Truchlí moc dlouho, nechodí v černé. Pozůstalí v Česku často čelí předsudkům, upozorňuje terapeutka
Server iROZHLAS.cz v pátek upozornil na příběh Magdy, která v 31 letech náhle ovdověla a na jejíž zkušenosti se ukazuje mimo jiné míra byrokracie, kterou ovdovělí musí řešit hlavně v prvních dnech po úmrtí partnera. „V tomto období člověk prochází procesem truchlení a je hodně náročné se při všem vyřizování vůbec udržet,“ popisuje v rozhovoru psychoterapeutka Lucie Kudrnová Vosečková, která se ve své praxi na pozůstalé specializuje.
Jaké to je pro člověka, který přijde o manžela či manželku, řešit včas a správně všechny úřední úkony, které ho čekají? Co v tu chvíli a při tom procesu prožívá?
Je to individuální. Když člověk přijde o partnera, vstupuje do procesu truchlení. První fází tohoto procesu je šok, popření, velký zármutek. Jedná se o proces vyrovnávání se ztrátou blízkého člověka, který se odráží jak na fyzické, tak psychické stránce.
Manžela našla oběšeného. Kromě truchlení však přišlo také nekonečné papírování a strach o finance
Číst článek
To se poté projevuje například nedostatkem energie, nechutenstvím, nespavostí, problémy s koncentrací, apatií, velkým smutkem až zoufalstvím a tak dále.
A v tomto období musí ovdovělý člověk řešit řadu úkonů, rozhodovat se a dělat právní kroky, na které není připraven, vyhledávat podklady, shánět informace… je hodně náročné se při tom vůbec udržet.
Co během toho může člověk dělat, aby se dokázal vyrovnat se smrtí, a přitom zvládl všechny tyto praktické úkony vyřešit?
Některým lidem mohou tyto praktické věci částečně pomoct. V té situaci se totiž otevře řada otázek, jako je řešení pohřbu vyřizování důchodů, notář a tak dále. A to jsou úkoly, které někomu dávají strukturu, pomáhají jim to období zvládnout. Jde totiž o něco pevného.
Smrt partnera totiž otřese základem jejich života. Vše, co předtím bylo pevné, najednou ztrácí konturu a nic už není, jak bylo. A v tom může na jednu stranu veškeré vyřizování být vlastně nápomocné. Jde totiž o jasné úkoly, které je nutné řešit.
Na druhou stranu nemáte úplně kapacitu na to vše vyřizovat a je těžké se koncentrovat. Zároveň například na úřadech přijdete do kontaktu s různými lidmi. Někde jsou vstřícní a příjemní, někdy se setkáte ale s velmi nepříjemným jednáním. Je tedy normální, že se tam člověk v takové situaci rozpláče, nedokáže udělat rozhodnutí, a tím to je velmi náročné.
Máte pocit, že na toto emoční rozpoložení ovdovělých systém nějak bere ohledy? Je to vlastně vůbec v praxi možné?
Myslím, že by to šlo minimálně v otázce vzdělání pracovníků, kteří s pozůstalými přijdou do kontaktu. Slušnost, vstřícnost, pochopení a empatie jsou základy, které by měly být ve všech institucích, a v tomto ohledu by mohlo proběhnout nějaké základní vzdělání.
Potřebujete pomoc?
V případě potřeby akutní pomoci je k dispozici nonstop např. Linka důvěry Centra krizové intervence Bohnice na čísle 284 016 666. Podporu (nejen) pozůstalým pak nabízí řada neziskových organizací:
Druhá věc je, jestli je všechny formality nezbytně nutné řešit hned po úmrtí, ale to už je trochu mimo můj obor.
A pokud se vrátím k tomu, zda stát bere na stav ovdovělých ohledy, tak…
… vlastně nevím. Trochu se ve mně míchá má osobní zkušenost s tou odbornou. Na jednu stranu si říkám, že všechny úkony jsou důležité, protože je třeba zajistit základní fungování. Na druhou stranu je náročné vyrovnávat se se zármutkem a přitom řešit organizační věci.
Ta podpora by mohla být minimálně v čase. Ze zákona má totiž člověk po smrti blízkého nárok na tři dny volna – jeden je na pohřeb, dva dny po úmrtí. Když si ale vezmete náročnost těch úkonů, tak to je nesrovnatelně víc času, než to všechno obejdete, vyřešíte a tak dále.
‚Řekni, když budeš potřebovat‘
Jak člověk pozná, že by si měl říct o pomoc, ať už blízkým, nebo odborníkům? A jak to má udělat?
V prvních dnech po úmrtí doporučuji blízkým, aby byli aktivní, a to sami od sebe. Měli by očekávat, že v tu chvíli, kdy člověk ovdoví, často upadá do apatie, může působit zmateně, zapomíná a tak dále. Chtít po něm, aby přišel s tím, co pro něj ostatní mohou udělat, je příliš velký krok.
O sepsání závěti mají v Česku stále častěji zájem i mladí lidé. Předcházejí tak sporům v rodinách
Číst článek
Doporučuji udělat něco praktického – můžete přijít s tím, že uvaříte. Nebo že zajistíte vyzvedávání dětí, pomůžete dohledat informace, doprovodíte na úřad…. Zajistíte tak podporu ve formě nějaké služby.
