Videa ze znásilnění jako důležitý důkaz. Pelicotové za odvahu vystoupit z anonymity u soudu tleskali

Matěj Skalický mluví s Denisou Ballovou, zahraniční redaktorkou Denníku N

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

15. 10. 2024 | Paříž

Přes 80 mužů a 200 případů znásilnění. V jejím domově, v její posteli. Silná, statečná, odvážná a nezlomná Gisèle Pelicotová je obětí i hrdinkou. Odmítla anonymitu a požádala o zveřejnění videí, která její manžel ze znásilňování natáčel. Příběh, který otřásl Francií, vypráví Denisa Ballová z Denníku N. Ptá se Matěj Skalický.

Kredity:
Editace: Kateřina Pospíšilová
Sound design: Damiana Smetanová
Rešerše: Tereza Zajíčková
Podcast v textu: Tea Veseláková
Hudba: Martin Hůla, Damiana Smetanová

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 poslouchejte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

Použité fotky:

Denisa Ballová, Denník N | Foto: Matěj Skalický | Zdroj: Vinohradská 12

Gisèle Pelicotová u soudu v Avignonu | Foto: Coust Laurent | Zdroj: Abaca Press / Profimedia

Paříž Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Dlouhodobě se věnuješ dění ve Francii. Co jsi říkala na rozhodnutí Gisèle Pelicotové, aby videa, která pořizoval její bývalý manžel, byla nakonec zveřejněna? 
Pelicotová od začátku přišla s tím, že se vzdává anonymity, která je v takových případech poměrně běžná, aby oběť byla chráněna. Ona řekla, že chce, aby se vědělo všechno, zveřejnila se videa a viděla je nejen porota, advokáti, obhájci obžalovaných, ale i veřejnost. Zdůvodnila to tím, že chce, aby se už žádné jiné ženě nestalo, že se ráno probudí, neví, co se jí stalo, a byla v bezvědomí znásilněna. Věta, kterou Gisèle Pelicotová i její advokáti u soudu často opakují, je, že chce, aby hanba změnila stranu, tedy aby nepadla na oběť, jak to obvykle bývá, ale na pachatele. Ve společnosti máme tendenci říkat, že oběť si za to mohla, byla ve špatnou dobu na špatném místě, byla vyzývavě oblečená, příliš namalovaná, špatně se chovala. Máme tendenci připsat vinu oběti a Pelicotová to chtěla změnit a ukázat, že ne oběť, ale pachatel je viníkem. Tím se ukazuje obrovská odvaha, protože Pelicotová se každý den v soudní síni vídá s lidmi, kteří ji znásilnili, a s manželem, který to celé organizoval. Ta místnost je údajně velmi malá, takže si asi můžeme představit, že jde o dost stísněný prostor, kde je oběť stále vystavena pachatelům. Média jsou přítomná, ale nezveřejňují fotografie ani žádný videozáznam ze soudní síně, to je zakázané. Objevila se ale různá videa, jak Pelicotová kráčí do soudní síně, a jsou tam zastoupeni různí lidé, kteří jí tleskají... 

Že si cení odvahy, kterou projevila.
Oceňují, jak se toho zhostila, protože na to potřebuješ mít odvahu i povahu, abys to ustál.

„Tento boj věnuji všem ženám a mužům na celém světě, kdo jsou oběťmi sexuálního násilí. Všem těmto obětem chci dnes říci: Rozhlédněte se kolem sebe, nejste sami.“

Gisèle Pelicotová (YouTube BFMTV, 17. 9. 2024)

Zajímavé je, že když Pelicotová přichází, tak všichni vidí její tvář. Víme, jak vypadá, protože ji vidíme v novinách a ve zprávách. Oproti tomu obžalovaní muži přicházejí buď s kapucemi na hlavách, nebo si zakrývají tvář papíry.

To je tak kontrastní.
Velmi.

