Milujete true crime? Instantní zlo nás vytrénuje, může ale vyvolat závislost

Matěj Skalický mluví s etopedem a psychoterapeutem Andrejem Drbohlavem z Institutu behaviorálních studií IBSARO

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

9. 8. 2023 | Praha

Instantní zlo, fascinace vraždami, obsese zločinem. True crime - obrovský fenomén v podcastech, seriálech, ale i knihách nebo dokumentech. Zajímá vás, proč vás tak true crime tak baví? Ví, poví, vysvětlí etoped a psychoterapeut Andrej Drbohlav z Institutu behaviorálních studií IBSARO.

Editace: Janetta Němcová
Sound design: Damiana Smetanová
Podcast v textu: Tea Veseláková
Hudba: Martin Hůla

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 poslouchejte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

Díval jsem se před časem, už je to pár týdnů, na svůj oblíbený film. Jmenuje se Zodiac a pojednává o sériovém vrahovi Zodiacovi ze Spojených států. Bůh ví, jestli někdy vůbec existoval, jak se teď o tom tak trochu spekuluje, nikdy se nezjistilo, kdo to byl. Karikaturista novin San Francisco Chronicle Robert Graysmith po něm hodně pátral, je vyobrazen i v tom filmu a můžeme se bavit až o obsesi tím, co ten sériový vrah dělal. Je to běžné? Jak si vysvětlujete, že někomu ty vraždy přijdou návykové? 
Vezmu-li to ze široka, tak to, že se člověk dovede pro něco zapálit takovým způsobem, že se mu začne třeba i rozpadat život kolem něj, začnou se měnit jeho postoje a hodnoty, můžeme vidět u mnoha různých zápalů, když to tak řeknu, kterým člověk dovede podlehnout. Toto není výjimka. Vezměte si třeba štěchovický poklad, ať jsme v našich krajinách, a podobně. Různá tajemná, provokující témata dovedou některé jedince uchvátit, uhranout a zapálit až natolik, že zpřetrhají všechny vazby. To byl ostatně i případ tohoto konkrétního známého karikaturisty, kterého popisujete.

Obsese tajemnem

Myslím, že se mu rozpadla rodina, jeho žena od něj odešla a tak dále, protože nedělal nic jiného, než že roky pátral po tom sériovém vrahovi. 
Ty příběhy bývají velmi podobné. V podstatě je to forma velmi negativní až patologické disociace, takového odtržení. Ten člověk je pohlcen nějakými svými představami, fantaziemi, přesvědčením, že právě on bude tím, kdo nechá nahlédnout do něčeho velmi tajemného, odhalí něco velmi zajímavého, dobude ten malý kousek, který ještě nebyl nikým objeven. To je něco, co vzniká v mnoha různých oblastech, a tato část kriminalistiky není výjimkou. 

Nemám to slovo rád, ale je to normální zrovna u této části, tedy kriminalistiky a vražd?
Ano, svého druhu to normální je, protože samo o sobě je diskutabilní, co je normální...

No právě.
To je velmi pohyblivá linie v písku, s každým přílivem se posunuvší někam jinam. Ale pokud to máme vnímat a vůbec použít to slovo tímto způsobem, tak to, že je to normální, nám ukazuje čas. Ukazuje nám to zejména na kauzách starých padesát, sedmdesát, sto let, řekl bych, že možná nejvýrazněji ve svém počátku v kauze Jacka Rozparovače, ve které se objevilo obrovské množství lidí různého věku, intelektu, bonity, kteří doslova zapáleni opouštěli své rodiny, domovy a zaměstnání v přesvědčení, že odhalí toho pachatele, který ve Whitechapelu za rozbřesku brutálním způsobem zavraždil řadu prostitutek. Z hlediska psychopatologie je to svým dílem něco, co bychom mohli nazvat jako Herostratův komplex, což je taková náhlá touha, vzplanutí, které v sobě nese i to silné nutkání, neřkuli obsesi, kterou jste popisoval, v přesvědčení, že člověk se může něčím proslavit, být na chvíli něčím zajímavý, něčím, co nikdo jiný nemůže odhalit, něco, co on objeví. Je to taková objevitelská, ale opravdu patologická touha.

