‚Byli jsme v první linii a zapomnělo se na nás.‘ Těžký první rok Afghánců, kteří v Česku našli domov
Desetitisíce Afghánců evakuovaných během loňského srpna z Kábulu mají za sebou první rok v nových domovech po celém světě, 170 ho našlo v Česku. Pro server iROZHLAS.cz čtyři z nich poprvé popisují, co zažili. Shodují se, že jim přesídlení zachránilo život, uplynulých dvanáct měsíců bylo ale extrémně obtížných. Prošli uprchlickými tábory, bojují s češtinou, hledají si práci. Ale hlavně se snaží pomoci svým rodinám, které v Afghánistánu zůstaly.
„Odpoledne mi někdo zavolal a řekl, že se mám připravit k evakuaci a že na to mám 15 dní. Nadšením a rozrušením jsem nemohl spát. Za chvíli přišel další telefonát, bylo to v jednu hodinu v noci. Řekli mi, že v sedm ráno musím být i s rodinou na letišti, celý náš život jsem nakonec musel sbalit během šesti hodin,“ vypráví Ali (z důvodu bezpečnosti si nepřál uvést své jméno, stejně jako další tři respondenti, redakce jejich identitu ale zná – pozn. red.) nyní už v bezpečí jedné pražské kavárny o nejtěžších chvílích svého života, které prožil přesně před rokem.
Ali je jedním z Afghánců, kteří pracovali jako překladatelé pro českou armádu, on sám strávil po boku českých vojáků osm let. Po osmi měsících v uprchlickém táboře se nakonec usadil v Praze.
‚V Afghánistánu jeden nikdy neví, jak dlouho mír vydrží.‘ Jaký byl první rok tálibánské vlády?
Číst článek
„Nabízeli mi Ostravu, ale v Praze je spousta příležitostí k práci pro cizince, je blízko Německu a je tu mezinárodní letiště. Pro moje rodiče, kteří neumějí česky ani anglicky, je důležité, že se tu mohou potkávat s dalšími Afghánci a popovídat si,“ říká Ali s tím, že je rád za možnost relokace, uplynulých osm měsíců ale pokládá za „ztracený čas“.
„Azyl jsem dostal již po dvou měsících, dalších šest měsíců jsem musel čekat na bydlení. V uprchlickém táboře byl přísný režim, pro mou maminku to bylo těžké, byla velmi smutná, říkala, že se chce vrátit do Afghánistánu, že je jí jedno, co se jí tam stane. Od té doby, co bydlíme v Praze, je to už lepší. Výuka češtiny ale v táboře nebyla dobrá, takže jsem tu skoro rok, ale začínám vlastně až teď,“ shrnuje svých prvních dvanáct měsíců v Česku.
Zaseknutý v Afghánistánu
Čtyři roky doprovázel v Afghánistánu české vojáky také překladatel Shir. On sám byl evakuován se svou ženou a rodiči.
Také jemu „někdo z Česka“ v noci na neděli 15. srpna zavolal a řekl, že se během několika hodin musí dostavit na letiště, pokud chce ze země odjet.
„Když jsem se ptal, co bude s mým bratrem, řekli, ať to neřeším, že se o něj postarají. Uvěřil jsem jim,“ vypráví s hořkostí v hlase.
Ali a Shir přiletěli na vojenské letiště Praha-Kbely prvním evakuačním letadlem, které z Kábulu odstartovalo v neděli 15. srpna loňského roku. Tedy v den, kdy Tálibán uchvátil – po překvapivě rychlém postupu zemí – hlavní město.
Dvacet let v Afghánistánu
Vše začalo 11. září 2001, kdy čtyři letadla unesená členy teroristické organizace Al-Káida narazila do různých cílů v USA: dvě do Světového obchodního centra na Manhattanu, jedno do sídla amerického ministerstva obrany a jedno se po boji na palubě zřítilo do pole v Pensylvánii. Pravděpodobným cílem byl Bílý dům ve Washingtonu.
Spojené státy záhy vyhlásily „globální válku proti terorismu“ a už 7. října zahájily invazi do Afghánistánu, kde vládnoucí Tálibán odmítl vydat strůjce dosud nejsmrtelnějších teroristických útoků Usámu bin Ládina.
Česko se k mezinárodní vojenské koalici připojilo o rok později a v roce 2002 se boty prvních českých vojáků dotkly afghánské půdy (konkrétně šlo o vojenské zdravotníky, později i o příslušníky speciálních sil, pyrotechniky a další). Za dvacet let zemí přezdívanou „hřbitov velmocí“ prošlo více než deset tisíc příslušníků české armády a 14 z nich položilo v boji s terorismem život.
