Alžběta II. poodhalila svůj neklid pouze jednou. Když rok 1992 označila za svůj ‚annus horibilis‘
Aby mohla dědičná monarchie fungovat v demokratickém světě, musí občané přijmout trochu fikce a věřit, že královská rodina může reprezentovat národ. Od panovnického rodu to ovšem vyžaduje dost práce. Královna Alžběta II. zažila během své vlády nespočet skandálů, které rodinou otřásaly. Vzpomínat se na ni ale bude zejména proto, jak důstojně a dlouho panovala, píše v komentáři amerického deníku The New York Times novinář Serge Schmemann.
Málokterá rodina má za sebou tolik veřejných skandálů a je pod takovým drobnohledem bulváru jako Windsorové.
Ostuda prince Andrewa kvůli obvinění ze znásilnění a sexuálního zneužívání nebo roztržka mezi britskou královskou rodinou a princem Harrym a jeho manželkou, Američankou Meghan Markleovou jsou jen některé z ran, které Windsorové utrpěli.
Přesto se podle Schmemanna na Alžbětu II. bude vzpomínat jako na dobrou panovnici. Jakkoli musela eskapádami svých známých a příbuzných trpět, nikdy nepřestala projevovat stoický klid a statečnost, tedy vlastnosti, které Britové rádi považují za své typické rysy.
Hrozný rok 1992
Jediný veřejný výrok, který kdy poodhalil královnin vnitřní neklid, byl ten, v němž označila rok 1992 za svůj „annus horibilis“ (hrozný rok). Tehdy se zhroutila tři královská manželství a hrad Windsor utrpěl při mohutném požáru rozsáhlé škody.
Díky svému chování, slušnosti, vytrvalosti, neochvějné oddanosti službě a dlouhému období vlády Alžběta II. definovala, jak má vypadat konstituční monarcha světového formátu.
‚Bože, ochraňuj krále.‘ Nástupnická rada prohlásila Karla III. novým britským panovníkem
Číst článek
Patřila mezi nejvíc zcestovalé panovníky na světě: britský deník Telegraph vypočítal, že královna do svých 90. narozenin urazila bezmála 1,67 milionu kilometrů a navštívila 117 zemí.
Setkala se s 13 americkými prezidenty. Serge Schmemann s humorem dodává, že všichni se usilovně snažili chovat v její přítomnosti slušně.
Součástí královniny přitažlivosti byla extravagantní, podle některých až přehnaná, okázalost a ceremoniální vystupování.
Zatímco například skandinávské země postupně dosáhly toho, že jejich krále a královny jde jen stěží rozeznat od běžných občanů, britská královská rodina si hrdě ponechala okázalost ve formě zlacených kočárů, přileb z medvědí kůže a lokajů v livrejích.
Samozřejmě je to i marketingový tah, protože královská rodina je ústředním prvkem britské značky a identity, poznamenává komentátor.
Služba rodině
„Prohlašuji před vámi všemi, že celý můj život, ať už bude dlouhý nebo krátký, bude věnován vaší službě a službě naší velké rodině, do které všichni patříme,“ řekla Alžběta v projevu ke svým 21. narozeninám ještě jako korunní princezna.
Video s medvídkem Paddingtonem i první tweet. Zajímavosti a rekordy ze života královny Alžběty II.
Číst článek
Ačkoli jí demokracie nezanechala žádnou skutečnou vládnoucí moc, předběhla svou dobu v prosazování rovnosti a rozmanitosti v rámci Commonwealthu a má se za to, že své názory dávala poznat všem premiérům, se kterými se každý týden setkávala.
Princ Charles, dnes Karel III., čekal tak dlouho, že by ve svých 73 letech měl podle některých odejít raději do důchodu. Není nijak zvlášť oblíbený.
Průzkumy veřejného mínění naznačují, že mnozí by na trůně raději viděli prince Williama, který se svou okouzlující chotí a rozkošnými dětmi prokázal talent pro královskou práci.
Dá se proto předpokládat, že nástup Karla III. jistě znovu rozvíří debatu o tom, jakou hodnotu vlastně britská královská rodina má a zda je ještě pořád tváří Velké Británie, myslí si autor komentáře.
Země Commonwealthu tyto pochybnosti pravděpodobně sdílejí – některé by mohly následovat příklad Barbadosu. Karibská země loni odvolala královnu z čela státu s tím, že je na čase opustit koloniální minulost.
Nenahraditelná královna?
Možná, uvažuje komentátor, že za velebením královniny slušnosti, důstojnosti, popularity a užitečnosti stojí otázka, jestli někdo jiný ještě někdy dokáže Alžbětu II. v těchto ohledech nahradit. Řeč je totiž o vlastnostech zděděných z dob, kdy důstojnost a role panovníka byly ještě samozřejmé.
Když odchází majestát
Číst článek
Byla to doba Winstona Churchilla, raného mentora mladé královny, který panovnici velebil jako nádheru britského politického a morálního dědictví. Je těžké jmenovat jiného vládnoucího panovníka na světě, který by takto zosobňoval svou moc, a žádný to nedělá tak laskavě a přesvědčivě jako to dělala královna Alžběta II.
Mnoho dětských pohádek vypráví o králích a královnách, kteří jsou buď dobrými vládci milovanými lidem, nebo špatnými a nenáviděnými vladaři, které ale vždycky nahradí hodný princ princezna.
V pohádkách se dobrý monarcha povznese nad přízemní zmatek každodenní politiky. Královna Alžběta II. ukázala, že to nemusí být fikce, uzavírá Serge Schmemann svůj komentář v deníku The New York Times.
Celý Svět ve 20 minutách si poslechněte v audiu, připravily Tea Veseláková a Magdaléna Fajtová.