Teď tu patologickou touhu zkusme trošku transformovat do něčeho nevinnějšího, totiž do sledování, poslouchání, nebo čtení si o zločinech, protože v tom nejenom Češi našli velké zalíbení. To je, a znovu to použiju, normální, že nás to baví?
Je potřeba trochu specifikovat míru, hranici. To, že člověka baví dívat se i na temné, strašidelné, strastiplné a různé jiné příběhy, ať už fiktivní anebo reálné, je součástí určité lidské přirozenosti a lidského chování. Je to do jisté míry i součástí jisté závislosti na vlastních vnitřních biochemických procesech, protože v podstatě ve chvíli, kdy prožíváme takové to vnitřní rozvibrování v nejistotě, kdo je pachatelem, jak blízko to je, jak hodně to je reálné, jak blízká je realita, ve které se ten skutečný nebo fiktivní příběh odehrál, tomu prostředí, ve kterém procházíme, tím rozjíždíme v těle obrovské množství velmi výrazných procesů, které začínají v různých částech těla, ponejvíce v trávícím traktu, a bouřlivě pak ukončují svou činnost v mozku v podobě endorfinu, neurotransmiterů. Některé neurotransmitery nás vybudí, aktivizují, některé v nás začnou bouřlivě odehrávat stresovou reakci, některé naopak přinášejí pocity libé. Velmi zobecněně, když to vezmu z velké šíře, abychom se dopátrali k něčemu smysluplnému a užšímu, tak to, že se člověk zajímá o tyto temné věci, je v podstatě takový vnitřní biochemický trénink připravenosti na možné vlastní ohrožení. Dnes už paradoxně nežijeme takové životy, které by byly vystaveny extrémnímu blízkému ohrožení. Zní to zvláštně, pokud žijete třeba, já nevím, uprostřed Jakarty, ale ta rizika nejsou tak veliká a člověk potřebuje trénovat tu svou vnitřní šelmu, svoji predatorní vnitřní složku. Trénuje ji mnoha různými způsoby a mimo jiné i tím, že si dopřeje určité podoby takového instantního strachu nebo zla, instantní myšleno, jako že tu temnotu na chvíli zalijete horkou vodou, zkonzumujete a zase jdete do svého klidu a pohody. To znamená, že ne v blízkém doteku nějaké temnotě reality je to takové vnitřní rozbouření, následně uklidnění a je to ponejvíce biochemický proces. Ale vaše otázka směřovala, obávám se, trošku někam jinam. 

Hlvně jste začal tím, že se musíme bavit o té míře. Hledání míry je přeci hrozně složité, ne? 
Hledání míry je samozřejmě velmi složité a pro začátek se možná hodí říci otřepané, ale velmi důležité sdělení, že všechno je o míře, všechno se dá přehánět až do úplného extrému a může to být sledování true crime seriálů, o kterých budeme hovořit dnes, až třeba zahradničení někde na chalupě. Všechno lze přetáhnout do extrému, který začíná ovlivňovat realitu člověka, vnímání, vztahy s ostatními a podobně. Takže ta norma, respektive hranice, jsou důležité. A teď pointa - jsou lidé, kteří se obklopují temnotou skutečných nebo i fiktivních zločinů, různých kriminálek pro takové drobné rozrušení, vytržení ze své vlastní třeba příliš poklidné až stereotypní reality tím, že odsměřují, odsunou, přesměrují svou bdělou fantazii na chviličku jiným směrem. V takovém případě, pokud je dávkování rozumné, je to v podstatě zcela v normě a v pořádku. Dokonce myslím, že v mnoha ohledech je to sebezáchovné pro určitý pořádek a očištění se, vnášení jiných obsahů, než se kterými se potkáváte, takové podráždění se, přemýšlení, kladení otázek, točení člověka rozhodně nejvíce racionálně aktivním a tento obsah s sebou přináší tu emoční složku.

Takže jednou týdně takový trénink nebezpečí, které si  naordinuji doma večer v osm hodin na Netflixu nebo HBO Max, je v pořádku? Jednou týdně, čtyřikrát za měsíc...
Řekl bych velmi zjednodušeně, nechtěje jakkoliv generalizovat, ale v takovéto četnosti je to úplně v pořádku. Ale pak jsou mnozí další, řeknu spotřebitelé a konzumenti instantního zla, kteří už mohou mít ať už množství dávkování, velikost dávek nebo obecně četnost výrazně někde jinde. To jsou lidé, kteří jsou naprosto fascinováni zločinem. Vnitřně dovedou přiznávat, kolikrát třeba v psychoterapii, že si představují ve své bdělé fantazii, jak sami jsou například zločincem, jak sami páchají nějaké zlo. Někteří dokonce v terapii i přiznají, že se dopouštějí velmi drobných, malých přečinů vůči zákonům třeba tím, že někde něco odcizí v obchodě jenom proto, aby měli dotek s vlastním rozrušením.