Dvacetileté vojenské angažmá mezinárodní koalice vedené USA v zemi se uzavřelo loni v srpnu. O stažení vojsk bylo rozhodnuto ještě za prezidentování Donalda Trumpa, nový americký prezident Joe Biden odchod Spojených států potvrdil.
Záchranné lety vypravila česká armáda celkem tři a převezla jimi 195 lidí, z toho 170 Afghánců: tlumočníků, spolupracovníků české ambasády či neziskových organizací a jejich rodiny.
Shirův bratr se na evakuační seznamy nedostal a dodnes zůstává „zaseknutý“ v Afghánistánu.
„Občané Afghánistánu, kteří mají zájem vycestovat do Česka, se mohou obracet na náš zastupitelský úřad v Islámábádu, který převzal výkon konzulární agendy, nebo na ústředí ministerstva zahraničních věcí, a to například cestou partnerských subjektů v Česku. Je třeba ale podotknout, že podmínky pro vycestování jsou velmi přísné,“ upřesnilo pro server iROZHLAS.cz ministerstvo zahraničí, jaké mají dnes Afghánci možnosti.
Jenže Islámábád, tedy hlavní město sousedního Pákistánu, je vzdálené například z Herátu na západě Afghánistánu tisíc kilometrů. „Cesta do Islámábádu je extrémně nebezpečná a pákistánské vízum je možné dostat jen za úplatek,“ zoufá si Shir.
Mnoho e-mailů, žádná odpověď
Rok své mladší sourozence, osmnáctiletou sestru a dvacetiletého bratra, neviděl ani Aman, který pro českou armádu překládal šest let a byl zraněn při sebevražedném útoku atentátníka v roce 2018, během něhož zemřeli tři čeští vojáci.
Se svou matkou přiletěl posledním, třetím evakuačním letadlem. Poté, co v Česku získal mezinárodní ochranu a prošel uprchlickým táborem, se usadil v Ostravě.
„Líbí se mi tady. Ostrava je tiché místo a já tiché místo potřebuji. Dodnes mám kvůli tomu útoku noční můry. V Česku se cítím bezpečně, snažím se učit jazyk, vím, že to za rok dva zvládnu, ale nejvíc mě trápí, že tu s námi nejsou moji sourozenci,“ svěřuje se serveru iROZHLAS.cz.
Původně si přál bydlet v Praze, kde by měl jako anglicky mluvící více pracovních možností, byt v Ostravě ale získal rychleji. Nyní bydlí s dalšími bývalými tlumočníky a přiznává, že situace je těžká především pro jeho matku, která neumí ani česky, ani anglicky, a navíc nemůže přestat myslet na své další dvě děti.
Pro Amanova bratra si přišli tálibánci a vyslýchali ho. Chtěli vědět, kam on, Aman, zmizel. Nakonec ho na přímluvu starších lidí komunity pustili. Poté se Amanovým sourozencům podařilo dostat až do Islámábádu. Jejich víza ale vypršela a v zemi zůstávají ilegálně.
Zoufalí Afghánci utíkají ze země. Vládnoucí hnutí Tálibán místo toho řeší další omezování práv žen
Číst článek
„Nikoho nemají, jen mě a matku, a my jsme tady v Česku, zatímco oni jsou v Pákistánu. Maminka je velmi smutná, chtěla by jet za nimi, ale nedostala potřebné vízum. A já je sem dostat nedokážu, prostě nedokážu. Už jsem napsal mnoho e-mailů na české úřady,“ vypráví Aman sklíčeně s tím, že žádnou odpověď nikdy neobdržel. „Už nevím, co mám udělat, aby byl můj hlas slyšet,“ podotýká.
„Všichni ti, které jsme chtěli dostat do České republiky a kteří o to projevili zájem a prošli bezpečnostním screeningem, tak všichni tito lidé jsou na našem území, to znamená, že z našeho pohledu ta akce dopadla dobře,“ řekl loni v srpnu České televizi tehdejší mluvčí ministerstva obrany Jan Pejšek.
Obdiv a uznání
Vláda a ministerstva obrany a zahraničí tehdy čelily kritice za pomalé jednání a chaotickou organizaci evakuací. Resort si i s ročním odstupem za odvedenou prací stojí.