Usvědčující videa

Soud probíhá ve francouzském Avignonu. V pátek došlo na pouštění videonahrávek ze znásilnění Gisèle Pelicotové. Britská BBC zmiňuje, že těsně předtím se v soudní síni rozhostí ticho a pak dojde ke spuštění videí. Vzhledem k tomu, že to byla právě Pelicotová, která usilovala o to, aby ke zveřejnění došlo, se zeptám, co lidé, kteří sedí v soudní síni, na záběrech vidí? 
Na úvod musím říct, že jsem žádnou nahrávku neviděla. Když Pelicotová přišla s tím, že chce, aby nahrávky byly veřejné, tak měla dvě podmínky. Chtěla, aby v soudní síni nebyly přítomny její tři dospělé děti, protože nechce, aby viděly, co se jí dělo. Kromě toho Pelicotová požádala média, která jsou tam přes své novináře a novinářky zastoupená, aby videa nešířila, takže ve francouzských médiích nejsou videa ani fotky z toho, co mohou lidé v soudní síni vidět.

Máme zprostředkovaný popis. 
Ano. Chci upozornit taky na to, že francouzská média o tom informují velmi střídmě, takže v jedné dvou větách stručně napíší, co na nahrávkách je. Spíše se zaměřují na to, co říká obžalovaný, a dávají to do kontrastu s videi, aby bylo vidět, že to moc nesedí. 

Udělejme to stejně. 
Například minulý týden vypovídal u soudu muž, který tvrdil, že když přišel k Pelicotovým, tak chtěl odejít, ale bál se Dominiquea Pelicota, tehdejšího manžela Gisèle Pelicotové. Pak mu u soudu pustili „jeho“ video, podle kterého evidentně nemá žádný strach. Paní Pelicotovou, která je v bezvědomí, dlouho hladí a neprojevuje žádné pokusy toho, že by chtěl odejít. Je to přesně naopak, má z toho radost. 

Další muži tvrdili, že vůbec nevěděli, že má dojít ke znásilnění, a mysleli, že to je nějaká sexuální hra. Bylo možné vyvrátit pomocí záběrů i tyto výroky?
To bylo vyvráceno už dříve výpovědí Dominiquea Pelicota. 

Který se přiznal. 
Ano, zároveň policie viděla všechny zprávy, které si s těmito muži vyměňoval. U soudu několikrát opakoval, že ti muži věděli, že přijdou a jeho žena bude tvrdě spát. Na jeho pozvánkách totiž stálo něco ve smyslu: Přijďte, bude tu moje žena, bude spát a můžeme si s ní dělat, co budeme chtít. Pelicot nechce převzít vinu za tyto spoluobžalované a odmítá, že oni se z toho vyviňují na jeho úkor. 

Podle BBC je mimochodem prokazatelně vidět, že Gisèle Pelicotová není při vědomí a spí. 
Chrápe, to je na videích slyšet, má zavřené oči. Francouzská média často píší, že muži se k ní chovají mimořádně ponižujícím způsobem, přehazují si ji na posteli, různě si ji otáčejí. Advokáti Pelicotové doporučili v září před začátkem soudního procesu, aby se na nahrávky podívala, a když si je prohlédla, tak to komentovala tak, že se k ní, k jejímu tělu chovali jako k pytli odpadků, nebyla v tom absolutně žádná lidskost nebo humanizace, přesně naopak. Brali to, jako že tam je tělo, se kterým si mohou dělat, co chtějí.

Vyšetřovatelé napočítali na záběrech dohromady přes 80 mužů...
83.

Ale nepodařilo se jim všechny identifikovat. 
Identifikovali jich jen 50 plus Pelicota. Další dva muži byli podezřelí, ale nikdy se neukázali, je zaznamenaná jejich konverzace s Pelicotem, ale nikdy k němu domů nepřišli, takže jsou z procesu jakoby osvobozeni. A jeden mezitím zemřel. 

Jsou tam tací, kteří chodili opakovaně?
Deset mužů přišlo opakovaně, myslím, že šest přišlo dvakrát a čtyři šestkrát. Jeden z těch, kteří přišli šestkrát, byl pozitivně testován na HIV. Pelicotová není nakažena virem HIV, což potvrdili lékaři, kteří ji vyšetřovali. Řekli, že má různé pohlavní choroby, ale HIV mezi nimi není. Jen minimum mužů, kteří tam přišli, používalo kondom, jen asi deset.  

