„My se zotavíme, ale bolest přetrvá.“ Izrael léčí rány na duši, 7. říjen je trauma na celé generace

Praha/Tel Aviv 14. listopadu 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Slyšel jsem, jak někteří bezpečnostní experti a novináři srovnávají 11. září pro Američany a 7. říjen pro Izraelce. Jak hluboko Hamás ten den zasáhl duši Izraele?
Myslím, že jednotlivé části vaší otázky spolu souvisí. Pokud vezmete počty obyvatel ve Spojených státech a v Izraeli, tak by útok Hamásu v USA znamenal 40 tisíc obětí. To je odpověď na to, na co se ptáte, tedy jak hluboká je bolest a zármutek v Izraeli. Jsme země s devíti miliony obyvatel, a v naší společnosti k sobě mají lidé hodně blízko. Známe se navzájem. Nemyslím si, že v Izraeli najdete rodinu, která by neznala někoho, koho 7. říjen přímo zasáhl. Takže dopad je skutečně hodně velký. Když mluvíte o zářezu do izraelské duše – vidíme, že říjnový útok narušil mnoho našich základních představ o tom, že domov je pro nás bezpečné místo. Rodiče znamenají bezpečí, že se o nás postarají. To, co se stalo, doléhá na děti i na celé rodiny.

Takže hodně lidí v Izraeli teď nemá pocit, že jsou jejich domovy bezpečné…?
Ti, kteří žijí v obcích na jihu země, zhruba do 40 kilometrů od hranice s Pásmem Gazy, kde už 20 let dochází k ostřelování a eskalaci napětí, nezamhouří oči. Jsou pořád v pozoru a velmi vyčerpaní. Když došlo k 7. říjnu, tak snad 95 procent obyvatel muselo opustit své domovy. Teď žijí ve třech stovkách hotelů po celé zemi. 

Pak je tu zbytek země, na který útok dopadl – prostřednictvím médií, tím, že znají někoho, koho útok zasáhl napřímo, anebo tím, že armáda povolala vojáky do aktivní služby. Rozděluji to na základě intenzity, jakou byli Izraelci událostem 7. října vystaveni. Jsou tu lidé, které to napřímo zasáhlo, a ti, kterých se to dotklo zprostředkovaně.

Byli jste k ruce těm, které teroristé z Hamásu 7. října napadli. Jak přesně jste jim pomáhali?
V první řadě musím říct, že i my jsme byli velmi hluboce zasaženi. Bylo opravdu těžké reagovat, ale všichni jsme profesionálové. Samozřejmě jsme situaci začali hned řešit, nicméně to byl velmi bolestivý den. A stále  se z něj vzpamatováváme.

Moje organizace, Izraelská koalice pro trauma, má v popisu práce řešit takovéto situace a být pohotová. Jsme už mnoho let součástí komunit, se kterými pracujeme, abychom jim mohli poskytnout lepší péči, ať už je to terapie nebo terénní práce s týmy. Pracujeme pod stresem.

Když 7. října většina starostů své obce na jihu Izraele evakuovala, začali jsme s místními okamžitě spolupracovat na poskytování přímé péče. Starali jsme se o to, aby bylo lidem co možná nejlépe, abychom zmírnili trauma těch, kteří museli během deseti minut opustit své domovy jen s igelitovou taškou v ruce a utíkat do bezpečí.

Ze všeho nejdřív jsme je emocionálně podpořili, a poskytli jim první pomoc. Pracujeme s rodinami, s dětmi, a to mnoha způsoby. Nejde jen o terapii, ale i o jakousi neverbální intervenci, třeba arteterapii nebo muzikoterapii. Na začátku jsme se museli vyrovnat s tím, že pro lidi ubytované nouzově v hotelu je velmi obtížné i absolvovat sezení s psychologem, protože tam nejsou žádné volné prostory. Je tam jen hala, kterou všichni chodí dovnitř a ven. Byl to zpočátku obrovský chaos. Už ale pomalu začínáme najíždět na vlastní tempo a snažíme se ustálit to, jak naši pomoc poskytujeme.

Bolest cítí všichni

Kdo byl a kdo je teď nejvíc v nouzi?
Znovu se vrátím k úrovni a intenzitě toho, čemu byli lidi vystaveni. U těch, kteří žijí na jihu Izraele, bych ani nemluvila o extrémně vysoké expozici, protože je to prostě za hranicí všeho, co známe. Tohle jsme si nikdy nedokázali představit. Takže tam potřebovali pomoct třeba ti, kteří se před útočníky 30 hodin skrývali, nebo rodiny – někteří jejich členové byli uneseni, někteří zabiti, jiní zraněni. Pomoc potřebují lidé, kteří bránili své komunity. Naše péče je nutná i u policie, mnoho jejích příslušníků ten den zemřelo.

