozně špatně,“ varuje ředitel Památníku Lidice.
Tisíce hrdinů
Vůči těm, kteří bojovali za naši svobodu, má ale podle Stehlíka česká společnost jeden obrovský dluh.
„Kdo nezná svoji minulost, je odsouzen k tomu, aby si ji znovu prožil“
„Česká republika je jednou z mála zemí, které nikdy nespočítaly, natož aby se je pokusily pojmenovat, své padlé z druhé světové války. Nevíme, kolik občanů Československa, kolik našich předků položilo životy, ať už v aktivním boji, nebo bylo zavražděno německými nacisty. V určitou chvíli se sice vystřelilo číslo 360 000, ale už ho nikdy nikdo nenaplnil jmény. A to je pro mě naprosto děsivé.“
Děsivé proto, že od bezejmenných obětí je jen krůček k tomu tvrdit, že jsme žádné hrdiny neměli. „Češi často tvrdí, že mají málo hrdinů. Já tvrdím, že jich máme tisíce. Jejich jména jsme se ale nenaučili znát. Lidé znají Gabčíka s Kubišem. Kdyby ale měli vyjmenovat další tři čtyři parašutisty, kteří seskočili z Velké Británie do okupované vlasti, a byli to stejní hrdinové jako Gabčík a Kubiš, troufám si říci, že 99 % lidí v tomto státě žádné další jméno nepřidá,“ vysvětluje.
Bílá místa
Podle Stehlíka by to měla být práce hlavně historiků a historických institucí. „A já si kladu otázku, jak je možné, že tak dlouho po druhé světové válce nemáme relevantní monografii, která by pokrývala naprosto nezaujatě a nezkresleně bez politických příkras československý odboj v době okupace. Máme řadu dílčích monografií, publikaci, kde by byl základ, ale nemáme. A já se obávám, že tady není nikdo, kdo by to napsal, protože pamětníci odcházejí a chodit do archivů se nikomu nechce.“
8. květen sice znamenal konec války, ale také příchod traumat, která si z ní lidé odnesli, popisuje historik
Číst článek
Pojmenovat konkrétní události pravým jménem brání podle Stehlíka i fakt, že stále nevíme, jak se některé věci skutečně odehrály. Ani závěr války na území Čech a Moravy, třeba působení výsadkových skupin vyslaných ze Sovětského svazu, do detailů neznáme.
„Chybí nám řada naprosto klíčových a nesmírně důležitých dokumentů, o nichž jsem přesvědčený, že se dochovaly v moskevských archivech. Hodně nám pomohly ukrajinské archivy, do kterých čeští historikové získali přístup, ale spousta toho ještě chybí. A pokud nevíme, jak se věci odehrály, pravdivý výklad je omezený,“ dodává historik.
