Kosti objevené na louce Budínka u Dobronína dostávají jména

Více než 60 let hledal svého otce. Psal Mezinárodnímu červenému kříži, obracel se na československé úřady. Nikdo nic nevěděl. On ale tušil, že jeho otec zemřel v květnových poválečných týdnech. A také tušil, kde je zakopaný. Před několika dny dostal Franz Schimek vyrozumění od české policie a v něm stálo: „Kosti objevené na louce Budínka u Dobronína skutečně patří vašemu otci.“

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Franz Schimek | Foto: Pavel Polák

Malé bavorské město nedaleko Norimberka. Ve dveřích nejvyššího patra jednoho z řadových domů stojí téměř osmdesátiletý Franz Schimek. Plynule střídá němčinu s češtinou. Narodil se v Polné, kde žili převážně Češi. Češtinu odposlouchal, ve škole ji neměl.

V obývacím pokoji Franze Schimka jsou na stěnách obrázky z rodného kraje. Na stole šanon s dokumenty, výsledek jeho dosavadního pátrání. Mezi nimi i fotografie jeho otce.

Johann Schimek, tak se jeho otec jmenoval, byl za první republiky bez práce, přivydělával si jako dělník v Rakousku. A když pak přišel v roce 1939 Hitler, zaměstnání stále neměl.

Přehrát

00:00 / 00:00

Reportáž Zblízka Pavla Poláka

„Aby dostal práci, vstoupil do strany. Do nacionálně socialistické, do NSDAP,“ říká pan Schimek.

Jeho otec se pak stal strážníkem v Ostravě. Rodina ale zůstala na Jihlavsku.

„Vzpomínám si, jak můj otec coby strážník dostal uniformu SA. Matka na něj byla tak naštvaná, že s ním šest týdnů nemluvila. To bylo poprvé a naposledy, co měl otec tuhle uniformu na sobě,“ pokračuje Schimek.

Vyprávění Franze Schimka nezapadá do černobílého výkladu dějin. Jeho otec prý nechtěl, aby chodil do Hitlerjugend. Franz Schimek totiž před válkou chodil do českého Sokola.

Železný kříž na Budínce v Dobroníně připomíná oběti poválečného masakru Němců | Foto: Hana Mikulincová

Ke konci války utekl Johann Schimek domů, ukryl se na několik týdnů u svého českého kolegy Jelínka. Po válce se pak vrátil k rodině do Dobronína. Ale odtud ho odvedli revoluční gardisté.

‚Koukej mazat‘

Dobronínský příběh je už dnes známý. Johann Schimek a dalších zhruba deset místních Němců byli internováni v hasičárně.

„Nosil jsem mu po tři dny jídlo. Téměř jsem ho nepoznal. Byl zbitý a zkrvavený,“ vypráví Franz Schimek.

Čtvrtého dne Franz Schimek nikoho nenašel. A dozorce mu prý řekl: „Táta už tady není. Koukej mazat, běž domů.“

Od svého českého kamaráda se pak dozvěděl následující: „Já ti řeknu, kde je tvůj táta. Tady leží, tady zabili asi deset lidí.“

Staly se neodpustitelné věci... aneb Masakr sudetských Němců na Podbořansku

Číst článek

Franz Schimek, tehdy mu bylo třináct let, byl odsunut s matkou a mladším bratrem na jaře roku 1946. Po svém otci pátrat nepřestal. Když už nad hledáním zlomil hůl, v Česku se dobronínský případ otevřel.

V roce 2010 ho navštívil kapitán jihlavské kriminálky Michal Laška a s odstupem více než 65 let se zajímal o události na Budínce.

„Já jsem říkal, já to vím, že tam leží. On tam musí být. Český kamarád mi ukázal, kde táta leží,“ vzpomíná Schimek.

Franz Schimek pak Laškovi při odchodu řekl: „Prosím, najděte mého tátu. On tam leží.“

Laška slíbil, že to udělá, když tam bude, Franzi Schimkovi to řekne. Dnes to Franz Schimek ví. S definitivní platností.

„Zloba? Na koho? Ti, kdo to udělali, už nežijí a ostatní za to nemohou. Chci, aby byly ostatky pohřbeny. A aby konečně zavládl klid,“ dodává.

Pavel Polák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme