Pražští Němci nacistická vojska vítali. Ostatní spíše plakali a hrozili pěstmi jako muž úplně v pravo | Archiv Českého rozhlasu

‚Přijeli jsme vás zachránit.‘
80 let od obsazení zbytku Československa připomene Radiožurnál ve speciálním vysílání

Praha | Petr Jadrný, Martin Veselovský a Ľubomír Smatana |

Čtěte celý článek

Před 80 lety, 15. března 1939, obsadila vojska nacistického Německa zbytek Československa – prakticky už jen Čech a Moravy – a o den později vůdce třetí říše Adolf Hitler na Pražském hradě vyhlásil protektorát Čechy a Morava. Tyto smutné a tragické události připomene v živé historické zpravodajské rekonstrukci v pátek Radiožurnál ve speciálním vysílání STUDIO ´39 na pražském hlavním nádraží.

Svědectví pamětníků, rozhovory s historiky, archivní záznamy z vysílání Československého rozhlasu a vstupy reportérů z klíčových míst tehdejšího dění v reálném čase čekají na posluchače v sedmihodinovém vysílání. Vše odstartuje ve čtyři hodiny ráno.

Vysíláním, které uslyšíte nejen na Radiožurnálu i na Českém rozhlasu Plus, budou provázet Jan Pokorný a Martin Veselovský.

Český rozhlas Radiožurnál připravuje k výročí 15. března 1939 speciální vysílání | Český rozhlas

Historie ve zvuku

V archivu Českého rozhlasu se dochovala řada „zvuků“ z vysílání tehdejšího Československého rozhlasu, které zachycují události března 1939.

14. března 1939 vyhlásilo Slovensko podporované třetí říší samostatný stát. Obyvatelstvo a československé vojáky na území nového Slovenského štátu se snažil uklidnit a vysvětlit jim další postup slovenský ministr národní obrany Ferdinand Čatloš.

Přehrát

00:00 / 04:14

Slovenský ministr národní obrany Ferdinand Čatloš

K obyvatelstvu promluvil také předseda vlády Slovenského štátu a pozdější prezident Jozef Tiso.

Přehrát

00:00 / 13:18

Předseda vlády Slovenského štátu a pozdější prezident Jozef Tiso

Ke klidu, pokoji a k pokračování v práci vyzval 15. března 1939 ve vysílání rozhlasu lid budoucího protektorátu Čechy a Morava inženýr Jaromír Nečas, poslanec Národního shromáždění a bývalý ministr sociální péče.

Přehrát

00:00 / 04:21

Jaromír Nečas, poslanec Národního shromáždění a bývalý ministr sociální péče

Prezident Emil Hácha

Prezident Emil Hácha | Archiv Českého rozhlasu

„Lidé český.“ 16. března 1939 promluvil k obyvatelům Čech a Moravy také protektorátní prezident Emil Hácha.

Přehrát

00:00 / 09:04

Protektorátní prezident Emil Hácha

Na záznamu se dochoval také projev nacistického ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa k vyhlášení protektorátu Čechy a Morava. (V překladu reportéra Radiožurnálu Martina Karlíka.)

Přehrát

00:00 / 08:18

Nacistický ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop

V roce 1969 ve vysílání Československého rozhlasu třicáté výročí okupace popisoval Petr Pithart, pozdější předseda československé vlády, dlouholetý místopředseda Senátu.

Přehrát

00:00 / 14:21

Petr Pithart, pozdější předseda československé vlády, dlouholetý místopředseda Senátu

Vojska defilují před německým vůdcem Adolfem Hitlerem

Vojska defilují před německým vůdcem Adolfem Hitlerem | Archiv Českého rozhlasu

‚Přijeli jsme vás zachránit‘

Když před 80 lety – 15. března 1939 – vojska nacistického Německa obsazovala zbytek bývalého Československa – prakticky už jen Čechy a Moravu – bylo paní Jiřině Fořtové z Plzně, která letos oslaví 95. narozeniny, 14 let. Na tento den i celou válku si stále živě pamatuje. Reportér Radiožurnálu Lubomír Smatana se za ní do Plzně vypravil.

„Zrovna tatínek šel do úřadu a já do školy v Plzni na Košutce. Tam zrovna od Chotíkova přicházeli němečtí vojáci. Můj otec uměl perfektně německy, tak říkal: ‚Co tady chcete?‘ A ten důstojník se zastavil a říká: ‚Jdeme vás zachránit.‘ A v tu ránu jsme se otočili a šli jsme domů. Nevěděli jsme, co bude dál.“

To je takové obvyklé. Když Rusové přijeli, tak taky říkali: „Přijeli jsme vás zachránit.“ A Němci taky.
To dělají všichni ti okupanti. Slyším to jako dneska.

Paní Jiřina Fořtová bydlí v domově seniorů v Plzni. Teď je upoutána na lůžko po infarktu, tak vůbec nechodí. Ale paměť jí slouží jako málokomu.
Zaplať pánbůh za to.