„Evakuaci zastupitelského úřadu v Kábulu i afghánských spolupracovníků a jejich rodin hodnotíme i zpětně jako úspěšnou. Za provedení druhé evakuace jsme sklidili obdiv a uznání našich koaličních partnerů,“ říká Jiří Táborský z ministerstva obrany.
„Armáda České republiky v souladu s politickým zadáním a schválenými projekty splnila své úkoly na sto procent, nikoho ze schválených osob nenechala na území Afghánistánu. Přistát vlastními letouny v Kábulu a evakuovat desítky lidí se v té době podařilo jen asi šesti státům ze všech spojenců, Česká republika byla mezi nimi,“ vysvětluje.
Kritika se snesla i na vlády Německa či Švédska, a v Nizozemsku kvůli nevydařeným evakuacím dokonce odstoupily ministryně zahraničí a obrany.
Původně mělo Česko vypravit ještě další, čtvrté letadlo, od čehož bylo nakonec upuštěno. Podle tehdejšího ministra vnitra Jana Hamáčka (ČSSD) to již nebylo potřeba.
‚Vlajky jsou v mém zavazadle.‘ Vyznamenání dostal i Jiří Baloun, poslední český velvyslanec v Afghánistánu
Číst článek
„To není pravda, do 170 evakuovaných Afghánců se počítají spolupracovníci Česka a jejich příbuzní, takže záchranná akce se mohla týkat tak třiceti spolupracovníků plus jejich rodin plus lidí s dvojím občanstvím, jako jsem já,“ nesouhlasí Amir, který v Česku vystudoval a do Afghánistánu se vrátil jako zaměstnanec humanitární organizace Člověk v tísni.
„Nežádám, aby Česko vypravovalo speciální letadlo, té představy už jsem se vzdal. Stačilo by, kdyby těm, kteří v Afghánistánu zůstali, byl útěk jenom umožněn, což je jednoduché a českou vládu by to nestálo nic. Stačilo by, kdyby na českou ambasádu v Pákistánu dala jejich seznam. Ten, kdo by se tam z Afghánistánu dokázal dopravit, by věděl, že dostane české vízum. Pak by svépomocí přicestoval do Čech,“ navrhuje Amir, který na podporu svých evakuovaných i neevakuovaných krajanů založil letos na jaře Spolek afghánsko-české solidarity.
Některé země dodnes s evakuacemi svých spolupracovníků pokračují, například minulý týden, 11. srpna, Španělé přivezli do Madridu dalších 294 Afghánců – k 3900 lidem, které odvezli do bezpečí již dříve.
Amir sám si původně nemyslel, že koaliční vojáci skutečně odejdou. „O stahování se mluvilo v roce 2012, 2018 i 2020, ale pořád zůstávali. Věděli jsme, že jednoho dne opravdu odejdou, ale mysleli jsme si, že to bude postupný odchod, že proběhne předání moci afghánské vládě nějak koordinovaně, ne že to proběhne tím stylem, jak se to stalo: najednou zhasli v Baghrámu (bývalá největší americká základna v Afghánistánu – pozn. red.) a ani vláda v Kábulu nevěděla, že už odešli,“ vypráví.
Kábul už byl dobyt
Amirovu evakuaci, přestože má české občanství, doprovázely komplikace. O možnost dostat se ze země se začal zajímat již na začátku srpna, když viděl, jak Tálibán rychle a prakticky bez odporu zabírá jeho zemi. Stěžuje si ale na neochotu české ambasády.
„Nechtěli se mnou mluvit. A když jsem se konečně dostal k zástupci velvyslance, tak mi řekl, že kvůli covidu se se mnou nemůže sejít,“ líčí.
Nakonec obdržel výzvu, aby se ještě v neděli 15. srpna dostavil na letiště. Kvůli desetitisícům lidí, kteří se zoufale snažili dostat ze země – poté, co Tálibán uzavřel pozemní hraniční přechody a letiště zůstalo jediným možným spojením se světem – se ale nedokázal dostat až k bráně, kde by si ho převzali čeští vojáci.
„Volal jsem zpátky do Prahy a ptal se, co mám dělat. Řekli mi, že se omlouvají, že české evakuační letadlo už je plné a připravené k odletu a že se mám vrátit někam do bezpečí a počkat na další let. Takže jsme se s manželkou a dětmi vrátili domů. Afghánské vojáky už jsme po cestě neviděli, jen tálibánce, Kábul byl dobyt,“ vzpomíná.
Nakonec i s rodinou odletěl druhým letadlem následující den. Museli ale znovu překonat mnohatisícový dav, který je dělil od bran letiště.
