Rozděleni svobodou: nejvíc se straní společnosti strádající třída, Čechům vadí drogově závislí a muslimové

Češi jsou nedůvěřiví vůči státním institucím i k sobě navzájem. A zatímco mezi nimi existují velké rozdíly, většina z nich, chudí i bohatí, sama sebe zařazuje do střední třídy. Ukazují to data z výzkumu Česká společnost po třiceti letech.

Praha

Ilustrace: Toy Box

Výzkum, který rozdělil Čechy do šesti společenských tříd, u respondentů zjišťoval mimo jiné to, jak vidí svoje postavení ve společnosti, koho by přijali za sousedy i jak si vzájemně důvěřují.

Právě důvěra je totiž podle spoluautorky výzkumu Paulíny Tabery z Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) ve společnosti klíčová. „Přináší stabilitu a soudržnost a ulehčuje lidem vše od obchodních transakcí po každodenní komunikaci. Pohybovat se v prostředí, kterému se dá důvěřovat, je mnohem lehčí,“ říká pro iROZHLAS.cz Tabery.

Společnosti, ve kterých je důvěra nízká, naopak neprospívají, což se projevuje na fungování státu i v mezilidských vztazích. Důvěra mezi nejbližšími i zkušenosti s těmi, které člověk osobně nezná, jsou tak klíčovými ukazateli fungující demokracie. „Typů důvěry je více, ale v našem výzkumu jsme se zaměřili na dva typy: mezilidskou důvěru a důvěru v instituce státu,“ přibližuje Tabery.

S důvěrou obecně nejsilněji souvisí takzvaný pomáhající kapitál – jedna z šesti kategorií kapitálu, které sociologové respondentům výzkumu přiřazovali. Ten indikuje, zda mají v nejbližším okolí někoho připraveného pomoci například během nemoci nebo při finančních nesnázích. Největší roli podle Tabery hraje u mezilidské důvěry.

Jak si věříme

Obecnou mezilidskou důvěru výzkumníci měřili názorem dotázaných na poctivost lidí. Pro fungující společnost je podle nich velmi důležitá a její deficit může do budoucna znamenat problém.

Každá z šesti tříd, do nichž se podle výzkumníků Češi dělí, se v míře důvěry liší. „Nejmenší důvěru k lidem pociťuje strádající třída,“ vysvětluje Tabery. „Následují ji dvě nižší střední třídy, tedy tradiční pracující třída a s jistým odstupem ohrožená třída. Naopak třída místních vazeb a zajištěná střední třída jsou si z hlediska obecné důvěry podobné – její míra je citelně vyšší než u prvních tří jmenovaných.“ Nejvíc se pak od ostatních liší nastupující kosmopolitní třída, u které jako u jediné dosahuje mezilidská důvěra kladných hodnot na takzvaném teploměru.

Právě na teploměry vědci přepočítali výsledky pěti- a čtyřbodových škál. Mohou ukazovat hodnoty od +100 do -100 podle toho, jak členové té které společenské třídy důvěřují, nebo nedůvěřují lidem nebo vybraným institucím.

Strádající třída si drží největší odstup i v důvěře institucím, která u vyšších tříd naopak roste. Vyšší důvěře napříč třídami se přitom těší mocenské instituce, tedy soudy a policie, než ty politické, jako jsou vláda a Parlament.

„Jednotlivé třídy se shodnou ve vyšší důvěře soudům a policii, ale u všech je také cítit skepse k politickým institucím,“ podotýká Tabery. „Co je ale možná nejzávažnější, je lidské odcizení příslušníků strádající i tradiční pracující třídy, které se projevuje nižší mírou důvěry lidem.“

Šest společenských tříd

Obyčejní lidé vs. elita?

Výzkum zjišťoval především strukturu české společnosti a to, jaké společenské třídy v ní lze najít. Kromě toho ale podle sociologů hraje důležitou roli i to, jaké představy o rozvrstvení společnosti Češi mají. „Jednání, postoje nebo aspirace lidí neovlivňuje jen skutečný stav, ale také jejich vlastní představa o tom, jak vypadá společnost, ve které žijí,“ vysvětluje další ze spoluautorů výzkumu Matouš Pilnáček z CVVM.

Mínění obyvatel o rozvrstvení společnosti se ve výzkumu zjišťovalo otázkou, u které si respondent mohl vybrat ze čtyř variant. Ukázalo se, že nejvíce lidí – 45 procent – vnímá českou společnost jako pyramidu složenou z vyšší, střední a nižší třídy, které toho nemají příliš společného. Následuje představa (36 %), že společnost je rozdělená na tři skupiny, ze kterých jednu tvoří úzká elita a druhou rovněž velmi malá část nejníže postavených – většina lidí je ovšem v té třetí, která je uprostřed.