S postupem času pak ve své praxi nabádám pozůstalé k tomu, aby se nebáli ozvat. Často se totiž obávají, že by si všechno měli vyřešit sami, maximálně v nejužší rodině, protože by měli být silní, aby to zvládli. Snažím se je podpořit v tom, že pro ně samotné je důležité mít podporu. Navíc když oni jsou více v klidu, odráží se to i na dětech.
Tak trochu tím pomáhají i svým blízkým, kteří často rádi chtějí pomoct, ale nevědí jak. Proto často přichází takové ty nabídky, jako „když budeš cokoli potřebovat, řekni“. Protože blízcí často nevědí, co mají udělat, a co je to, co by člověk potřeboval. Proto se někdy blízcí až vyhýbají kontaktu.
Může se stát, že jakmile veškeré vyřizování, které pro někoho může být jakousi kotvou, jak jste říkala, skončí – ať už trvá půl roku, rok, či déle – že ho to později dožene?
Hodně záleží na tom, jak člověk prochází obdobím truchlení. Je to proces, který se v čase mění. Není to otázka měsíce ani dvou, ale bavíme se třeba o roku a déle. A přichází ve vlnách – chvíli jste nahoře, chvíli dole. Je ale důležité, aby se to vlnilo, aby byly znát v čase změny.
U části lidí se ale stane, že to neprochází tak přirozeně a že se v truchlení zaseknou. Nedokážou se od zemřelého odpoutat a zůstávají zachycení ve ztrátě. To je potom rozhodně důležité ošetřit terapeuticky anebo s tím pracovat.
Narození mrtvého dítěte bolí otce stejně jako matku. Nově by i muži mohli čerpat dva týdny volna
Číst článek
Na druhou stranu, terapie není plošný nástroj. Každý se se zármutkem vyrovnává jinak. Jsou lidé, kterým pomáhá o tom mluvit, potřebují hodně ventilovat a je to jejich způsob, jak se s tím vyrovnat. Pro ně je třeba terapie užitečná, protože mají bezpečný prostor, kde o ztrátě mohou mluvit a mohou se k tomu opakovaně vracet i v období, kdy tím třeba nechtějí zatěžovat své nejbližší.
Potom jsou lidé, kteří naopak truchlením procházejí tak, že potřebují pracovat nebo se hýbat. Chodí proto sportovat nebo přerovnávají celý dům, čímž si rovnají myšlenky. Obecně si tedy myslím, že je terapie dobrá, ale ne každému sedne – ani každý terapeut nemusí sednout.
Je důležité si dát svůj prostor, jak tím projít, protože na správný způsob truchlení není žádný jednotný recept. Je to hodně individualizované a náročné, přijmout to, že jde o něco, co si ponese člověk navždy. To ale neznamená, že kvůli tomu musí mít špatný život.
Příliš dlouhé truchlení
Jakou roli ve vaší praxi hrají stereotypy a očekávání, která má společnost od pozůstalých?
Stereotypy zaznívají docela často zejména na skupinových sezeních. Je to třeba to, že lidé truchlí příliš dlouho a už by měli být dál. Po měsíci, po dvou, že už je čas jít dál a měli by se rozhlížet jinde.
Přitom to každý prožívá jinak – jsou lidé, kterým trvá roky, než si tu kapitolu nějak uzavřou. Pak jsou zase lidé, kteří si poměrně rychle najdou nového partnera. Ti se ale potom setkávají s tím, že vlastně dostatečně netruchlí.
‚Za komunistů se nedali a teď na to doplácí.‘ Starobní důchod 76letá Jana nemá, na vdovský stále čeká
Číst článek
Pak se poměrně často setkávají s tím, že by měli chodit v černém. Někde to je tradice.
Stává se také, že vymizí část přátel, i když nejde úplně o stereotyp. Není to tím, že by se nechtěli přátelit, ale blízcí často nevědí, jak s pozůstalými mluvit. O čem se bavit, o čem ne. A tím, jak je to pro ně těžké pojmenovat, raději se stáhnou.
Proto doporučuji ošetřit si tu situaci pro sebe – když se třeba pozůstalí vrací do práce, tak aby kolegům řekli, jestli o tom chtějí mluvit. Aby je na to připravili, protože sami vědí, co jim vyhovuje. A každý to má jinak – někomu nevadí o tom mluvit, někdo se naopak chce bavit o čemkoli jiném. Proto je dobré to ostatním říct rovnou, pomůže to oběma stranám situaci zvládnout.
Sama jste naťukla to, že je možné i po ztrátě žít dobrý život. Jak je možné k takovému přesvědčení dojít?
Truchlení je přirozený proces, jak se vyrovnat se ztrátou blízkého člověka. Má několik fází, ale začíná chaosem, kdy se rozbije nějaká jistota a vše je jinak, rozpadne se naše důvěra ve svět. Je to období zvládání emocí, přichází návaly pláče, vzteku.
Člověk hledá, jak se nově vztahovat ke světu, kde ten mrtvý již není. Jak si v něm najít roli a jak úmrtí blízkého zapasovat do svého životního příběhu. Může to totiž buď být něco, co nás v životě táhne dolů, co je nefér, co je nespravedlivé, a co je ta nevětší hrůza našeho života.
Anebo to může být, že jsme měli velké štěstí, že jsme s tím člověkem mohli být. A že jsme prožili krásný čas, něco nám to vzájemně dalo a že to, co jsme spolu prožili, v nás zůstává dál.