„Tálibánci stříleli do vzduchu a mlátili lidi. Stříleli, aby dav dostali pod kontrolu, ale i tak se ženy a děti bály a plakaly. Museli jsme sedět na zemi. Bylo horko, svítilo slunce, všude tam byl beton. Jedna moje dcera tam omdlela. Nakonec jeden český vojenský policista vyšel neozbrojený ven. Byl v černém a na hrudi měl českou vlajku. Byl ale hrozně daleko. Mával jsem na něj českým pasem a křičel jsem česky, že to jsem já. Kdybych rozdával medaile já, dal by ji jemu,“ vypráví Amir.
Tím „mužem v černém“ byl kapitán vojenských policistů, kteří chránili kábulskou ambasádu, a jak v rozhovoru pro iROZHLAS.cz prozradil nový náčelník Vojenské policie Otakar Foltýn, medailí skutečně vyznamenán bude. Sám kapitán situaci ze svého pohledu již dříve pro server iROZHLAS.cz popsal zde.
Servis navíc
Po příjezdu do Česka putovali všichni Afghánci do desetidenní karantény ve vojenských táborech. Poté ti, kteří již měli české občanství – jako Amir – mohli odejít, ostatní čekali na přidělení mezinárodní ochrany formou azylu v uprchlických táborech. Tam zůstali, dokud si nenašli bydlení.
Podle Petry Hnykové ze Správy uprchlických zařízení ministerstva vnitra Afghánci opustili pobytová střediska odhadem po třech měsících.
Ohlédnutí s Vinohradskou 12: Když Tálibán přebíral moc v Afghánistánu a koaliční vojska zemi chvatně opouštěla
Číst článek
„Ke dnešnímu dni zbývá v pobytovém středisku jediná poslední rodina. Ta je ve specifické situaci – absence osob v produktivním věku, klienti ze zranitelné skupiny osob – a je jí věnována nadstandardní péče a pozornost sociální služby. Všichni ostatní bydlí v nájemním bydlení v celkem jedenácti různých městech a vesnicích,“ uvádí Hnyková.
Ali a Shir v uprchlickém táboře zůstali dokonce osm měsíců. Nalezení vhodného bydlení podle nich zkomplikovala válka na Ukrajině.
„Uprchlíci z Ukrajiny se stali prioritou. Měli zadarmo dopravu, lidé jim pomáhali, kamkoliv šli. My jsme pracovali s českou armádou a zapomnělo se na nás,“ stýská si Ali. Mrzí ho také, že o osud svých tlumočníků neprojevilo po jejich příjezdu do Česka zájem ministerstvo obrany nebo armáda.
„My tlumočníci jsme byli v první linii s vojáky. Myslím, že bez nás by to v Afghánistánu zvládli jen těžko. Nebylo to o tom, že jsme jen překládali, ale také jsme místním lidem vysvětlovali, co se děje a snažili se je uklidnit, byl to od nás servis navíc. A dnes bychom tu službu potřebovali oplatit,“ uzavírá Ali, který si v současnosti hledá práci a snaží se naučit česky, aby své šance na trhu práce zvýšil. Jednou by také rád podnikal.
K propojování tlumočníků s českými válečnými veterány by chtěl přispět také Amirův spolek. „Potřebujeme podporu jakéhokoliv druhu, aby se Češi s Afghánci seznámili, spřátelili, aby spolu někam vyrazili a třeba jim i s něčím poradili. Velmi by to pomohlo s integrací Afghánců do české společnosti,“ myslí si Amir.
V Afghánistánu mám tři další děti. Bojím se o ně, říká žena, kterou evakuovala česká armáda
Číst článek
„Tlumočníky, kteří léta pracovali s českými jednotkami, chápu jako české veterány,“ míní Miroslava Pašková, předsedkyně veteránského spolu Vlčí máky, která loni jako první na začátku léta začala v českých médiích zvedat téma spolupracovníků české armády a jejich dalšího osudu, pokud Afghánistán ovládne Tálibán, jak se nakonec stalo.
V současnosti je Pašková v kontaktu s dalšími 14 bývalými tlumočníky a nevzdává snahu o jejich relokaci.
„Obrátila jsem se na příslušná ministerstva letos v lednu, tedy hned, jak byla ustavena nová vláda. Odpověď mi přišla jen z ministerstva zahraničí, a sice že na tom pracují. Pak začala válka na Ukrajině a řešili se uprchlíci z Ukrajiny, takže problém, jak sem dostat ty zbývající, byl prozatím odložen.“
