Propast mezi studenty z bohatých a chudých rodin se rozšiřuje, ukazuje celoevropský výzkum

„Děti si EU představují nejčastěji jako někoho, kdo cosi schovává. Jako přísnou ženskou, která má velké kapsy a z nich rozdává dotace,“ popisuje jedno ze zjištění tříleté studie výzkumnice Alena Macková.

CatchEyoU

Tříletý projekt financovaný z evropského programu Horizont 2020 zkoumal formy sociální a politické participace evropské mládeže ve věku od 16 do 26 let v osmi evropských zemích. Hledaly se přitom faktory, které můžou vysvětlit, proč a jak se rozhodují (ne)podílet na veřejném životě a jaký mají vztah k Evropské unii. Výzkumníci se tak dívali na národní mládežnické politiky, mediální reprezentaci mladých lidí, vliv školy i aktivity lidí ve zmíněné věkové skupině.

Alena Macková, Jan Šerek

Výzkumníci z Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

Jeden z výstupů studie říká, že vzdělanostní propast mezi studenty z bohatých a chudých rodin je nežádoucí a měla by se snižovat; jenže se rozšiřuje.

Jan Šerek: Vrátil jsem se teď z konference z Amsterdamu, kde se přesně tenhle problém řešil. Předpokladem pro úspěšné studium bohužel není ani tak talent nebo zájem dítěte, jako spíš socioekonomické zázemí. Nejlépe je to vidět na propasti mezi studenty gymnázií a studenty odborných škol, hlavně učňáků. U těch prvních se rozvíjí občanské kompetence, zvyšuje se mediální gramotnost, ochota angažovat se v demokratických institucích, chodit k volbám. U odborných škol se tato témata pomíjí. Místo aby pomohly získat nějaké kompetence, tak je spíš – ne úplně potlačují, ale nerozvíjí.

Výsledek je, že se rozdíly v kompetencích studentů z bohatých a chudých rodin spíš zvětšují. A není to zdaleka jen český problém, stejný vývoj vidíme v celé Evropě.

Čím to je, že se propast rozšiřuje?

Alena Macková: Existuje třeba řada projektů, které se snaží vstupovat na školy a rozšiřovat kompetence. Třeba formou strukturovaného dialogu, který je založen na snaze o větší zapojení mladých lidí skrz kontakt a diskusi nad současnými problémy s relevantními politickými aktéry, a to od lokální až po nadnárodní úroveň. Tento projekt se ukazuje napříč všemi zeměmi jako velmi úspěšný.

Jenže všechny tyto projekty se systematicky dostávají do stejných škol a ke stejným dětem. Část studentů je v debatním spolku, studentském parlamentu, zkoušejí si model amerického kongresu… Jen jsou to stále ti samí.

Ti jsou pravděpodobně z velkých měst?

JŠ: Přesně tak. Navíc čím vyšší úroveň aktivit, tím větší efekt socioekonomických charakteristik. Třeba evropské dobrovolnictví je typické pro děti z rodin s vyšším statusem, z lepších škol a bohatších zemí.

Na druhou stranu, když to budeme chtít vidět optimisticky, čím nižší úroveň, tím širší zapojení. Na úrovní obcí participuje větší část dětí, nejen elita.

Znamená tedy, že studenti lepších škol jsou politicky aktivnější?

AM: To sice ano, ale je to spíš tím, jaké děti na takové školy přicházejí. Ze začátku studie jsme předpokládali, že zjistíme, že dobré školní prostředí – diskuse, občanské vzdělávání, politická témata – povede k tomu, že děti budou aktivnější, víc se budou zajímat o dění. To se ale nepotvrdilo. Je sice pravda, že děti školní prostředí vnímají, je pro ně důležité, jestli se s nimi učitelé baví, ale zároveň nezvyšuje jejich participaci.

Jednoduše řečeno: studenti, kteří nemají dispozice z rodiny a svého okolí, se ani na dobré škole nemusí často stát aktivnější; a naopak, ti s potenciálem být aktivní budou pravděpodobně aktivní i na škole, kde není pozitivní klima.

