Být jako Adam Ondra nebo Radek Jaroš, je přání začínajících horolezců
Nejedno dítko školou povinné má doma nad postelí přilepený plakát svého sportovního idolu, kterému by se jednou chtělo podobat. A platí to také o dětech obdivujících známé horolezce. Jsou ovšem výjimky potvrzující pravidlo.
„Rodiče mi nedovolí přilepit si na stěnu plakát,“ říká Markéta Janošová. Ale na nějakou tu fotku se místo v šuplíčku určitě najde. „Mám od Adama Ondry, Lucky Hrozové a Radka Jaroše.“
Plakátům na stěně sice táta nefandí, ale zato si dal záležet na tom, aby si Markéta mohla prohlížet skály pěkně zblízka už ve věku jednoho roku, kdy namísto lezeckého náčiní používala dudlík.
„Je to tak. On byl taky lezec, takže se nezlobil. Spíš se radoval.“ Díky tomu už toho umí Markéta Janošová na skalách i na lezeckých stěnách opravdu dost. A o čem si teď nechává zdát?
„Že budu dobrá jako Adam Ondra,“ prozrazuje Markéta. „Chtěla bych překonávat hodně těžké cesty na skalách a na závodech ukazovat, co umím, a srovnávat se s ostatními,“ přidává svoje přání o tři roky starší Eliška Adamovská.
Ta, jako mnohé další děti, které rodiče nelákali na šplhání po skalách, začínala onehdy na umělých lezeckých stěnách.
„Samozřejmě hezčí je krajina kolem skal a proto mi přijdou hezčí skály.“ Obě děvčata mají společné třeba to, že svými podpisy ozdobila českou vlajku, kterou by chtěl Radek Jaroš položit v červenci letošního roku na vrchol druhé nejvyšší hory světa – K2.
A tak není od věci zeptat se: Co takhle pokusit se někdy za pár let o některou z osmitisícovek?
„Na to asi nejsem stavěná. Budu asi lézt na menších skalách. Navíc nemám moc ráda zimu, takže bych asi umrzla. Do toho se asi pouštět nebudu,“ uzavřela Eliška Adamovská.