Jako ředitelka Izraelské koalice pro trauma a také jako občanka mám někdy pocit, že ať už dojde na kohokoli, pociťuje bolest.

Jak s těmi lidmi pracujete? Jak pomáháte truchlícím, těm, kteří 7. října přišli o svoje příbuzné?
Jednou z prvních věcí, kterou musíte udělat, je tam pro ně prostě být. Vzít na vědomí jejich bolest a nečekat okamžitou změnu. Pořád ještě zpracovávají, co se stalo. Navíc některé rodiny doteď nevědí, co se s jejich blízkými stalo, jestli byli zabiti nebo uneseni. Takže pro ně je ten proces truchlení o to komplikovanější.

Truchlící u nás mají velkou podporu, především ve svých komunitách. Je židovským zvykem navštěvovat v prvním týdnu zarmoucenou rodinu. Abych vám dala příklad – v jedné obci se 400 obyvateli bylo 7. října zabito 105 z nich. Nevím, jestli si to dovedete představit, že tak velkou část vesnice povraždí. Všichni se znali, žili spolu mnoho let. Když se na to podíváte takhle, je to strašné množství obětí. Lidé tam chodili z jednoho pohřbu na druhý.

Je tedy nutné tam pro ně být, a to říkám i jako terapeutka. Být tam pro lidi, kteří se cítí velmi zlomení, a být prostředníkem na cestě ke změně, která nakonec přijde. 

I pro samotné psychology nebo psychoterapeuty to musí být velmi těžké…?
Ano, i pro ně to je nesmírně těžké. Navíc většina z nás zažívá stejnou realitu jako jejich klienti. Jsou mezi námi rodiče. Máme jednoho terapeuta, který byl zavražděn, jiný byl unesen, jedné terapeutce zabili manžela… Jsou součástí komunity. Zažívají totéž, co ostatní. Ale terapeuti prostě musí udělat krok stranou, sednout si k lidem a říct jim: ‚Jsem tady, abych vám pomohl.‘ A to je velice těžké.

Je skutečně nesmírně tíživé naslouchat příběhům a být pro lidi jakousi schránkou pro jejich bolest. Právě proto se snažíme věnovat hodně pozornosti a prostředků tomu, jak terapeutkám a terapeutům v tomto směru pomoci, protože je to velmi obtížná situace. Máme skupiny pro terapeuty, zveme lidi, se kterými si mohou  promluvit. Někteří z těch, kteří terapii poskytují, na ni tedy i sami chodí.

Můžete mi prosím povědět ještě jeden nebo dva příběhy, abych si udělal představu o tom, co všechno musíte vyslechnout?
Jedna z našich terapeutek se na jednom místě skrývala 17 hodin. Měla u sebe telefon a byla ve spojení s naším týmem. Bála se, i když věděla, že je v bezpečí. Popisovala, jak slyší výstřely. Říkala, že je vyděšená. Bylo to… Ani nenacházím slova, abych vyjádřila, jak nepředstavitelné bylo ji poslouchat a snažit se ji podpořit, aniž bychom jí dávali falešnou naději, že bude vše v pořádku. Byl to vážně velmi děsivý zážitek. 

Mám další příběh – v jedné z vesnic byli zastřeleni starosta i jeho syn. A všichni obyvatelé se teď snaží najít způsob, jak se s tím vyrovnat. Víme o rodinách, které přišly o sedm členů. Slýcháme příběhy, které se nedají vůbec pochopit, protože se nic takového běžně neděje. Přišli jsme o komunity, mnoho domů je úplně vypálených, srovnaných se zemí nebo rozstřílených. A pro jejich obyvatele je myšlenka, že už nemají domov, nesmírně tíživá. Zničení domu je zničením spojení mezi minulostí a budoucností, to je hrozně těžké.

Někdy stačí objetí

Když těmto příběhům nasloucháte, je možné nebo dokonce vhodné lidi nejen vyslechnout, ale třeba i obejmout?
Objímání je podstatné. Myslím to opravdu vážně. Je to nesmírně důležité. Musíte být ale velmi opatrní, abyste nevstupovali do osobního prostoru druhého. Musíte požádat o svolení. Mnoha lidem – a to říkám i jako terapeutka – bude objetí stačit. Bude jim stačit pocit, že jsou objímáni, že je někdo vidí, že vnímá, co se jim stalo.

Někdy nemůžete změnit realitu, ale můžete změnit třeba pocit, že si pak lidé nepřipadají tak sami. Sice se cítí osamělí, ale jsou součástí systému péče, a my jim můžeme dát najevo, že nám na nich skutečně záleží. Takže objímání je opravdu důležité.

