Očkování, patriotismus a národní hrdost. Vakcíny ve službách politiky očima rozhlasového archivu

Lenka Kabrhelová mluví s vedoucím rešeršního oddělení Českého rozhlasu Tomášem Dufkou.

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

15. 3. 2021 | Praha

Globální závod o co nejrychlejší očkování proti covidu-19 naráží na ekonomické i politické limity. Už v historii se političtí lídři snažili úspěchy vědy využít k povzbuzení patriotismu a národnostního cítění. Jak to souvisí s úspěchy v očkování? A nakolik se jeho výsledky odvíjejí od toho, zda jde o funkční demokracii nebo autoritářský systém? Leccos prozrazuje příběh komunistického Československa, které patřilo k očkovacím velmocem. S pomocí rozhlasového archivu ho ve Vinohradské 12 vyprávíme s kolegou Tomášem Dufkou z rešeršního oddělení.

Hudba: Martin Hůla
Editace, rešerše, sound design: Barbora Sochorová, Tomáš Dufka, Alžběta Jurčová, Martin Hůla

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

„A pak se rozletěla letadla, rozjely se vlaky. Na cestu vyjely autobusy. Celý zdravotnický systém obou států byl zmobilizován, aby se nová vakcína dostala opakovaně do úst každého dítěte. Aby už nebyly mezi námi smutné oči dětí na vozíčku. (pořad Československého rozhlasu Sputnik, 1977)“

Tomáši, co to je za zvuk?
To je zvuk z roku 1977 k dětské obrně. A opravdu, když jsem ho slyšel poprvé, říkal jsem si, že to je fakt pecka a chci se o tom dozvědět víc. Před dvěma lety kolegyně Martina Havlíčková Holá vzala tento klip a udělala z něj příspěvek pro sociální sítě, kde to rozjelo ohromnou diskuzi.

To všechno se týkalo očkování?
Týkalo se to očkování proti dětské obrně. Ten samotný pořad je z roku 1977 a u příležitosti dvacetiletého výročí se věnuje největšímu československému úspěchu v očkování. Tento zvuk mě fascinoval a uvědomil jsem si, jak je to živé téma, protože reakce lidí byly neuvěřitelné. A bylo to v době před dvěma lety – před covidem a před tím, než nás Světová zdravotnická organizace vyřadila ze zemí bez spalniček. Když dnes očkování řešíme každý den, řekl jsem si, že bych se hrozně rád dozvěděl trochu více o tom, co je to za zvuk. Proč je tak dramatický. Proč má tak dramatické předěly.

„Pospěš si, víš, kolik dětí může být postiženo, když přijde nová epidemie, a ty ještě nebudeš hotov? Pospěš si. My ti věříme. Musíš to dokázat. Já ti také věřím. Jsem přece matka. Chci, aby mé dítě bylo zdravé. Chceme, aby naše děti byly zdravé. Naše děti. (pořad Československého rozhlasu Sputnik, 1977) “

Jsou tam různé hrané scénky, vyjádření určitých epidemiologů. A je to smícháno s dramatickou hudbou.

„Je to všechno tak samozřejmé, střediska pro děti, péče lékařů a sester, autobusy rozvážející očkovací vakcíny i do nejzapadlejších vesnic pohraničí. Samozřejmé je kápnutí pipetou na přidrženou lžičku, které možná znamená život pro tvé dítě. Ale pokud by této samozřejmosti nebylo… Pak? Pak? Pak? (pořad Československého rozhlasu Sputnik – 20. 9. 1979) “

V podstatě se to netýká aktuální očkovací kampaně, nýbrž připomínky největší 20 let staré očkovací akce.