Pomohlo by, kdyby se občanské vzdělávání objevilo už na základní škole?

AM: Asi ano. Na střední škole, v těch patnácti nebo šestnácti letech, už je pozdě. Mluví o tom i učitelé na středních školách: děti přijdou už s určitými návyky, které nejsou schopné změnit.

EU: paní, která něco schovává

Druhá část studie mluví o evropské identitě a vnímání Evropské unie. Zaujalo mě, jak spojuje negativní obraz unie s tím, že ji média popisují jako abstraktní ideu, zatímco její odpůrci jsou konkrétní a citovaní.

JŠ: Přesně tak, zobrazují ji nekonkrétně, málokdy citují její představitele nebo evropské politiky. Pro veřejnost je pak obtížné si za unií představit někoho konkrétního, zatímco o ní konkrétní lidi mluví. Není to ale jen česká záležitost, podobné to je po celé Evropě.

AM: Hezky se to ukazuje u studentů středních škol a mladých dospělých, které jsme zkoumali. V jedné focus group jsme je nechali popisovat unii, jako by byla člověk, pomocí lidských vlastností. Představují si ji nejčastěji jako někoho, kdo cosi schovává. Jako přísnou ženskou, která má velké kapsy a z nich rozdává dotace.

Kde se vlastně mladí o unii dozvídají?

AM: Spíš doma, ve škole se o ní většinou příliš neučí. Učitel obvykle během jedné hodiny, kdy se probírá OSN a NATO, shrne, jaké jsou orgány EU a jak se volí. To je všechno. Když se jich pak na unii ptáme, děti nejčastěji opakují teze z médií nebo postoje, které slyšeli doma: EU zakázala igelitky, pomazánkové máslo. Informovanost o unii je hodně špatná i mezi studenty, kteří se o něco zajímají, přitom jsou zvědaví.

Je to problém vzdělávacího systému nebo učitelů?

AM: Obojího. Na straně systému je to třeba vliv závěrečných zkoušek: ve všech evropských zemích se studenti poslední dva roky připravují na maturitu a ostatní témata jdou stranou. Tlak na zkoušky znamená, že na nic jiného není prostor.

JŠ: Zároveň obrovsky záleží na učiteli. Dokonce sami učitelé si stěžují, že výuka o Evropě je příliš závislá na názorech vyučujícího. Pokud je proevropský, vysvětluje věci nad rámec té jedné hodiny; pokud je protievropský nebo je to pro něj nepříjemné téma, může ho ignorovat.

AM: Učitelé mají problém sami téma nějak uchopit. Jak spojit EU s každodenností, aby studenti viděli, že se jich dotýká, aby neučili jenom o institucích, kam studenti v patnácti stejně volit nemůžou. Jak ukázat, že EU není jenom cedule a staveniště, na které rodiče nadávají.

Je to stejné v ostatních evropských zemích? Mají učitelé stejné problémy i tam?

JŠ: Přesně nevíme, zrovna data o učitelích nejsou mezinárodně srovnatelná, u nás jsme zkoumali reprezentativní vzorek, v ostatních zemích ne. Při pátrání po evropské identitě se každopádně musíme vrátit k propasti mezi akademicky orientovanými a profesními středními školami, o které už jsme mluvili a která hraje svou roli u nás i jinde v Evropě.

Ve studii mě také hodně překvapilo, že identifikace Čechů s Evropskou unií je jenom o něco slabší než identifikace s Českou republikou.

JŠ: Přesně tak, identifikace s češstvím i evropanstvím spolu pozitivně souvisí. A ne úplně slabě. Což je možná překvapivé, ale je to konzistentní i v jiných datových souborech, našli jsme to třeba u čtrnáctiletých dětí. Navíc to opět – kromě Velké Británie a možná Řecka – platí pro celou Evropu.

Čekal bych, že to bude v protikladu.

JŠ: To jen u malé části lidí. Pro většinu Čechů to není soupeření mezi národní a evropskou identitou, ale otázka odcizení od systému.

