Miroslav Stuchl vstoupil do rozhlasového světa dvakrát a jeho dvojí působení bylo pokaždé úzce spjato především s českou rozhlasovou hrou: s jejími nejlepšími léty, vzestupem, úspěchem. Ale nikdy to nebyl úspěch snadný. Po studiích na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, krátkém působení v kulturní rubrice Lidových novin (1949-1951) a nezbytné vojenské službě začal M. Stuchl poznávat rozhlasovou profesi v roce 1953 v redakci Zrcadla kultury. Nejvýznamnější etapa jeho prvního rozhlasového období začala však až v roce 1958, kdy se stal zástupcem vedoucího Hlavní redakce literárně-dramatické a od roku 1963 zároveň i vedoucím rozhlasové dramaturgie. (Dosud bylo chybně uváděno, že dramaturgii vedl po r. 1963 D. Chalupa.)

Tato léta byla nepochybně nejplodnějším obdobím HRLD v celé historii Čs. rozhlasu. Tak, jak se měnilo společenské klima, měnil se i program: rozhlas se otevíral novým žánrům a formám, začala intenzivní spolupráce se zahraničními rozhlasy a toto oživení přitahovalo a inspirovalo novou autorskou vlnu. S rozhlasem - především právě v dramatické oblasti - spolupracovali nejtalentovanější autoři: L. Aškenazy, A. Přidal, M. Uhde, V. Havel, M. Stehlík, J. Topol, I. Vyskočil, O. Daněk, L. Kundera, K. Tachovský. V průběhu 60. let česká rozhlasová hra nejen přijímala tvůrčí impulzy ze zahraničí, ale sama obohacovala evropskou i světovou rozhlasovou scénu. Hry, které tehdy v redakci vedené Miroslavem Stuchlem vznikaly, získávaly prestižní ocenění na mezinárodních soutěžích a uváděly se na celém světě. Stačí připomenout tři úspěchy na Prix Italia: Aškenazyho hru Bylo to na váš účet, Stehlíkovu Linku důvěry a před definitivním zatažením železné opony Vilímkův Neodvratný skon maratonského běžce. M. Stuchl a jeho redakční tým připravili tento rozkvět dlouhodobou koncepční prací - postupným vytvářením sítě úzkých vztahů s evropskými rozhlasy, získáváním a dramaturgickým vedením autorů, organizováním autorských soutěží, ale i promyšleným působením na posluchačskou obec: diferenciací programů pro rozdílné posluchačské skupiny, hledáním témat souznějících s dobovou atmosférou a konečně i dobře vedenou propagací.

V době Stuchlova dramaturgického působení se v programu Čs. rozhlasu objevily prakticky všechny poetiky pěstované v zahraničních rozhlasech. Vedle her základní realisticko-dramatické faktury také hry dramatického dialogu, hry soudní, telefonní, lyrické, hry nereálných hlasů, absurdní poetiky, nadreálných postupů, hry reportážní a také hry s různým funkčním včleněním prvků epických a úlohy vypravěče do dramatického pole. M. Stuchl nejen sledoval světovou rozhlasovou tvorbu, ale měl i velmi dobré kontakty se zahraničními redakcemi: koncem 60. let přednášel o české rozhlasové hře v Tallinnu a v roce 1969 v Kodani. V květnu 1968, v době největšího uvolnění i největších nadějí, byl jmenován šéfredaktorem HRLD, prakticky však tuto funkci vykonával už několik let. Pod jeho vedením se i v složité posrpnové situaci dařilo udržet dosavadní úroveň programu, pokračovat v nastoupeném trendu a nepodlehnout sílícímu politickému tlaku: v roce 1970, kdy v celé republice nastal "neodvratný skon", byl však z vedoucí funkce odvolán. Dvě léta mohl pak ještě pracovat jako dramaturg a v roce 1972 byl z rozhlasu propuštěn. Ještě předtím, v době, kdy další politický vývoj v okupované zemi byl už jasný, mu dr. Paul Schultes, vedoucí oddělení rozhlasových her v Západoněmeckém rozhlase v Kolíně nad Rýnem, nabídl místo dramaturga. M. Stuchl zůstal v Československu, aby pak po dlouhá léta pracoval jako čerpač n. p. Vodní zdroje a později jako navíječ a opravář elektromotorů v Kovoslužbě.

Po osmnácti letech, v lednu 1990, se M. Stuchl do rozhlasu vrátil, znovu stanul v čele rozhlasové dramaturgie a ještě jednou stál u renesance české rozhlasové hry. Rozhlas se otevíral zakázaným autorům a zahraničním textům, nově se navazovala spolupráce s evropskými rozhlasy, bylo třeba co nejrychleji dohnat ztracené roky, vrátit do vysílání zapomenuté postupy a poetiky a také "přinášet posluchači umělecký zážitek, kultivovat ho, přispívat k rozšiřování jeho duševního obzoru". V těchto prvních porevolučních letech se uskutečnilo několik úspěšných autorských soutěží vyhlašovaných nově ustaveným Svazem rozhlasových tvůrců. Více než deset nejlepších z 1. ročníku bylo v rozhlase realizováno, profilovaly se nové dramaturgické řady rozšířené i o seriály a mikrohry, jejichž iniciátorem a velkým propagátorem byl právě M. Stuchl. Ve spolupráci se SRT se také uskutečňovaly hojně navštěvované autorské semináře a poslechy, někdy i v regionálních stanicích. Redakce revidovala a doplňovala stávající archivní fondy a vytvářela novou autorskou síť. Každoročně vznikalo zhruba 80 - 90 nových titulů. Po dvou letech, naplněných velmi intenzivní a náročnou činností, odešel Miroslav Stuchl do důchodu. Teprve pak mohl začít působit v roli, které se doposud mohl věnovat jen vzácně: v roli autora, překladatele, dramatizátora, adaptátora. Připravil mimo jiné dvacet četeb na pokračování (především z děl francouzských a italských autorů), přeložil třicet rozhlasových her z němčiny (mezi nimi hry a hříčky, které po odchodu do emigrace napsal pro německý rozhlas Ludvík Aškenazy), upravil pro vysílání Shakespearova Kupce benátského (1998), Schillerovu Marii Stuartovnu (1999), Horváthovy Povídky z Vídeňského lesa (2002) a je autorem několika dramatizací a Pátečních večerů.

Z další tvorby:
Hry: Jenovéfa (1996, rekonstrukce loutkářské hry z několika verzí kočovných loutkářů, režie J. Henke), Koblihy (1997, dramatizace povídky K. V. Raise), Vánoční poleno (2005, dramatizace povídky A. France). Četby na pokračování: I. Calvino Baron na stromě (1996), K. Stuchl Z Hradešic do Vladivostoku a zpět (1999, legionářské deníky autorova otce), G. Casanova Historie mého života (2001) a Můj útěk z olověných kobek benátských (2002), B. Cellini Vlastní životopis (2001), K. Mann Bod obratu (2006), L. Pirandello Nebožtík Mattia Pascal (2007).