Uplynulých několik týdnů jsi svůj volný čas trávil de facto tím, že ses na základě toho všeho probíral rozhlasovým archivem. Zkoumal jsi cokoliv, co se týká očkování. Co tě k tomu vedlo?
Dnes žijeme v době, která očkování řeší den co den a upíná se k tomu pozornost celé společnosti. Očkování představuje na jednu stranu velkou naději a na druhou stranu pro část společnosti i velkou hrozbu. Neděje se to poprvé v historii. Proto mě zaujalo podívat se do našeho archivu a pro náš projekt, který v rámci našeho rešeršního archivního týmu děláme – jmenuje se Auditorium – v němž popularizujeme archivní zvuky na sociálních sítích a na našem webu, jsem se rozhodl udělat přehled rozhlasových nahrávek o očkování, podívat se, jaké zvuky tam vůbec máme, a dát je do nějakého historického kontextu. Motivací nebylo udělat historii očkování, ale spíš vytvořit přehled o tom, jak se téma očkování komunikovalo v Československém, potažmo Českém rozhlase.

Na co jsi přišel? Je to, co si v archivu našel, nějak relevantní pro dnešní debatu o očkování?
Myslím si, že ano, ta debata se pořád dost točí okolo stejných témat. Hlavní spojovací článek vidím v tématu zdraví dětí, potažmo dnes i seniorů, zdraví nejohroženějších skupin společnosti. Tyto skupiny jsou natolik ohrožené, že v podstatě existuje společenská shoda na tom, že se snažíme tyto skupiny ušetřit. Na jednu stranu to samozřejmě přitahuje pozornost filantropů, odborníků, doktorů, na druhou stranu také vlivných lidí. Velmi snadno se z toho tématu očkování – a teď nemyslím očkování, jestli ano nebo ne, vědecky máme dokázáno, že ano – ale teď spíš jde o otázku, jak to očkování distribuovat, jestli si ho vyrábět na domácí půdě, anebo ho distribuovat ze zahraničí. U takových diskuzí je potřeba být lidsky pozorný, protože to téma je vždy na hraně osvěty a nějakého politického kalkulu. A myslím si, že toto je společné pro historické nahrávky i ty aktuální.

V současné debatě o očkování často zaznívá odkaz na cosi jako „zlatá léta“ očkování v Česku, respektive v Československu. Na to poukazoval i ten úvodní klip. Kam až zdejší očkovací historie sahá?
Československá očkovací historie je skutečně dlouhá a úspěšná. Když to vezmu od začátku, tak na území českých zemí se začalo očkovat na začátku 19. století proti pravým neštovicím, Ale očkovací agenda se dostala do středu zájmu po vzniku Československa. Tam je důležitým mezníkem rok 1925, kdy byl otevřen Státní zdravotní ústav a Československo se díky němu začalo velmi zblízka věnovat epidemiologii. Během první republiky dokonce vznikl i Ústav sér a očkovacích látek, který ty očkovací látky připravoval a zároveň je i potom distribuoval československé společnosti.

A to máme zachycené i na audionahrávkách?
To ne, ale existují třeba v přednáškách, které máme v textové podobě, a víme o tom, že ty pořady se vysílaly, známe to třeba z programů rozhlasu, z tehdejšího Týdeníku Rozhlas. Takže to víme, ale nahrávky nemáme. Zároveň se ví, že v době první republiky byla největší metlou lidstva tuberkulóza, jež skutečně z těch infekčních nemocí zapříčinila smrt zhruba 60 %, 70 % lidí. Dařilo se jí potlačovat i díky různým sdružením, jako byla Liga proti tuberkulóze nebo Československý červený kříž, takže klesala. Daleko hůře jsme na tom ovšem byli se záškrtem, jenž velmi silně zasahoval děti, a tam se počty obětí oběti nedařilo srážet, spíš naopak. Takže velká část výzev během první republiky se vztahovala právě k záškrtu. To pokračovalo za druhé světové války, kdy část naší infrastruktury využívali i němečtí vojáci. V roce 1946 začíná plošné očkování proti záškrtu, v 50. letech se totéž děje i s tuberkulózou, stejně jako se začalo plošně očkovat proti tetanu a černému kašli. Tím nejúspěšnějším bodem, o němž jsme slyšeli na začátku, byl rok 1960, kdy se podařilo naočkovat přes 90 % dětské populace proti přenosné dětské obrně.