AM: Ti, kdo se cítí být součástí systému, zajímají se o dění, mají obě identity silnější.

Také mě zarazilo, že u těch, kdo cestují nebo jsou v kontaktu s lidmi napříč Evropou, není identifikace s unií silnější.

AM: Když jsme dělali výzkum, hodně se mluvilo o uprchlících. Měli jsme ve skupině studenty, kteří v rámci pracovní praxe jeli do Řecka. Ti nebyli proti uprchlíkům, spíš byli zvědaví a šli se jen podívat na břeh, jestli je to tak, jak média popisují. Jiní studenti – silně proti uprchlíkům – popisovali, jak byli na stejném místě s rodiči na dovolené. Pro ně byl pohled na uprchlíky nepříjemný zážitek, pamatují si hlavně, že měli mobily… Takže samotný kontakt pro pozitivnější vnímání unie nestačí, často je jen utvrdí v jejich názorech, interpretují si realitu svým pohledem.

Ve stranách se angažuje stejně studentů jako v ilegálních aktivitách

Jedno z hlavních témat studie je politická participace. Ukazujete, že studenti se vyhýbají práci v klasických politických stranách. Mění na tom něco třeba nástup Pirátů?

AM: Já si nemyslím, že je to takhle schematické. Jejich postoje jsou barvitější, než si myslíme. Mladí se v mnoha ohledech neliší od dospělé populace. Takže sice je mezi nimi víc příznivců Pirátů nebo Strany zelených, ale také jsou mezi nimi velcí zastánci ČSSD, ODS, SPD…

JŠ: Je pravda, že pokud mají mladí lidé něco společného, tak je to nechuť k institucionalizované politice. Všechny aktivity, které souvisí s provozem politické strany, jsou u nich velmi řídké – asi stejně časté jako ilegální aktivity. Pirátům se daří vyhnout nálepce tradiční politické strany.

AM: Studenti nevidí rozdíly mezi stranami. Je to logické, politici většinou neřeší témata, která by je zajímala. Pak se měsíc před volbami začne řešit, že mladí zase nepřijdou k volbám a že je třeba je mobilizovat. Ale co nabídka těch stran?

Čím vším se liší ti politicky aktivní od neaktivních?

AM: Víme, že když už je někdo politicky aktivní, tak má spoustu aktivit, hromadí další a další, přetěžuje se. Tito lidé jsou často ohrožení vyhořením. Čím víc se věnují těmto aktivitám, tím víc se setkávají s podobnými lidmi, také aktivními. Tím jsou typičtí třeba skauti. Od neaktivních spolužáků se naopak vzdalují, takže je příliš neovlivní. Tohle je jeden z mechanismů, kterým se rozevírají nůžky, o kterých jsme mluvili.

Je nějaký závěr studie, který považujete za podstatnější vy?

AM: Většina sociologických teorií předpokládá, že člověk musí mít nějaké dovednosti, aby mohl být politicky aktivní. Jedna z nich je takzvaná politická účinnost, schopnost ovlivňovat lidi kolem sebe. Bez ní se – podle klasických teorií – do politiky nezapojíte. Ale data nám ukazují, že to tak není. Je to obousměrné, řada lidí se zapojí náhodou a teprve později se u nich rozvíjí politické dovednosti.

JŠ: Tohle se děje hlavně u mladších. Člověk nejprve něco dělá a teprve přes aktivitu si vytváří postoje. Je ale potřeba silný efekt z vnějšku.

Studie popisuje politickou participaci jako pozitivní. Je to tak ale vždy? Řada lidí se radikalizuje.

JŠ: Ne vždy má transformace pozitivní směr. Jedna naše studie ukazuje rozdílný efekt různých typů participace. U těch, kteří víc protestovali, se změnila představa o politickém systému: čím víc protestovali, tím víc si mysleli, že je politický systém uzavřený. A naopak lidé, kteří pracovali jako dobrovolníci, ho považovali za otevřenější. U obou skupin měla participace důsledky, ale opačné. Můžou se rozvíjet různé hodnoty, nemusí být jenom prosystémové.

Jan Boček