Četl jsem, že to byli muži z různých společenských vrstev, různého věku. Jak k tomu došlo?
To je na celém případu asi nejdůležitější, že jde o obyčejné muže...

Tátové od rodin. 
Jeden dokonce přišel k soudu pozdě, protože vezl syna do školky. Tento proces v jistém smyslu bourá mýty o znásilnění, protože máme tendenci myslet si, že znásilnění se děje někde v tmavém lese nebo v temné uličce nějakým sociopatem nebo zdrogovaným chlapíkem. Tento proces ale ukazuje, že to tak není a že ke znásilnění nejčastěji dochází v prostředí, které oběť zná, a osobou, kterou dobře zná. Jsou na to i průzkumy, podle kterých se ve Francii 92 % pokusů o znásilnění uskuteční doma. Odborníci a odbornice zároveň upozorňují na to, že všichni muži, kteří přišli k Pelicotovým domů, se dopustili takzvaného příležitostného znásilnění. To znamená, že se ráno nevzbudili s tím, že dnes v noci půjdou někoho znásilnit. Neměli plán, ale dostali příležitost to udělat a využili ji. 

Příležitost jim dal dnes už bývalý manžel oběti. Jak? Sháněl je někde na internetu?
Psal o tom na internetové stránce coco.fr, která je dnes už zrušená. Šlo o semeniště různých úchylů, pedofilů, šířila se tam dětská pornografie, prodávali se tam lidé na sex a podobně. Dominique Pelicot tam mužům nabízel, že má doma manželku, která je v bezvědomí, a oni můžou přijít dělat si s ní, co chtějí. 

Proč byla v bezvědomí?
Protože jí dával silný lék proti úzkosti, který se jmenuje Temesta. Pelicot u soudu přiznal, že mu ho dal zdravotník, kamarád, který mu to poradil. Společně přišli na to, jakou dávku jí má dávat. Bylo to v roce 2011 a Dominique Pelicot přiznal, že tři roky testoval, aby dal ženě správnou dávku, po které bude sedm hodin v bezvědomí. Lékaři a lékařky, co se případu věnují, řekli, že Pelicotová dostávala tak silnou dávku Temesty, že byla ve stavu hraničícím s kómatem, takže nevěděla, co se s ní děje. To mělo potom dopad i na její zdraví, měla například výpadky paměti a samozřejmě různé gynekologické problémy. 

Takže ona věděla, že se s ní něco děje? Protože ke znásilňování docházelo opakovaně řadu let. 
Devět let. Trvalo to od roku 2011 až do roku 2020, kdy Pelicota zadržela policie. 

To se bavíme o stovkách znásilnění.  
Bylo jich celkem zhruba 200 s tím, že 92 se zúčastnili cizí muži. Znásilnění se totiž často účastnil i Dominique Pelicot. Muži přišli do jejich ložnice, kde ležela Gisèle Pelicotová na posteli, a on je instruoval, co s ní mají dělat, a často se přidal. 

Bolestivé odhalení

Jak se na to přišlo? Jestli měla Gisèle Pelicotová nějaké potíže dlouhodobě, tak zašla k lékaři? Jaká byla ta linka, která ji a potažmo policii nakonec dovedla k tomu, že k něčemu takovému vůbec docházelo? 
Je to trochu delší linka. Pelicotová měla různé výpadky paměti a měla podezření, že u ní nastupuje Alzheimer, takže přestala řídit. Jednoho rána se probudila a měla nový účes. Podívala se do zrcadla a říkala si: Kdy jsem byla u kadeřníka? Manžel ji uklidňoval ve stylu: Byla jsi u něj včera, asi si to nepamatuješ. Když pak u soudu vypovídaly manželky jejích dospělých synů, tak říkaly, že si všimly různých podivných věcí v domě. Například jednou v létě ji nedokázali probudit a přišlo jim zvláštní, že vnoučata nedokázala probudit svou babičku, že tak tvrdě spala. Pelicotová chodila na různá vyšetření, Pelicot ji doprovázel jako velmi starostlivý manžel, byla i na CT hlavy, ale tam na nic nepřišli. Ani na gynekologických vyšetřeních nikdo z lékařů, kteří ji vyšetřovali, neměl podezření, že by se jí něco takového mohlo dít. Ve Francii se teď o tom vede debata s tím, že několik lékařek, které se také zabývají sexuálním násilím na ženách, spustily workshop pro zdravotníky, aby uměli rozpoznávat symptomy u lidí, kteří jsou znásilňováni nebo sexuálně napadáni v době, když jsou pod léky nebo drogami.