„redaktorka: Profesor Houštěk? Poslední dveře vpravo, tam před těmi kytkami. Chvíli čekám, vyjde asi osmiletá holčička, pak vejdu já a druhými dveřmi i děkan fakulty dětského lékařství Univerzity Karlovy a hlavní pediatr ČSSR, profesor doktor Josef Houštěk, doktor věd. Josef Houštěk: No to bylo hrůzné onemocnění. A to, co je pro nás velmi důležité, pro naše socialistické zdravotnictví, pro jeho humánnost, bylo to, že my jsme byli prvním státem na světě vůbec, který toto očkování zavedl důsledně u veškeré dětské populace, a od toho zavedení vlastně se u nás potom už žádný jiný případ nový takové dětské obrny nevyskytl. “

Tato nemoc sice pro Československo nebyla tak podstatná jako záškrt nebo tuberkulóza, ale velmi nepříjemná, protože v nejzávažnějších případech způsobovala nejen úmrtí dětí, ale také je mrzačila, paralyzovala, hlavně dolní končetiny. Bylo to tedy i viditelné memento toho, že boj s infekčními nemocemi tady ještě není úplně u konce.

A dětskou obrnu se podařilo skutečně nadobro vymýtit?
Ano, podařilo. Jsou tu detaily typu, že existovaly dvě vakcíny – jedna už v roce 1957, ta se očkovala i všude jinde po světě, a pak ta Sabinova druhá vakcína, aplikovaná nikoli injekční stříkačkou, ale dětem se na lžičce v kostce cukru dětem podával sirup. Tuto očkovací látku si možná ještě spousta lidí pamatuje

„Maminky, připravte si lžičky a první z vás může dovnitř. Dobrý den. Dobrý den. Jméno dítěte? Dvořáčková Alena. Rok narození? 1977. Holčička je v pořádku? Ano sestřičko. (pořad Československého rozhlasu Sputnik – 20. 9. 1979) “

Americké úřady měly obavy o testování této druhé vakcíny, protože byla mírně nebezpečnější, ale v Československu jsme toto riziko podstoupili úspěšně, a proto se nám také podařilo být jako první na světě v potlačení dětské obrny. Objevovaly se jen jednotky případů, ty ale byly vždy zanesené ze zahraničí. Po příchodu vojsk Varšavské smlouvy se další vývoj československé epidemiologie, respektive vakcinologie, trochu zastavil, začal stagnovat. Plošné očkovací akce stále pokračovaly. Byl tu pořád velmi silný tým především virologa Dmitrije Slonima:

„K úspěšnému očkování nestačí mít dobrou očkovací látku nebo vyškolené týmy specialistů, lékařů, odborníků, ale velmi nutné je naočkovat co nevětší počet dětí, tzn. minimálně 96–98 %, a to se v Československu daří skutečně rozumnou osvětou a skutečností, že všichni rodiče dneska u nás nám lékařům, kteří provádíme prevenci, věří. “

On byl nejvýraznější postavou, která za těmito úspěchy stála, a podařilo se začít očkovat v roce 1969 proti spalničkám a v 80. letech proti příušnicím a zarděnkám. Avšak mezinárodní renomé, které měl například Státní zdravotní ústav za první republiky, se už obnovit nepodařilo a obor začal stagnovat – ta stagnace pokračovala i po roce 89. Na této skutečnosti je nejzajímavější, že v archivu Českého rozhlasu máme největší počet zvuků právě z doby normalizace.