Že je baví to porušování pravidel? 
Ano, určité překračování pravidel. Pro jiné lidi může být temnota a vyprávění těch příběhů vzrušující, v podstatě uspokojující jejich vlastní mnohdy třeba patologické až sadistické fantazie. Pro jinou skupinu lidí zase může být sledování podobného obsahu v podstatě jedním z takových, řekněme trochu více vzrušujících úniků z vlastní lenosti a prokrastinace. Někteří konzumují kdeco, co kde na ně bliká a co k nim promlouvá, a temnota je pro ně ještě zajímavější. Pak se můžeme setkat i s jedním z nejtypičtějších vysvětlení, které ale rozhodně minimálně já nechci generalizovat, a jednoduše s ním odpověď na vaši otázku. Jde o velmi známý výzkum Lisy Kort-Butlerové z roku 2011, která se zaměřovala vysloveně na true crime pořady nejenom ty audiovizuální, ale i v podobě tištěné literatury. Zjistila, že se zvyšujícím se počtem a potřebou konzumovat, sledovat, pozorovat a slyšet tyto příběhy velmi významně koreluje také vnitřní strach posluchačů a čtenářů o to, co mohou zažít ve své realitě. Velmi zjednodušeně a jinak řečeno přišla na to, že častějšími uživateli a třeba i nadlimitními uživateli těch médií a informací, které popisují lidskou temnotu, častěji spíš reálné příběhy, jsou lidé, kteří se prostě a jednoduše bojí, bojí se ve svém prostředí, bojí se o to, co by se jim mohlo stát, jaká rizika má svět kolem nich a podobně. A co je zvláštní, na toto navázala celá řada dalších výzkumů, která poukázala na to, že čím častější a vyšší je sledovanost různých true crime pořadů a podobně, tím vyšší je také přesvědčení posluchačů a čtenářů, že by měli výrazně přitvrzovat tresty. Z behaviorálního hlediska je také velmi zajímavé, že čím více lidé sledují tyto podcasty, zvláště pak ty opravdu reálné, tím méně důvěřují soudnímu, zejména trestně soudnímu systému. A pakliže je v dané oblasti těch podcastů už velké množství a obsahu hodně, tak lidé začínají pochybovat i o samotné kriminalistické práci, a to už jsou zajímavější behaviorální fenomény...

Když zlo otupí emoce

Ukazující na určité rizikové faktory, které by společnost neměla přehlížet...
Přesně tak, to jsou rizikové faktory, obávám se, že ale stále ještě ne ty nejzásadnější.

Počkejte, a jaké jsou ty nejzásadnější?
Nejzásadnější faktory jsou v tom, že čím více obklopujeme zlem, čím více máme potřebu ho konzumovat a nahlížet ho v co možná nejpodobnějších odstínech a valérech toho, jak se odehrálo reálně, tím se obecně stáváme liknavější k tomu zlo ve své realitě odhalit, postřehnout, věnovat mu pozornost a zasáhnout.

Takže nám ze všední?
Do jisté míry ano, zevšední a upírá trošku paradoxně odvahu. Nevím, jestli jste někdy zažil třeba na ulici nějaký útok na někoho nebo nějaké bezpráví na někom činěné, nějakou agresi a podobně. Kromě toho, že člověk nepochybně v tu chvíli zápolí vnitřně s tím, jestli má zasáhnout, jestli tím neriskuje, jestli tím neohrozí oběť ještě víc, jestli by měl utéct, to všechno je naprosto přirozené a souvisí to s nejtypičtějšími reakcemi, které máme ve stresových situacích, které jsou mimochodem z velké části také biochemicky podmíněné. Ale co je z behaviorálního hlediska v tu chvíli zajímavé také pozorovat je, jak podobné výjevy přilákají velkou pozornost lidí, ale vyvolají u nich relativně malou aktivitu a potřebu zasáhnout, tedy jsou pozorovateli, ale vstoupit do toho nechtějí. To je už určitý zvyk, když to tak řeknu, i když to není úplně správné slovo, na to požívat temnotu vlastně jenom v instantní podobě a nepřipravenost na to být s ní v kontaktu reálně.

Je to takové drama pro tuto chvíli, ale já bych rád potom za patnáct minut, až to skončí, odešel a nic se mi nestane...
Přesně tak, a to je jeden z těch zásadních faktorů. Dopovím s dovolením ještě druhý faktor, který pozoruji. Teď nechci mluvit všeobecnými ústy vědy a promluvám spíše pohledem sebe jako terapeuta - všímám si, že čím více i ta dnešní generace mladých je masírovaná obrovským množstvím temnoty, zla a vražd, ostatně různé mediální rozsáhlé analýzy ze Spojených států ukazují na to, že kupříkladu děti v USA ještě dříve, než dosáhnou dvanácti let, už vidí deset tisíc jednotlivých vražd v médiích. Chci tím říct, že čím víc je tato generace masírovaná všemi možnými podobami útočnosti, vydírání, stalkingu, zneužívání a tak dále, tím méně jsou paradoxně schopni v realitě čelit i relativně malým turbulencím vlastních životů. To je hrozně zvláštní, že se dovedou opravdu úzkostně a depresivně bortit z relativně malých a blízkých věcí ve svém okolí, ale dovedou sledovat bezbřehé a velmi barevně znázorněné zlo a konzumovat ho doslova skoro bez emocí.