Policisté na to přišli na podzim 2020, když Pelicot šel do obchodu a natáčel si tam záběry pod sukněmi žen, což je ve Francii trestné. Tři ženy, kterým to tehdy udělal, to nahlásily bezpečnostnímu pracovníkovi v obchodě, který zavolal policii. Nevím, jestli si policie všimla v záznamech pokuty, kterou Pelicot dostal v roce 2010 v Paříži, když udělal to samé. Tehdy ho policisté pustili s tím, že mu dali pokutu 100 eur. Pelicot to zopakoval v roce 2020, zadrželi ho a udělali u něj domovní prohlídku. Zadrželi mu notebook, počítač, telefon, různé disky a podobně a našli tam adresář, který nesl název „Abus“, což v překladu znamená zneužívání. Pelicot tam měl další složky, které byly pojmenované podle jména osoby, data, kdy tam byla, a jejího věku. Policisté tak získali kompletní důkazový materiál, ve složkách bylo i 20 tisíc fotografií a videí ze znásilňování jeho manželky. 

Policisté taky posléze zjistili, že Pelicot si fotografoval svoji vlastní dceru, že? 
Ano, ta v soudní síni velmi ostře vystupuje proti otci. Její matka je tam většinou hodně potichu, občas se nakloní ke svému psychologovi, aby mu něco sdělila, dělá si poznámky a podobně. Ale pokud jde o dceru, tak se už stalo, že na Pelicota přes celou soudní síň  zakřičela: „Lžeš!“ Advokáti Gisèle Pelicotové se tehdy ptali, jak je možné, že jsou ve složkách fotky jeho dcery ve spodním prádle, když na sobě má spodní prádlo, které nenosí? Pelicot dokola opakoval, že neví, a dcera v tom momentě zakřičela přes celou soudní síň: „Lžeš!“

K tomu všemu se zjistilo, že lék, o kterém jsi mluvila a který podával své ženě, Pelicot dával i jiným mužům, aby jej mohli dávkovat dalším ženám, které posléze znásilňovali, a Dominique Pelicot se toho měl zúčastňovat.
Jednomu muži to nabídl, ten potom několikrát znásilnil svoji manželku a občas u toho byl přítomen i Dominique Pelicot. 

Z čeho všeho je obžalovaný a co mu za to všechno hrozí?
Ze systematického organizovaného znásilnění a ze zdrogování svojí exmanželky. Všem mužům, kteří jsou zatím jen obžalovaní, hrozí okolo deseti let až doživotí. O Dominiqueovi Pelicotovi se říká, že by mohl dostat doživotí, ale je mu 74 let, takže je úplně jedno, jestli nakonec dostane 20 let. Ten trest bude velmi vypovídající, takže si myslím, že bude v jistém smyslu exemplární.

