‚Zavolala mi: Tady se střílí! Smutek mám v sobě stále, už mě ale neničí.‘ Unni přišla na Utøyi o dceru
„Když se to stalo, potřebovala jsem s tím traumatem a lítostí pracovat v pozitivním duchu. Nechtěla jsem od bolesti utíkat, naopak jsem šla přímo do ní. To byla má cesta,“ říká Unni, šedesátiletá bývalá učitelka. Na ostrově Utøya bylo zavražděno jedno z jejích tří dětí – šestnáctiletá dcera Andrine. Kousek po kousku se pak Unni začala učit znovu žít. „Musela jsem poznat své nové já,“ vypráví v pátém díle podcastu Radia Wave Přežít: Utøya a Oslo.
„Často o svém životě přemýšlím jako o domě a 22. červenec ho rozbořil. Celé ty roky, které následovaly, jsem se ho snažila znovu postavit. Některé věci jsem si z něj chtěla ponechat, současně se v něm objevilo mnoho nového. Dům má hodně pokojů a je tam taky jeden, který je jen o Andrine a mně,“ říká Unni.
Je vůbec možné překonat smrt dítěte? Tím spíš když zemře tak brutálním způsobem? Poslechněte si pátý díl podcastové série Přežít: Utøya a Oslo
Na ostrově Utøya měla šestnáctiletou dceru.
„Ten den hodně pršelo,“ vzpomíná si. Nejdřív se dozvěděla o výbuchu ve vládní čtvrti v Oslu. „Přišla mi od Andrine zpráva. Poslední věc, co mi řekla, byla: ‚Ale víš, mami, jsem na nejbezpečnějším místě na planetě!‘ A já na to: ‚Však jo. Vždyť jsi na ostrově!‘“
Pak se Andrine ozvala znovu. „Plakala: ‚Mami, tady někdo střílí!‘ Nepsala jsem jí, ani nevolala. Bála jsem se, aby je to neprozradilo. Krve by se ve mně nedořezal,“ popisuje Unni.
22. července 2011 odpoledne odpálil téměř třicetiletý norský pravicový extremista Anders Behring Breivik ve vládní čtvrti v centru Osla téměř tunu výbušniny v bílé dodávce. Zabil osm lidí. Následně na ostrově Utøya, kde právě probíhal letní tábor mládežnické odnože tehdejší vládnoucí Strany práce, postřílel 69 mladých lidí.
Unni s manželem odjeli na místo, kam vozili přeživší z ostrova. Čekali na Unni. Uběhl týden, než se dozvěděli, že zemřela.
„Následující den měla narozeniny. Říkala jsem si, že se přeci musí do zítra objevit. A ona se skutečně vrátila. Rozloučili jsme se s ní v kostele. Měla na sobě modré šaty, které milovala,“ vzpomíná Unni.
Nové já
Kousek po kousku se Unni začala učit znovu žít. „Musela jsem poznat své nové já,“ přibližuje.
Musela si vytvořit nový život, novou rutinu.
„Například nakupování se stalo neskutečně těžké. Protože nakupovat jsme chodily často s Andrine. Nějakou dobu mi dělalo problémy také vaření. Byla jsem zvyklá vařit pro tři. A najednou jsem měla připravovat jídlo jen pro dva. Učila jsem se poslouchat Andrininu hudbu. Potřebovala jsem být připravená na to, že někde třeba začne hrát – v rádiu nebo v obchodě. Abych nezačala brečet,“ vysvětluje.
Unni také potřebovala vědět, co přesně se stalo.
„Musela jsem. Měla jsem totiž bujnou fantazii. V hlavě se mi promítala spousta zlých obrazů. Když jsem viděla ty fotky, tak jsem se dozvěděla fakta. Stalo se to přesně takhle. Pak už jsem si nemohla nic představovat,“ říká.
Pohled do očí
U soudu s teroristou Unni promluvila za všechny, kteří na ostrově o někoho přišli. „Mohla jsem mu povědět, co nám způsobil. A při tom mu hledět do očí,“ vysvětluje.
„V den rozsudku vešel do soudní síně, rozhlédl se a jeho oči spočinuly na mě. Pak zrak odvrátil. A já si jen pomyslela: ‚Vůbec mi na tobě nezáleží‘. Rozhodla jsem se, že nehodlám ztrácet čas vztekem,“ říká a zdůrazňuje:
„Rozhodla jsem se, že se budu věnovat činnostem, které jsou prospěšné pro mě i ostatní.“
Být jen Unni
Po čase se život vrátil do běžných kolejí, uznává Unni.
„Teď je to svým způsobem ještě horší. Noví lidé se ptají na různé věci. Třeba na to, kolik máš dětí. A já si vždycky pomyslím, co mám asi tak říct? Že mám dvě dcery, nebo že mám tři? Protože pokud zmíním tři dcery, budu muset něco vysvětlovat.“
Zmínit svoji vlastní ztrátu před novým člověkem pro Unni znamená, že se dotyčný zhrozí. A je to Unni, kdo ho musí utěšovat.
‚Deprese je tu pořád. Je to dost práce.‘ Cecilia přežila Utøyu, její kamarádka ne. Trauma má i maminka
Číst článek
Obtížné pro ni je i to, když na Andrine začnou vzpomínat další lidé a zármutek jí připomenou, když to zrovna nečeká. Nebo když někdo vypráví v její přítomnosti, co se stalo Andrine.
„Někdy chci být prostě jen Unni. Ne matka z Utøyi. Už párkrát jsem některým lidem řekla, že tohle prostě dělat nemají. Můj příběh je MŮJ příběh,“ zdůrazňuje Unni.
Bolest si ale nese dál. „Neustále mám v sobě ten smutek. Skoro v každé situaci. Už mě to ale neničí. Jsem tak vděčná, že jsem mohla být matkou Andrine. Že jsem s ní mohla být skoro 17 let,“ pláče Unni.
„Je nesmírně důležité mluvit o svých pocitech. Můžete se bát, že to lidé nechtějí poslouchat. Já mám ale zkušenost, že když o pocitech mluvíte, ostatní vás podpoří. Když je sdílíte, zlepší se to. Ve vaší hlavě. Je taky hodně důležité své pocity přijmout,“ věří a dodává:
„Andrine by si přála, abych byla šťastná. Nikdy jsem si proto nemyslela, že bych se neměla radovat nebo smát. Vždy si říkám, že se z nebe – nebo kde přesně je – směje, když se směju já.“
Poslechněte si celý pátý díl podcastové série Přežít: Utøya a Oslo, audio je nahoře v článku.