Jak si vysvětlujete tento paradox? 
Je to zvláštní a nevystačíme si s jednou odpovědí, protože to bychom otevřeli téma úplně jiné, než je téma našeho dnešního setkání, a to je téma, řekl bych, nějaké psychické odolnosti současné generace. Museli bychom se bavit také o tom, které a odkud, abychom to specifikovali, ale dovedlo by nás to určitě k mnoha zajímavým věcem, které souvisí s menší porcí času trávenou mezi blízkými, vrstevníky a lidmi a s vyšší porcí času trávenou v kyberprostoru, poslechem podcastů a tak dále. Museli bychom se zaměřit na to, jak se proměňuje lidská komunikace, jak se zkracuje, jakou má vnitřní stavbu a výstavbu smysl jakéhokoliv sdělení. 

Závislost na true crime

Zajímá mě ještě jedna věc, protože jsme se točili na začátku zejména kolem té míry. Ne, že bych z vás chtěl loudit nějaké přesné číslo, byť jsem tu už jedno nadhodil a vy jste říkal, že byste to nerad generalizoval, ale souhlasíte. Tak přeci jen, může být true crime návykový, můžu na něm být závislý? A jak tu závislost případně odhalit?
Na true crime nepochybně můžete být závislí, protože závislí můžete být vlastně na lecčem, zvláště na lecčem, co je nějakým způsobem audiovizuálně opojné, co vás odtrhne z reality, zaměstná, vnitřně rozruší. To znamená, ano, závislost na tom může být. Když jsem předtím jmenoval určité skupiny konzumentů, tak jsme ještě nedoputovali k těm patologickým, které mají potřebu opravdu být tím nepřetržitě oklopeny, až k těm, které mají potřebu to prožívat.

To byl můj záměr doposunout se závěrem k těm extrémům.
Protože oni jsou velmi, řekl bych, z našeho pohledu extrémní jedinci, kteří mají potřebu nejen to pozorovat a sledovat, ale být součástí toho. To znamená ne být pachateli, ale prožívat to, co prožívala oběť nebo pachatel. Nebudu teď úplně konkrétní, ale i v Čechách máme takové skupiny lidí, kteří se takto potkávají třeba i o víkendech a sehrávají si ve velmi široké barevnosti skutečné kriminální činy z české kriminalistiky, tedy rozdělí si role vyšetřovatelů, obětí, pachatelů, příbuzných a podobně a stráví spolu třeba dva, tři dny tím, že si sehrávají tuto realitu. To je to, co minimálně já vím, že probíhá v Čechách, ale ještě o trochu lépe paradoxně vím, jak to probíhá v Americe. Tam to má ještě temnější podobu, kdy ti lidé opravdu takto dovedou setrvávat dlouhé dny až týdny, aby se do těch osobností vcítili plně, to už jsme opravdu v oblasti patologie. Takže závislí můžete být, nesporně. 

Servisní psychoterapeutická rada na úplný závěr - jak si takovou závislost uvědomit? 
Obecně problémem veškerých závislostí je, že člověk, který se stává postupně závislým, tu hranici sám nerozezná. To je vlastně pointa. Když se dostane za mez, kdy už se přestává držet, má pocit, že je všechno v pohodě, už se mění tolerance vůči té látce, obsahu, myšlence nebo čemukoliv jinačímu, na čem je závislý. Záchrannou brzdou bývá zpravidla okolí, které může vysledovat, navést, může s ním pohovořit, doporučit, jestli by si nechtěl o tom s někým popovídat a podobně. Člověk sám o sobě to mnohdy chytí až pozdě, ve chvíli, kdy už se třeba hodně odpojuje od reality, a jsme-li u true crime, tak už jsem kolikrát měl rozhovory s některými z čtenářů mých knížek, kteří mi otevřeně říkali, že nasávají úplně všechno, co se kde ve světě objeví, ohledně vrahů a celé dny čtou, sledují a některé krvavé filmy vidí stokrát, stopadesátkrát a ptají se mě, a kolikrát jste to viděl vy? A já leckterý ten film viděl stěží jednou, protože mě to prostě zjednodušeně nefascinuje.

Mám potřebu závěrem dodat, že Zodiaca mám si se rád, ale vidím ho tak jednou za tři, čtyři roky. Myslím, že to je v pohodě míra, to asi stačí.
A to máte pravdu, to je v pohodě míra.

*Andrej Drbohlav jen etoped a psychoterapeut z Institutu behaviorálních studií IBSARO.

Matěj Skalický

Související témata: podcast, Vinohradská 12, zločin, knihy, Andrej Drbohlav