Přelomová kauza

Předpokládám, že nejen Francie je z toho úplně v šoku, takže exemplární trest je žádaný veřejností, která vystupuje i tak, že se pořádají pochody a protesty v ulicích na podporu Gisèle Pelicotové. 
Demonstruje se v několika francouzských městech od Paříže přes Bordeaux až po Mazan, což je obec, kde se to dělo. Na demonstracích ženy mluví o svých zkušenostech, říkají, že jsou už unavené z toho, jak se musí neustále bát a přemýšlet o tom, jak se mají chránit před muži a podobně. Říkají, že neobviňují muže jen za to, že jsou násilníci, ale i za to, že neudělali nic pro to, aby ženy chránili. V případu Gisèle Pelicotové minulý týden vypovídal muž, který přišel Pelicotovou znásilnit, a Dominique Pelicot mu řekl, ať si příště přivede nějakého kamaráda. Ten muž se tedy se svojí zkušeností podělil s kolegou, který se na něj podíval a řekl, že to je přece znásilnění. Důležité na tom je, že ani jeden to nenahlásil policii, ani jeden z těch 83 mužů, které policie na záznamech vidí, 50 identifikovala, 30 ještě nezná, ale nikdo z nich nezvedl telefon a nezavolal policii, aby ohlásil, co se tam děje, že tam je znásilňována žena a její muž si to natáčí.

Mnoho z nich bylo v minulosti trestně stíhaných, jak jsem se dočetl. Je to nějaký varovný signál, že kromě odvahy, kterou Gisèle Pelicotová dodá jiným ženám, by to mělo dodat odvahu i politikům, aby přitvrdili v tom, jak zasahovat například proti podobným webům, o kterém jsi mluvila? K uzavření té internetové stránky totiž došlo až po několika letech, přitom se už v minulosti vědělo, že se tam takoví lidé stýkají a že něco takového mohou domlouvat.
O tom se teď ve Francii hodně mluví, aby bylo v zákoně zakotvené, že sex bez souhlasu je znásilnění. V Česku začne tato novela platit od příštího roku. Ve Francii to tak není. Prezident Emmanuel Macron na začátku roku, ještě před tímto soudním procesem, řekl, že by chtěl, aby to tak bylo, přičemž Francie se loni odmítla připojit k celoevropské definici znásilnění. Souhlas se stykem je strašně důležitý v tom, že muži se vymlouvají na to, že si mysleli, že Pelicotová spí. Ale ona byla v bezvědomí. I v některých výpovědích ti muži říkali: Proč bych měl dostat její souhlas? Byl tam její muž, tak proč by dovolil dělat to jeho manželce, pokud by to nechtěla? Tento proces mění i optiku toho, jak se díváme na manželství, protože lidé občas mají tendenci říkat, že když se žena vdá za muže, tak mu patří. Tento soudní proces tomu nastavuje zrcadlo a ukazuje, že to tak není a i když je žena za muže vdaná, tak to neznamená, že muž bude rozhodovat o jejím těle a bez jejího vědomí, jako se to dělo Gisèle Pelicotové.

New York Times píší o Gisèle Pelicotové jako o feministické ikoně, jako o někom, kdo projevil mimořádnou a nebývalou sílu i v tom, že se rozhodla nebýt anonymní v celém soudním případu a dala tomu svoji tvář, své jméno. Nakolik to potom může být přelomový rozsudek nejen pro Francii, ale i pro další země, kde se mohou odehrávat podobné případy? 
Některá média ve Francii to nazývají další fází hnutí Me Too. Tento soudní proces se považuje za velmi důležitý pro francouzskou společnost, protože obvykle se setkáváme se situacemi, kdy nám chybí důkazy o znásilnění. Zde jich je nespočet, a přesto musí Gisèle Pelicotová se svými právníky žádat, aby veřejnost mohla vidět videozáznamy, aby sloužily jako protiklad k tomu, co tvrdí obvinění muži, kteří říkají, že ji neznásilnili a že tam ležela, tak toho jen využili. Zároveň to otevírá debatu o tom, že ženám jsou úmyslně podávány léky nebo drogy, aby je muži mohli znásilnit. Tento proces ukazuje, že znásilnění může postihnout každou ženu a jakýkoliv muž může být násilníkem, když dostane příležitost to udělat.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: TV Prima, ytb TF1INFO, YTB BFMTV, The Guardian, Ytb Guardian News, Reuters, Huff Post.

Matěj Skalický

Související témata: Vinohradská 12, podcast, Gisèle Pélicotová, Dominique Pélicot, Francie, Denisa Ballová, Denník N, znásilnění, znásilňování