„Nemáme v našich rozhlasových relacích zrovna rádi čísla, ale pár nám jich přece jen pro ilustraci těch starých zlatých časů dovolte. Nemáme zrovna po ruce údaje nejnovější, ale v porovnání do roku 1970 pro naše účely stačí. Počet dětských oddělení v nemocnicích v roce 1937 – deset. V roce 1946 – 47. V roce 1970 – 205. (Československý rozhlas, 1974) “

To jest z doby, kdy už hlavní sláva byla za námi, ale Československý rozhlas se zároveň více než kdy dříve zaměřoval na půlkulatá nebo kulatá výročí. 15, 20 let od začátku očkování proti dětské obrně se vytvářely pořady velmi oslavující očkování.

„Snad by stálo za to místo komentářů a výrazů obdivu, které k nám docházejí z celého světa, uvést slova jednoho z nejznámějších pediatrů – profesora Fanconiho z Curychu. Profesor Fanconi na mezinárodním sympoziu v roce 1962 řekl zpravodaji listu L´Unità toto: Nejsem komunista. Musím však říci, že Sověti a Čechoslováci podali skutečně přesvědčivý důkaz o schopnosti svého zdravotnického systému. (Československý rozhlas, 1977) “

Záměrem ale nebyla jen osvěta, ale samozřejmě se mělo poukázat na to, že jsme úspěšní v socialistickém zdravotnictví a naše spolupráce se Sovětským svazem se zde potvrzuje jako velmi úspěšná.

Očkovací akce se označovaly za velký úspěch. Dá se to všechno přičíst režimní propagandě, která asi lidem ani nedávala na výběr, jestli se mohou, nebo nemohou očkovat, nebo tady byly i jiné faktory?
Podle mého názoru ta propaganda určitě musela mít vliv na vnímání očkování, vidíme to i v dnešní době. Když je v některém z autoritativnějších států zavedena cenzura a ovlivňuje své obyvatelstvo, tak většinou je pak ta země skutečně v tom očkování i třeba úspěšnější. Ale žádná data z doby socialismu, jimiž bych toto tvrzení mohl podepřít, nemáme. Pro komunistický režim bylo však zdravotnictví naprostou prioritou a i v 50. letech byl komunistickým ideálem statný, manuálně pracující dělník. Tento obraz nesouzněl se zmrzačenými lidmi, natož dětmi.

„Naše spolužačka se jmenovala Zdenka. Byli jsme všichni dítka školou povinná. Bujná, divoká a nanejvýš bezstarostná. A pak jednou přinesly kamarádky zprávu, že Zdenka do školy, že stůně, že má horečky. To bylo všechno. Neviděli jsme ji mnoho měsíců. Až jednou ji vezla její maminka na procházku. Na vozíčku. Nezapomněla jsem dodnes na její oči, které se kolem sebe dívaly. Nemoc dostala pro nás konkrétní podobu. (pořad Československého rozhlasu Sputnik 20.09.1977) “

To byl také důvod, proč očkovací akce proti dětské obrně tolik podporoval stát. Jisté je, že propaganda představovala rozhodně jen jeden z faktorů. Nesmíme také zapomenout, že v době socialismu měla ještě většina populace přímou – a dost často nepříjemnou – zkušenost s nemocemi, proti kterým se očkovalo.

„redaktor: V dnešním pořadu „Představte se sám“ bude hovořit doktor Václav Lekeš starší, emeritní obvodní lékař v Rožďalovicích.” Václav Lekeš st.: Jmenovitě si pamatuji na tu nejstrašnější epidemii, která přišla, bylo to ve vesnici Pojedy. Tam začala dětská obrna. A tam byla postižena takřka celá vesnice, tou epidemií. (Pořad Československého rozhlasu Představte se sám, 1967) “

Václav Lekeš st. (epidemiolog)