Pražské Václavské náměstí v březnu 1939 | Archiv Českého rozhlasu

Pamatuje si i takové detaily, jakým písmem museli psát ve škole, poté co přišli Němci.
Asi rok jsme museli psát tím kurentem. To bylo německé písmo, než potom Hitler zařídil latinku.

Taková ta ozdobná německá písmena?
To bylo jejich písmo.

Paní Jiřina Fořtová si v patnácti letech zatančila i s německým vojákem.
No, musela. Mě poprvé vzali rodiče na takovou odpolední slavnost do sokolovny a pro mě přišel německý voják. A já jsem řekla: „Já nepůjdu.“ A otec řekl: „To musíš, nebo nás zavřou.“ Tak jsem to odtancovala, ale šli jsme radši hned domů.

Když byly moje první taneční, tak mi zavřeli bratra. Nejen bratra, ale i bratrance. Z naší rodiny bylo asi pět zavřených v koncentráku. Bratr byl vysokoškolák. To bylo 17. listopadu, to si pamatuju. To jsme se dozvěděli, že je odvezli do koncentráku.

Když Němci zavírali univerzity?
Jo. Matka se mnou potom nechtěla chodit do tanečních, tak to víte, to bylo trauma. Bratrance udal nějaký jeho spolupracovník, který se chtěl dostat na jeho místo. Skončil v Buchenwaldu pod haldama mrtvol, našli ho Američani a on ještě žil. Dlouho ale nežil, vysokého věku se nedožil.

Vojáci nacistického Německa v březnu 1939

Vojáci nacistického Německa v březnu 1939 | Archiv Českého rozhlasu

Přestože byla paní Jiřina Fořtová plnoletá během války, tak se vyhla totálnímu nasazení na práci v Německu.
Ten čtyřiadvacátý ročník měl jít do Reichu pracovat. Tak mě zachránil doktor Kubíček, který byl spolužák mého otce a dělal na dráze. Tak mě tam umístili a tam jsem se zachránila. Dělali se všelijaké podfuky, aby se lidé zachránili.

Takže vám bylo 15, když přišli Němci, a 20, když Plzeň osvobodili američtí vojáci. To už jste jako švarné děvče…
To už jsem byla vdaná.

To už jste prošvihla amerického vojáka.
My jsme bydleli na okraji Plzně. To víte, že jsme měli radost, že je konec války. Ale ta radost moc dlouho netrvala. Po tom 48. roce to bylo zase trauma, to nebylo zase nic moc pěkného. Mého otce penzionovali a šéfa mu nakonec dělal ten, co mu nosil trasírky.

‚Stavěly jsme se k nim zády. Nechtěly jsme je ani vidět‘

STUDIO ´39 se bude vracet také k takzvané lidické tragédii. I dnes, když procházíte pietním místem, kde stála obec u Kladna, je vzpomínka stále živá. Bylo 10. června roku 1942, po atentátu na Reinharda Heydricha byla obec po rozkazu K. H. Franka srovnána se zemí. 173 mužů bylo na zahradě Horákova statku zastřeleno a ženy a většina dětí byly převezeny do koncentračních táborů.

Po válce se zpět do vlasti vrátilo 143 lidických žen a po dvouletém pátrání do náruče lidických matek 17 dětí. V obci stále žijí dvě z lidických žen. A Radiožurnál zajel za jednou z nich – Jaroslavou Skleničkovou.

Jaroslava Skleničková, jedna z lidických žen | Český rozhlas

Jak si pamatujete na 15. březen roku 1939?
Teta měla nejmladší dceru a ta byla sedmnáctiletá, s ní jsem si nejvíc rozuměla. Když jsme šly po Hradci a jeli vojáci, tak jsme se postavily a koukaly do výlohy. Ale když tam nebyla, tak jsme koukaly radši do zdi. Stavěly jsme se k nim zády, že je nechceme ani vidět. Do školy jsem ten den nešla. To si pamatuji. Jenomže já vám něco řeknu, jací jsou lidi. U nás byla sousedka, její manžel byl úředník na poštovním ředitelství, a ona hrozně plakala. Když jsem se vrátila z koncentráku, tak jsem se dozvěděla, že se přihlásili k Němcům.

Když mi bylo devět let, tak tatínek byl přeložen do penzijního ústavu do Tater. Byl tam šéfem kuchyně. Byl v Tatrách pět let a musel je opustit. Slovensko mělo štát, ředitel tam byl Žid, tak ho odvezli do Ilavy, zabavili jeho auto. Okamžitě ti Slováci byli něco jiného než dřív. Na silnici, která vedla do Popradu, bylo napsáno bílou barvou: „Židi a Češi von.“

Víte, co by mě zajímalo? Jestli jste si v těch letech, kolik vám bylo…
Dvanáct.

