Vědecká novinářka: Genetika ovlivňuje to, zda je člověk šťastný. Životní zkušenosti jsou vedlejší
Karin Bojsová vedla přes 20 let vědeckou rubriku v největším švédském časopise Dagens Nyheter. Za knihu Mých prvních 54 000 let, ve které mapuje původ a chování našich prapředků, dostala řadu ocenění. Mezi ně patří třeba prestižní švédská Augustova cena. V originále je ovšem Mých prvních 54 000 let pouze podtitulem knihy. Ve Švédsku se publikace jmenuje Min europeiska familij, v překladu Moje evropská rodina.
Hned v úvodu své knihy naznačujete, že jedním z důvodů pro její sepsání byla nepříznivá situace v rodině. Mohla byste nějak přiblížit, jak můžou rodinné problémy přerůst v zájem o genetiku a antropologii?
K sepsání knihy mě vedly ve skutečnosti dvě cesty. Jednou z nich je ta profesní. Zhruba dvacet let jsem pracovala ve vědecké redakci švédského deníku Dagens Nyheter, kde už jsem se genetice a věcem okolo DNA věnovala. Byla jsem fascinovaná tím neuvěřitelným pokrokem a tím, že problémy, nad kterými archeologové debatovali sto let, byly najednou vyřešeny.
Druhá stránka věci byla ryze osobní. Vyrůstala jsem v rodině se spoustou problémů, jako jsou nemoci, konflikty a tak dále. Kvůli tomu jsem byla od svých starších příbuzných trochu odříznutá, což pak částečně vedlo k tomu, že jsem po svých předcích začala víc pátrat. Takže k sepsání knihy vedla kombinace těchto dvou rovin.
Může si knihu přečíst i ten, kdo se genetice nebo antropologii nikdy nevěnoval, nebo jste psala čistě pro lidi z oboru?
Hlavním účelem knihy je, aby si z ní mohl něco odnést úplně každý – od dělníka v továrně z malého města až po univerzitního profesora. To se, troufám si říct, povedlo, protože ve Švédsku se prodalo sto tisíc výtisků, což je na tak relativně malou zemi poměrně dobré. Každý se může ztotožnit s tím, jak pátrám po své vlastní rodině, která nakonec dostane podobu jedné velké evropské rodiny.
Když člověk denně pracuje s historií, nemá pak problém vnímat současnost nebo budoucnost?
Znát to, co a jak se dělo dřív, je veliká pomoc a výhoda. Například díky tomu, co víme o historických epidemiích, se dá lépe předvídat současný problém s koronavirem a zároveň víme, jak vážná může situace být. Je ale pravda, že nemůžeme současnost přehlížet. Myslím, že já jakožto novinářka s tím problém nemám.
Mám v plánu jeden ze svých příběhů zasadit do Prahy, říká autor série Řeky Londýna Aaronovitch
Číst článek
Na konci knihy píšete i o tom, jak se dá genetika nebo věda obecně i politicky zneužít. Patří tedy vůbec věda do politiky, když je tam riziko, které může mít zrovna v případě vědy fatální následky?
V historii můžeme najít mnoho případů, kdy se politika snažila vědu zneužít. V případě genetiky to byl například nacismus a z druhé strany Sovětský svaz, kde Stalin genetiku nesnášel, snažil se ji zakázat a vědce, kteří se tímto oborem zabývali, se snažil i zabíjet. Do politiky věda zkrátka nepatří. Věda má zaznamenávat fakta nehledě na politické názory.
I když je Mých prvních 54 000 let považováno za vaši nejúspěšnější knihu, není vaší jedinou publikací. Napsala jste například knihu o nakládání zeleniny s názvem The Pickling Handbook. Odkud přijde takový nápad a zájem?
Mám spoustu různých nápadů, které ke mně prostě jen tak přijdou. Například moje poslední knížka byla novela. Začala jsem ji psát s tím, že to bude jednodušší, ale ukázalo se, že to je naopak. Na rozdíl od vědy zde nepracuji s fakty a musím vycházet ze své vlastní fantazie. Tak přišel i nápad na Pickling Handbook.
Mám obecně ráda jídlo a baví mě se na něj dívat z biologického pohledu. Tato publikace tedy není jen o nakládání zeleniny jako takovém, ale hlavně o laktobakteriích a různých biologických procesech. Vysvětluji něco běžného z vědeckého hlediska. Je to taková vědecko-populární kniha.
Ve Švédsku nejsou nakládané potraviny příliš populární, ale tady v Česku už jsem v restauraci ochutnala vaše kyselé okurky a byly výborné.
Bercow vydává knihu. Unspeakable prezentuje ostrý pohled na britskou politiku a její představitele
Číst článek
Jak už bylo řečeno na začátku, jedním z důvodů, proč jste se do knihy pustila, byla osobní rovina. Jak situaci vidíte teď, když je kniha už nějakou dobu hotová? Jste šťastná?
Ano, myslím, že psaní knihy do jisté míry dobře fungovalo jako léčebný proces, stejně jako poznávání našich předků. Je zajímavé, že to, jestli je člověk šťastný, nejvíce ovlivňuje právě genetika.
Životní okolnosti, ať už dobré, nebo špatné, hrají pouze vedlejší roli. Každý se rodí s určitou osobností, která zahrnuje i štěstí. Ano, vážně se jako šťastný člověk můžete narodit. Myslím, že například já osobně takový typ člověka docela jsem.