Tato zkušenost se z dnešní společnosti přirozeně vytratila a paradoxně dnes, v době koronavirové krize, se můžeme ptát, jestli se důvěra v očkování nevrátí právě proto, že opět nabereme zkušenost s takto závažnou nemocí. A nakonec je asi také dobré upozornit na to, že existují studie, které ukazují na to, že čím je společnost ekonomicky rozvinutější, tím je také vůči očkování skeptičtější. V tomto smyslu můžeme přemýšlet o tom, jak jsme se za socialismu stavěli k očkování a jak se k němu stavíme dnes.
Když ještě uděláme takové historické okénko, je zřetelně vidět, že na západě vznikala antivakcinační hnutí už se začátkem plošných očkování, tedy po druhé světové válce, v druhé polovině 20. století, kdežto u nás je to věc posledních nejméně 20 let. Právě to je důkaz toho, že nějaká volnější debata o očkování se u nás vede strašně krátce. Zatímco dnes ve východní Evropě sice máme pořád výraznou převahu proočkované populace, tak ten trend klesá, zatímco na západě, tam je ten trend opačný: proočkováno je méně lidí, ale důvěra roste.

Na proměnu v názorech lidí a na efektivitu očkovacích kampaní lze nahlížet z více úhlů pohledu. Jeden ten pohled, který se teď objevuje – už jsi na něj narazil, zmiňoval ho třeba i kancléř prezidenta Vratislav Mynář v minulém týdnu – a to je argument, který zaznívá nejen v souvislosti s očkováním. Nutno dodat, obecně se objevuje i v souvislosti s tažením proti pandemii covidu. Ten argument zní, že je výhoda autoritářských režimů, třeba Číny, oproti demokratickým společnostem. Když budeme vycházet z tohoto argumentu, dá se říct, že úspěšné očkovací kampani v „škodí“ ta otevřená demokratická společnost, nebo že se očkovacím kampaním v otevřených demokratických společnostech daří hůř?
Ano, ten trend je zřejmý, ale zároveň bych tu odpověď nestavěl tak vyhraněně. Je sice pravda, že v současné demokratické společnosti mohou lidé vyjadřovat svůj názor k očkování a mohou vyjadřovat i nepodložené názory na očkování, takže je daleko těžší přesvědčit všechny občany o prospěšnosti vakcinace. Ale zase z toho nelze úplně vyvozovat, že autoritářské režimy v tomto ohledu nabízí nějakou přijatelnější variantu očkovací strategie.

„Novinář: Pane kancléři, já mířím třeba například k výrokům prezidenta Zemana, kdy v naší Partii označil odmítače očkování a řekl, že jsou lehce dementní. Je toto chytré? Jsou tyto výroky chytré od prezidenta republiky? Vratislav Mynář: Víte, já si myslím, že za těch několik desítek let, co jsme po revoluci, tak si trošku tu demokracii zaměňujeme s tím, že si můžeme všechno dovolit. A použil bych tady příměr, že v některých věcech příliš demokracie škodí. (9. 3. 2021) “

Vratislav Mynář (kancléř prezidenta republiky)

Nedávno byla ve Vinohradské 12 vedoucí katedry marketingové komunikace a PR na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy Denisa Hejlová, která říkala zajímavou věc. V jádru antivakcinačního hnutí nestojí lidé, kteří by se vymezovali vůči politice před rokem 89. Tato starší generace už skutečně proti očkování většinou nemá závažnější výhrady. To jádro je především u mladší generace – a není to jen u nás, ale i třeba v Izraeli nebo jinde. Důvod? Je to vliv především algoritmů sociálních sítí, ale také nějaké přispění zemí, jako je Rusko, které na toto téma rozjíždí další ze svých hybridních informačních válek proti západu. Za současnými antivakcinačními hoaxy stojí zájmy mocností, které nejsou demokratické. Takže nelze úplně tvrdit, že kdybychom měli autokratičtější režim, bylo by pojetí očkování bezvýhradně lepší. Pak bych ještě odkázal na novináře a odborníka na sociální média Petera Pomerantzeva, který nazývá tu dnešní strategii tu dnešní v porovnání se strategií před rokem 1989 jako cenzuru přehlušování. To znamená, že před rokem 89 byla cenzura taková, že se zakázalo o nějakých nepřijatelných názorech mluvit. Dnes se, řekněme, respektují nebo tolerují, řekněme, zároveň se přehlušují nějakými fake news nebo nepodloženými informacemi, které zahlcují veřejný prostor. Lidé dnes mají těch informací přebytek, tím pádem u nich vzrůstá nejistota, protože nevědí, kterým z nabízených názorů mohou věřit a kterým nikoliv.
Na lidi působí negativně jak přemíra informací, tak jejich nedostatek. Když se vrátím k období socialismu, tak na jednu stranu jsme zde měli spoustu úspěchů v otázce proočkovanosti společnosti, ale na druhou stranu zde potom máme určité třeba epidemie. V roce 79 epidemie hepatitidy B v severních Čechách, o ní se absolutně v médiích nemluvilo. A stejně tak například – a to je problém také epidemiologický – to byl problém nehody v jaderné elektrárně Černobyl v roce 86.

