Jaroslav Pour patří ke generaci erudovaných nadšenců, kteří formovali programový profil Čs. rozhlasu zejména v přelomových šedesátých letech a kteří pak - po nástupu normalizačního vedení - museli rozhlas opustit. V zaměstnaneckém poměru byl tedy "jen" necelých 20 let: 1952-1970 a potom ještě krátce v roce 1990. Cesta k rozhlasu byla v jeho případě přímá: již v posledních dvou letech studií na pražské AMU (obor dramaturgie) začal pracovat jako dramaturg v literární redakci pro děti a mládež; studia ukončil v roce 1954. V těch letech měl rozhlas v českých zemích jen dva programy: celoplošné zpravodajské Československo a národní okruh Praha. Tyto programy šířily vysílače na středních a dlouhých vlnách. Když se v 60. letech začaly uvádět do provozu vysílače na velmi krátkých vlnách, vyvstala potřeba vytvořit tým, který by profiloval program pro nově vzniklé pásmo VKV. Od začátku se počítalo s tím, že tento tzv. III. program (Československo II), jehož hlavní redaktorkou se stala Dagmar Maxová, bude určen náročnému posluchači. K tomuto účelu vznikla speciální programová skupina III. programu a J. Pour se stal jejím vedoucím dramaturgem (připravoval a redigoval zejména pořady z oblasti světového dramatu a filmu). Dalšími členy této skupiny byli Helena Bauerová, Zdeněk Bouček a Václav Cibula.

Pro ideu posluchačsky náročného programu postupně získávali spolupracovníky z ostatních pražských redakcí i některých krajských studií, hlavně však kolem sebe soustředili špičkové externí spolupracovníky z umělecké i vědecké oblasti. Za všechny několik jmen: Jan Werich, Emanuel Frynta, Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Miroslav Horníček, Jiří Mulač, Antonín Přidal, Jaroslav Nečas, Rudolf Mertlík, Ladislav Varcl, Helena Businská, Růžena Dostálová a mnoho jiných. Posluchačský zájem o III. program byl obrovský, avšak ještě nebylo vyhráno. "Měli jsme tedy první vysílače, ale problém byl v tom, že nebyly přijímače," vzpomíná po letech J. Pour. "Monopolní Tesla setrvačně vyráběla přijímače bez možnosti příjmu VKV, a bylo tedy i na nás nebo hlavně na nás, abychom tento stav změnili. Vzpomínám si na své cesty od fabriky k fabrice a na debaty většinou s náměstky, kteří mi tvrdili, že přijímač dražší než 2000 Kč je nepřijatelný. Při těchto cestách od Tesly k Tesle a od ministerstva k ministerstvu jsme potřebovali prokázat zájem posluchačů a argumentovat s ním. A tak jsme založili Klub angažovaných posluchačů; ten název se tak vžil, že později vznikl Klub angažovaných nestraníků (KAN), který na ten název jaksi navázal..." Klub angažovaných posluchačů - předchůdce Klubu Vltava, založeného v nových podmínkách o 30 let později - měl na 3000 registrovaných členů. O životaschopnosti pořadů III. programu svědčí i fakt, že mnohé jeho řady či cykly byly obnoveny po roce 1990 (Cibulova Etická a Antická knihovna, Přidalovy Potulky aj.).

Po nucené dvacetileté přestávce se J. Pour v roce 1990 nakrátko do rozhlasu vrátil, a to jako vedoucí sekretariátu ústředního ředitele Čs. rozhlasu F. Pavlíčka. Mnohem víc ho však lákal i těšil návrat k tvůrčí práci, a tak začal systematicky spolupracovat s literární redakcí, zejména s redaktorkou Dagmar Jaklovou. Energicky se vrhl do příprav četeb na pokračování, jejichž dlouhou řadu zahájili v květnu 1991 Škvoreckého Zbabělci (režie Petr Adler; v roli vypravěče Dannyho Smiřického zazářil tehdy mladičký Lukáš Hlavica). U většiny četeb volil J. Pour dialogizovanou formu, avšak tam, kde to bylo charakteru literární předlohy bližší, zůstal u "pouhé" úpravy pro jednoho vypravěče. Přitom se obvykle nespokojil jen s nutným krácením, ale pustil se i do radikálních zásahů do jazyka původního díla, veden snahou zpřístupnit odkaz klasických autorů dnešnímu posluchači. Až na výjimky - Šolom Alejchem Tovje vdává dcery (1994), G. K. Chesterton Z detektivních příběhů otce Browna (1997) - se J. Pour soustřeďuje na úpravy románů českých autorů, zejména klasiků 19. století: K. Klostermann V ráji šumavském (1991), J. Zeyer O věrném přátelství Amise a Amila, J. Haussmann Velkovýroba ctnosti (oba 1992), J. Arbes Ukřižovaná (1993), Z. Winter Rozina sebranec (1994), Paměti babičky Kavalírové (1996), A. Jirásek Na dvoře vévodském (1998) a další. Jeho úpravy a náměty nezapřou erudici a praxi školeného dramaturga. Zřejmě nejsmělejším projektem J. Poura se stala 20dílná dramatizovaná adaptace románu K. Schulze Kámen a bolest - V zahradách medicejských (1995, režie Markéta Jahodová).

Poslední rozhlasovou etapou J. Poura byla spolupráce s redaktorkou A. Zemančíkovou v plzeňském krajském studiu. Vytvořil zde na dvě desítky pořadů, v nichž se nejraději zaměřoval na významné české osobnosti, nějakým způsobem spjaté se západočeským regionem: Domažlická léta Jaroslava Vrchlického, Klatovské vyhnanství Bohuslava Balbína, paměti Edvarda Beneše, Jaroslava Kvapila, Josefa Thomayera aj. Pro krajské vysílání rovněž vybíral a upravoval povídky pozapomenutých klasiků Jindřicha Šimona Baara, Josefa Haise-Týneckého či Karla Matěje Čapka Choda.