…a potom i v průběhu války, než přišel dvaačtyřicátý rok, jestli jste si uvědomovala to, co se kolem děje? To, že jsou tady cizí vojáci?
Už předtím jsem říkala, když odjel Beneš: „Prezident by mohl být ten generál, jak má jenom jedno oko, on by vypadal jako Žižka.“

Němečtí vojáci se svými zástavami v březnu 1939

Němečtí vojáci se svými zástavami v březnu 1939 | Archiv Českého rozhlasu

Ve dvanácti letech jste takhle uvažovaly?
Uvažovaly jsme, kdo bude prezident.

Vy si pamatujete ten moment, když parašutisti zabili Reinharda Heydricha?
To si pamatuju, poněvadž tenkrát na Václavském náměstí dole bylo vystaveno to dámské kolo, pak nějaký baloňák a aktovka.

To jste viděla?
To jsem se tam na to šla podívat a povídám: „Takové kolo mám taky. Jak to chtějí najít, to teda nevím. Takový baloňák má náš táta a takovou aktovku má taky. Ježišmarja, to má každý druhý.“ A když jsem viděla tohle, tak jsem pořád jenom říkala: „Ježíši, jen ať je nenajdou. Ať ty parašutisty nenajdou. Ti hajzlové ať je nenajdou.“ To vím, že tohle ve mně bylo.

Mohlo něco naznačit, co Němci udělají s Lidicemi?
Nikdo mi nemůže říct, že tady někdo byl vinen. Ne. Oni tady 4. června prohlíželi a prohlídli si i ty baráky. Maminka říkala: „Dělali tady prohlídku celého domu.“ A když prý se vraceli, tak říkala: „Co hledáte?“ A on povídá: „Tady nic takového nemáte, co my hledáme.“ A odešli. Ale sebrali rodinu Horákových a Stříbrných, protože ti dva mládenci studovali v Hranicích důstojnickou školu. Říkalo se, že asi utekli. Nikdo o nich nevěděl, rodiny je hlásili jako nezvěstné. Zmizeli a byli pryč. A z Horákovic rodiny vzali, co jméno Horák mělo.

I v roce 1939 vojáci ještě používali koně

I v roce 1939 vojáci ještě používali koně | Archiv Českého rozhlasu

Vy, a myslím teď ženy z Lidic, jak vás odvezli na Kladno, tak jste nevěděly, co se s muži z Lidice stalo?
Ne.

Kdy jste se to dozvěděly?
Na Kladně v pětačtyřicátém roce.

Dozvěděly jste se to až na konci války?
Protože ty ženské, co byly v lágru, ty Češky, tak jak přicházely další, tak říkaly: „Pozor, jsou tady lidický. Nic jste neviděly, nic jste neslyšely.“

Ony vám to úmyslně neřekly?
Úmyslně neřekly. Tady ve Hřebči byl pekař, který vozil vždycky chleby. A poslal jednou dopis a psal: „Když jedu do Makotřas (ty jsou tady vedle, že jo – pozn. paní Skleničkové), tak jedu přes velkou louku.“ Prosím vás, co to vykládá? Když jede do Makotřas, musí jet přes Lidice.

A teď zase některá pořád psala v dopise: „Prosím tě, až budeš mít adresu Frantíka, tak mi ji pošli. Co s ním je, já o Frantíkovi nevím, o Marušce nic nevím.“ Tak ony psaly. A napsala jí: „Muži jsou podobně jako vy a děti psaly z Polska.“ Tak jsem si řekla: „Jestli jsou muži jako my, tak kdyby se z mužů nikdo nevrátil, tak táta se vrátí, poněvadž oni jak viděli, jaké má kdo zaměstnání, tak podle toho ho zaměstnali. Kdyby se dozvěděli, že je šéfkuchař, tak by vařili pro esesáky. Kdyby vařil pro esesáky, tak by sehnal oblečení, najedl by se při ochutnávání, ještě by něco šoupl vedle a získal by léky.“ Tak tím jsme se držely. Vždyť oni před esesáckou kantýnou, tam stál takový stromek, nesmělo se k němu na Vánoce. My jsme se vždycky zpovzdálí jako celá rodina tam zastavili a říkali jsme: „Tati, my na tebe vzpomínáme.“

Ale to jste nevěděli?
To jsme nevěděli.

Když mluvíte o lágru, tak mluvíte o Ravensbrücku. A to je tábor, ve kterém za války zemřelo skoro 100 000 žen. Tak by mě zajímalo, díky čemu jste to přežila?
Svou povahou a vůlí a známostí.

Ještě jedna úplně poslední otázka. Dokázala jste odpustit těm, kteří to udělali?
Jo, to se mě taky ptali, jestli můžu odpustit, a já povídám: „Komu?“ Teď mi řekněte komu.

Petr Jadrný, Martin Veselovský a Ľubomír Smatana