„Některé agentury na západě rozšířily zvěsti o tom, že při havárii zahynuly tisíce lidí. Ve skutečnosti zahynuli dva lidé a hospitalizováno bylo celkem 197 lidí, z nichž 49 opustilo nemocnici po vyšetření. Práce závodů, kolchozů, sovchozů i institucí pokračují normálně. (Československý rozhlas, 1986) “

To byl také velký problém pro zdraví československých obyvatel, o kterém se Češi a Slováci dozvěděli až o pár dnů později.

Jedním z úhlů, skrze který se často díváme na ty dnešní události, je solidarita v rámci společnosti. Očkování je vnímáno jako solidární krok – jednak s vlastním okolím, ale například s těmi, kteří jsou nemocní, nemohou sami být očkováni a musí se spoléhat na imunitu celku. Když se díváme na data o proočkovanosti třeba před 40, 50 lety v tehdejším Československu a ta dnešní – asi by se nabízela interpretace, jestli společnost nebyla za komunismu solidárnější. Je možné to takto vnímat? Obstojí tento argument?
Myslím si, že se to tak úplně říct nedá. Musíme si uvědomit, že solidarita byla vytvářena shora, byla vytvořena uměle a tak trochu vynucována. A vynucená solidarita s sebou nese také reakci, která přijde, když už to vynucení pomine. Je to tedy jen jeden z bodů a jedno z vysvětlení, proč se v 90. letech například tak rozvolnila morálka vzhledem k proočkovanosti společnosti. Ale epidemiologie v 90. letech docela strádala, tak trochu se na ni zapomnělo a k uklidnění té situace určitě nepřispívala ani nějaká komunikace ze strany úřadů, ministerstva zdravotnictví apod., kdy se lidem nevysvětlovalo, proč by se měli očkovat, ale spíš se stále žilo v domnění, že lidé vědí, že je to nutné. Nicméně lidé se časem samozřejmě začali ptát, a s přibývajícími nepravdivými informacemi o očkování, se společnost postupně začala očkování obávat – anebo alespoň jeho části. Trvalo v podstatě docela dlouho, než si ta nová politická garnitura uvědomila, že je třeba věci o očkování lidem začít vysvětlovat a ne mlčet a nařizovat.
Já bych se možná ještě v této souvislosti zmínil o tom, že po tom roce 89 se v Československu, potažmo v České republice, na epidemiologii trochu zapomnělo. Probuzení přišlo v roce 2003, kdy se ve světě objevil nebezpečný koronavirus SARS-COV způsobující syndrom náhlého selhání dýchání. A přestože tento SARS do Česka nakonec nedorazil, tak upozornil politické špičky a všechny v oboru na to, že zde například neexistují úplně skvěle zařízené infekční kliniky nebo že zde proti takovým nebezpečím nemáme úplně připravenou infrastrukturu.