Myšlenku o rozdělení společnosti na dvě části, kde proti sobě stojí malá společenská špička a obyčejní lidé, zastává jen 15 procent lidí. Vůbec nejméně, čtyři procenta, pak vidí společnost jako stejnorodou a bez rozdílů.

Češi vnímají strukturu společnosti podobně i napříč společenskými třídami. Rozdíly ale existují. Nejvíce ve svém pohledu vybočuje strádající třída, v níž vidí 26 procent lidí – výrazně víc než v jiných třídách – společnost jako rozdělenou na obyčejné lidi a elitu.

Dvě třídy, které můžeme chápat jako vyšší střední vrstvy (zajištěnou střední třídu a nastupující kosmopolitní třídu), naopak častěji zastávají názor, že společnost je rozdělena na tři skupiny, přičemž ve střední vrstvě si je většina lidí podobná. Zbylé tři třídy se ve svých náhledech na rozvrstvení společnosti neliší. „Největší rozdíl ve vnímání struktury společnosti vzniká na obou pomyslných koncích třídního dělení,“ říká Pilnáček. „Lidé v těchto třídách mají jistou tendenci chápat sebe jako ‚obyčejné lidi‘ a z toho pohledu pojímat i celou strukturu společnosti.“

Kam se řadíme

Další úhel pohledu na představy o struktuře společnosti poskytují odpovědi na otázku, do které vrstvy by se příslušníci jednotlivých tříd sami zařadili. Toto sebezařazení částečně kopíruje rozvrstvení společnosti na třídy zjištěné ve výzkumu, najdeme ovšem i viditelné rozdíly. „Většina lidí z každé třídy s výjimkou strádající řadí sama sebe ke střední vrstvě,“ přibližuje Tabery. „Strádající třída se oproti ostatním zjevně zařazuje níž, i tak u ní ale převládá řazení k nižší střední a střední vrstvě.“

To samé platí i u zajištěné střední třídy, která je podle svých kapitálů jednou z vyšších středních tříd, sebezařazuje se tak ale pouhých 17 procent jejích příslušníků. Nastupující kosmopolitní třída vnímá své výsadní postavení o něco více, situace ale je podobná – za vyšší střední vrstvu se považuje jen 27 % jejích příslušníků.

A zatímco se k nejnižší třídě hlásí poměrně velká část lidí ze strádající třídy (22 %), ale i příslušníci dalších tříd, do nejvyšší vrstvy sám sebe neřadí téměř nikdo. Paradoxně tak vzniká situace, kdy se při hodnocení celkové struktury společnosti lidé kloní k tomu, že někde na její špičce je vrstva elit, sami sebe ale do této skupiny řadí minimálně.

Roma za souseda nechceme

Bogardusova škála sociální distance

Bogardusova škála je už téměř sto let využívaný způsob měření míry vstřícnosti vůči různým skupinám obyvatel. Respondent je dotázán, jak blízko by byl ochoten k sobě pustit příslušníka dané skupiny, přičemž blízkost může určit výběrem z následujících kategorií: životní partner – přítel – soused – spolupracovník, kolega – občan země – návštěvník země – nepřijal by ani jako návštěvníka země. Pokud je někdo ochoten například přijmout člena určité skupiny jako svého životního partnera, předpokládá se, že má pozitivní vztah ke skupině jako celku. Kategorie jsou navrženy a testovány tak, aby byly od sebe přibližně stejně vzdálené, rozdíl v míře vstřícnosti mezi kategoriemi „kolega“ a „občan země“ by tak měl být velmi podobný jako rozdíl mezi kategoriemi „přítel“ a „soused“.

Výzkumníci se nezabývali jen důvěrou mezi lidmi a k institucím, ale také tím, jak Češi vnímají menšiny, které mezi nimi žijí. „Pokud některou z menšinových skupin vnímá zbytek společnosti velmi negativně, zpravidla dochází k její diskriminaci, může se stát cílem celospolečenské frustrace a napětí může přerůst až ve společenský konflikt,“ upozorňuje Tabery. „Postoje k menšinám jsou tak jedním ze zásadních ukazatelů společenské soudržnosti.“

Vztahy k vybraným skupinám měřili sociologové pomocí takzvané Bogardusovy škály sociální distance, která přisuzuje skupinám různou míru „vzdálenosti“. Zjistili tak, že největší odstup má česká společnost vůči lidem závislým na drogách. 67 procent obyvatel by je nepřijalo ani jako návštěvníky České republiky.