Celý svět teď sleduje situaci rukojmích, které teroristé z Hamásu drží v tunelech pod Gazou. Jste v kontaktu s rodinami rukojmích?
Ano, jsou součástí komunity, se kterou pracujeme. A i kdybych nedělala práci, kterou dělám, tak problém rukojmích a toho, jak se jejich blízcí obracejí na spoluobčany a prosí o pomoc, máme v Izraeli stále před očima.

Žijeme v zemi, kde se šíří řada zavádějících informací o tom, co se bude dít. Mnoho mužů je odváděno do armády a neví se, co bude dál. Kde rukojmí jsou, co s nimi bude. Takže v případě rodin rukojmích se tahle všeobecná úzkost spojuje s velmi hlubokou úzkostí, silnou bolestí a s tím, že nemají žádné informace.

Jak už jsem říkala, některé rodiny přišly o více než jednu osobu. Navíc se často jedná o malé děti. O to je situace těžší. Teď  ale nemůžeme dělat nic jiného než je během tohoto těžkého čekání podporovat.

Máte z toho, co od rodin unesených víte, pocit, že izraelská vláda slyší jejich hlasy?
Jsem si jistá, že vláda jejich hlasy slyší, ale nejsem si jistá, že má řešení. V tomto případě chcete mít svého milovaného člověka zpět ve své náruči. Takže i když o svém uneseném máte zprávy, což je pozitivní, tak to nic nemění na tom, že nevíte, co se přesně děje, kde ti lidé jsou a jestli jsou naživu.

Nemění to nic na tom, že nevíte, kdo se stará o děti a starší lidi. Mezi blízkými příbuznými jsou lidé, kterým je třeba 85 let. Je to velmi složitá situace… Vlastně ne, to je příliš slabé označení – je to extrémně náročná situace. A vláda řeší tu politickou stránku věci.

Odolní Izraelci

Od útoků ze 7. října uplynulo už několik týdnů. Jak křehká je nyní izraelská společnost?
Myslím, že je velmi křehká a zranitelná. I jako odbornice se snažím najít hlas naděje, ale je to velmi obtížné. Doufám, že se nám rukojmí vrátí, a že to posílí morálku izraelské společnosti. V tuto chvíli lidé na jedné straně cítí, že musíme držet spolu, že se s tím musíme vyrovnat a že to zvládneme. Jsme silní a odolní. Ale na druhé straně všichni cítí velkou bolest, což asi ještě nějakou dobu potrvá.

Za jak dlouho se podle vás izraelská společnost zotaví, pokud vůbec?
Nevím, co přesně myslíte zotavením. Myslím, že události ze 7. října s námi budou pořád. Nepřejde to během jednoho roku. Poneseme si je do dalších generací. Bude to stále s námi, i s našimi potomky.

Když mluvíte o zotavení, tak to má několik částí. Jednou z nich je návrat do běžného fungování, návrat do práce a do školy. Na mnoha místech v Izraeli stále ještě nefungují školy. Mnoho lidí je doma. Mluví se o tom, že je třeba znovu milovat a být schopný mít dobré vztahy s ostatními lidmi. To je něco, k čemu se lidé pomalu obracejí. Zotavit znamená nebát se jet autem do Tel Avivu. Ale my se bojíme, protože tam dopadají rakety. Zotavíme se, až bude v Izraeli opět bezpečno, ale bolest s námi přetrvá.

Pokud zotavení není to správné slovo, je nějaké, které by proces lépe vystihlo?
Jsem přesvědčená, že být odolný znamená vědět, že jste zranitelný. Lidé, kteří o své zranitelnosti vědí, jsou silnější, protože vědí, že si s sebou nesou bolest a špatné zkušenosti, ale vyrovnávají se s nimi. Myslím, že v tomto smyslu je naše země velmi odolné společenství, protože víme, že se s tím vyrovnáme. Víme, že se nám bude dařit lépe. Jako v každém procesu truchlení víme, že to bude lepší. Je v pořádku říct, že teď je to velmi bolestivé, ale za rok to nebude stejné. Během truchlení se lidé změní a posunou se dál. I Izrael se posune a změní, a já doufám, že se změní k lepšímu.

V podcastu byly využity zvuky ze sociální sítě X, konkrétně z účtů Brooke Goldstein, Jerusalem Post a Reuters, dále pak z youtubových kanálů Combined Jewish Philantrophies, CBS, Reuters, Crux a Global News, a z facebookového účtu izraelského ministerstva zahraničí.

Hned na středu chystáme příběh z Gazy – o muži, kterému volala izraelská rozvědka a údajně po něm chtěla, aby zajistil evakuaci okolí před bombardováním. Příběh jsme převzali od britské BBC.