„Často se setkávám s tou otázkou, zda čtyři lůžka na Českou republiku stačí, u těchto závažných onemocnění. Já bych tady chtěl upozornit, že i vyspělé státy jako Německo, Francie mají těch lůžek čtyři nebo osm, a že v případě opravdu závažných epidemií by ten systém samozřejmě musel být určitým způsobem modifikován, a že i na tu modifikaci jsme v rámci České republiky připraveni. (Český rozhlas, 2003) “

Možná si připomeňme, že k výraznému nárůstu popíračů očkování přispěla v roce 2009 –2010 i prasečí chřipka.

„Moderátor: Toto není fatální nemoc, vidím v prasečí chřipce stejnou bublinu jako v různých globálních oteplováních. To jsou, pane Volfe, slova prezidenta republiky Václava Klause, který mimo jiné odmítá povinné očkování proti tomuto typu chřipky. Souhlasíte s ním? Jaroslav Volf: Jestli někdo odmítá očkování, tak my mu podáváme ruku, aby mohl ochránit své zdraví. Jestli nepotřebujeme chránit zdraví hlavy státu, tak ať se pan prezident neočkuje. (ČT, 2010) “

V návaznosti na to očkování, které ve finále příliš neproběhlo, protože to také bylo v době ekonomické krize a ty vakcíny, které se nakoupily, se ve velké míře musely nakonec vyhodit.

Pokud se vrátíme k očkování proti covidu, tak ten úspěch kampaní v jednotlivých zemích, případně i neúspěch, je už teď předmětem srovnávání. Ve Vinohradské 12 jsme nedávno mluvili o důvodech úspěchu očkování v Izraeli. Tamní obyvatelé v souvislosti s vakcinační kampaní mluví o národní hrdosti a to téma tak prezentují i tamní politici. Ty ses probíral audiozáznamy z dob komunistického Československa, kdy se také asi akcentovala národní hrdost. Dá se říct, do jaké míry může očkování souviset s národní identitou – s pojmy, jako je národní hrdost, patriotismus atd.?
Myslím si, že se pojí velmi. Očkování je téma, které se s národní hrdostí pojí automaticky, aniž nad tím musíme dlouze přemýšlet. Zajímavé je i to, že opravdu v tomto ohledu nejde o dobu, kdy se očkování provádí, nebo o politický režim, ve kterém se tak děje. Národní hrdost opravdu prostupuje tématem očkování po celé 20. a 21. století, možná i 19., kdybychom se vrátili více do historie. Svým způsobem to trochu dává. Existují i americké studie, které potvrzují, že například dodržování proticovidových opatření je přijatelnější pro lidi, kteří mají větší příchylnost k národu, a je to pro ně pozitivní motivátor být hrdými patrioty. Očkování ale právě přináší určité srovnání, soutěžení, rivalitu, každý se chce pochlubit svými úspěchy. Znovu se vracím k tomu nejzářnějšímu příkladu, který je v našem archivu nejvíce přítomný. Jsou tam tři velmi dlouhé pořady ze 70. let o zmiňovaném očkování proti dětské obrně. Opravdu je znát, jak to téma rezonuje – nevím, jestli u posluchačů, nicméně určitě u autorů nebo u lidí, kteří tyto pořady vyráběli nebo zadávali. Je znát, že motivací pro jejich výrobu je posílení národní hrdosti a samozřejmě i socialistického zřízení.