Následují muslimové, které by 38 % respondentů nevpustilo do ČR a 34 % by je vpustilo pouze jako návštěvníky. Na pomyslném třetím místě skončili Romové, které by nevpustila do ČR čtvrtina respondentů a další čtvrtina je akceptuje maximálně jako občany ČR. Drogově závislí, muslimové a Romové jsou tak mezi Čechy nejvíce nepřijatelné skupiny obyvatel.

Není kapitál jako kapitál

Každému z respondentů přiřadili sociologové tři typy takzvaných kapitálů, vždy se dvěma podkategoriemi.

Prvním je ekonomický kapitál, který v sobě zahrnuje příjem a majetek dotázaných – právě v nahromaděném majetku panují v Česku větší nerovnosti než v příjmech.

Druhý, sociální kapitál, udává, jak rozsáhlá a prestižní je jejich sociální síť, tedy okruh jejich známých, a zda mají v nejbližším okolí někoho připraveného pomoci například během nemoci nebo při finančních nesnázích – v terminologii výzkumníků pomáhající kapitál.

Poslední kategorie zahrnuje lidský kapitál, tedy hlavně znalosti cizích jazyků a počítačové dovednosti, a kulturní kapitál měřený třeba tím, jak často dotyční chodí do divadel, muzeí nebo na výstavy. Díky němu se mezi generacemi přenášejí hodnoty, jako je důraz na vzdělání.

Pohled po třídách ukazuje, že do čím vyšší z nich se lidé řadí, tím jsou vůči menšinám tolerantnější. Nastupující kosmopolitní třída tak zastává ke všem skupinám nejvstřícnější postoje, strádající třída si od nich naopak udržuje největší odstup. Výjimku tvoří tradiční pracující třída, která je svými postoji vůči muslimům, Romům, osobám jiné barvy pleti a drogově závislým více podobná strádající třídě než ostatním nižším středním třídám.

Ve vstřícnosti vůči menšinám přitom nehraje zásadní roli příjem ani majetek. „Míru příznivého vnímání skupin výrazně zvyšuje lidský kapitál a v menší míře také pomáhající kapitál, kterými tradiční pracující třída disponuje spíše méně,“ říká Tabery. „Vyšší míra zmíněných dvou kapitálů u nastupující kosmopolitní třídy vysvětluje i to, že tato třída ve srovnání se zajištěnou střední třídou příznivěji vnímá vybrané skupiny lidí. Ukazuje se tak, že lidé, kteří zvládnou překračovat komunikační bariéry, ať už jazykové, nebo technologické, jsou vůči různým skupinám vstřícnější.“

Prospěšní intelektuálové? Jak pro koho

Výzkumníci položili respondentům i další sadu otázek, která se týká společenské soudržnosti – to, jak se staví k širokým kategoriím obyvatel jako „finanční elity“ nebo „nezaměstnaní“. Dotázaní měli na škále od nuly do sta ohodnotit, jak dané skupiny prospívají společnosti, jestli mají vliv na její fungování a zda si své postavení zaslouží.

Největší rozdíly mezi třídami se ukázaly ve vnímání kulturních elit a intelektuálů. Zatímco nastupující kosmopolitní třída vnímá příznivě jejich prospěch společnosti i to, jestli si zaslouží své postavení, tradiční pracující a strádající třídy jsou vůči nim mnohem zdrženlivější a odtažitější. Oproti tomu prakticky panuje shoda na hodnocení finančních elit – jejich vliv vidí všechny třídy jako velmi vysoký, zatímco k jejich prospěšnosti jsou skeptické.

Rozdíl se ukazuje ve vnímání nezaměstnaných, konkrétně v tom, jak moc si zaslouží své postavení. „U všech tříd je postavení nezaměstnaných vnímáno jako víceméně nezasloužené, vidíme ale velké rozdíly mezi dvěma vyššími středními třídami a strádající třídou, která se k nim staví shovívavěji,“ říká Tabery. „U zajištěné střední a nastupující kosmopolitní třídy je vidět více výkonnostní přístup nebo přístup osobní odpovědnosti. To je nejspíš dáno menšími zkušenostmi s negativními jevy i představami o větších možnostech ovlivňovat svou situaci.“

Od ostatních sad otázek se tato liší tak, že ji sociologové kvůli délce dotazníku pokládali jen online, výsledky tedy nereprezentují celou populaci. „Indikují spíše postoje jednotlivých tříd k daným skupinám. Odpovědi nemusí být tak přesné u strádající třídy a starších lidí, kteří nejsou online, zato třeba u nastupující kosmopolitní třídy budou výsledky odpovídat,“ doplňuje Tabery.

Michal Zlatkovský