Byla Československá republika vnímána jako extrémně úspěšná země v očkování i v zahraničí?
To právě ne – a máme zde i vzpomínky lidí, kteří se této velké očkovací akce účastnili – byli v podstatě jejími stvořiteli, mluvím teď například o epidemiologovi Ervínu Adamovi. Ten vzpomíná na to, že se nepodařilo přenést československý úspěch do zahraničí. Když se dnes podíváte třeba na web, tak o československém úspěchu v boji s dětskou obrnou se opravdu dozvíte možná až na nějaké druhé, třetí stránce v Googlu, v prvé řadě se dozvíte o vynálezcích vakcín proti dětské obrně, to jsou Američané. V zahraničí se o tom úspěchu tolik neví. Podle Ervína Adama je to proto, že se o tom málo publikovalo v mezinárodních odborných časopisech, že se o tom málo mluvilo. Očkovací akci v Československu v podstatě přebil Sovětský svaz, který to testování Sabinovy vakcíny provedl na daleko větší části populace a naočkoval daleko více lidí. Mně z toho vyplývá, že pro menší státy, jako je Česko třeba, je téma očkování určeno primárně pro domácí publikum. Řeší se hlavně témata typu – jestli jsme první, aby se o nás vědělo ve světě, nebo jestli máme vlastní kapacity na výrobu naší vakcíny, abychom byli soběstační. Ale hlavním cílem je oslovit domácí poptávku, zatímco velké státy, které vakcíny vyrábějí, chtějí oslovit celý svět a upevnit si svoji geopolitickou pozici ve světě. Ty to dělají skrze vakcinační diplomacii. Myslím si, že tímto prizmatem se můžeme dívat i na současnou situaci – máme zde několik příkladů, takové poukázání, abychom byli dostateční patrioti a byli na český národ hrdí.

„My profession is businessman, crisis manager, actually Prime Minister of Czech republic. I won six time elections. And we have results therefore. Best in covid. (2020) “

Andrej Babiš (premiér ČR (ANO))

Pamatujeme si slavný výrok premiéra Babiše „best in covid“, pokračují i snahy o vyrobení vlastní vakcíny. Možná mohu ještě uvést příklad, kdy ministr Blatný jel do nemocnice v Chebu, která v té době kolabovala. Na otázku novinářů, jestli pacienty neodvážet do Německa spíš než po republice, kde je to dál, argumentoval tím, že Česká republika se o své pacienty postará a že to byl jeden z hlavních důvodů, proč se spolupráce s Německem tehdy z jeho pohledu neuskutečnila.

Prostřednictvím rozhlasového archivu máš hodně intenzivní možnost sledovat, jakou paměťovou stopu nám tu po sobě zanechaly předchozí generace. A zároveň to všechno pozoruješ z pozice historika, člověka, který může uvažovat o tom, jak asi bude vypadat ta paměťová stopa, kterou tu zanecháme my. Když se díváš právě na ty současné výroky, které jednou také skončí v archivu, dokážeš si tipnout, jak se jednou bude mluvit o době, v níž se teď nacházíme? Na jakou historickou paměť si tu teď zakládáme?
To bych hrozně rád věděl, protože naše oddělení například spravuje databázi výročí pro Český rozhlas a vždy si klademe otázku: bude tato událost relevantní za 10, 15, 50 let, možná 100? Já si skutečně jen tipnu nebo to je možná přání. Přál bych si, abychom nezapomněli na to, že jsme v tuto chvíli černý flek v Evropě, že jsme v poslední měsíce možná skutečně nejhorší na světě v boji s covidem. Jestliže tuto paměť potlačíme, tak se z ní nedokážeme poučit. Nebude to ale samozřejmé. Dost možná se jednou bude vzpomínat na to, jak jsme v první fázi boje s covidem byli opravdu nejlepší na světě, a ta druhá část skončí v propadlišti dějin. Doufám, že to tak nebude, ale hodně záleží na tom, kdo v následujících letech povede tuto zemi. Faktem je, že se můžeme podívat, jak se nyní třeba Čína staví ke své roli v koronavirové krizi. Přestože to tam v podstatě vzniklo, tak dnes je Čína zemí, která vyváží vakcíny primárně do třetího světa, ale i jinam. A dá se říct, že tato její iniciativa úplně přehlušila ty nešťastné počátky celé této celosvětové krize. Nevím, jak to bude v dalších letech, ale přál bych si, abychom na tuto – velmi smutnou – část naší historie nezapomněli.

Lenka Kabrhelová, Tomáš Dufka, Barbora Sochorová a Alžběta Jurčová

Související témata: podcast, Vinohradská 12, očkování, očkování proti koronaviru, ČSSR, totalita, demokracie, vakcína, tuberkulóza, koronavirus, covid, spalničky