Čínská politika tří dětí. ‚Nejde jen o ekonomiku, ale i o legitimitu strany,‘ říká analytička Procházková

Katko, můžeš popsat, čím čínská vláda vysvětluje svůj nový krok – a sice to, že sezdaným párům nyní povoluje mít tři děti, což je v čínských poměrech novinka?
Politika tří dětí je opravdu novinka. V pondělí 31. května o tom rozhodlo politbyro pod vedením generálního tajemníka Si Ťin-pchinga. Nejvyšší představitelé Číny se v ten den dohodli, že dojde k, řekněme, dalšímu uvolnění předpisů o kontrole porodnosti. Když říkám „dalšímu uvolnění“, tak v Číně, jak asi někteří ví, byla velice přísná politika jednoho dítěte. Ta byla v roce 2016 zrušena a byla povolena tzv. politika dvou dětí. A teď je tedy možnost mít děti tři. V podstatě nějakým způsobem to bude i dále podporováno.

Čínští politici, tedy politbyro, argumentovali, že tímto splní svůj plánovaný cíl aktivně se vypořádat se stárnoucí populací. To je taková krátká zpráva, která k tomu vyšla v oficiálních čínských zdrojích. Ale asi bych možná měla říct, že jde o reakci na poslední čínské sčítání lidu, které probíhá jednou za deset let. A to poslední bylo takové zajímavé, protože k němu došlo v celé Číně, ale velice dlouho nebyly známy jeho výsledky. K jejich zveřejnění došlo až někdy na začátku května a všichni se dohadovali, čím to je. Zahraniční média – jestli se nepletu snad Financial Times jako první – část toho výzkumu získala.

Zjistilo se, že sčítání lidu potvrzuje trend, o kterém se už v Číně hovořilo, že čínská populace opravdu velice významně klesá. Podle výzkumu se loni v Číně narodilo pouze 12 milionů dětí, což je pokles zhruba o 20 procent od roku 2019. Jde tak o nejnižší růst populace v zemi od 60. let, tedy od takové té stabilizace po hladomorech. Takže to bylo opravdu asi stěžejní, proč došlo k rozhodnutí politbyra povolit politiku tří dětí.

Jak k dramatickému poklesu porodnosti a rychlému, následnému stárnutí obyvatel došlo?
Tam si myslím, že za to mohou minimálně čtyři důvody. První je samozřejmě, jak jsem zmínila, politika jednoho dítěte. Od roku 1979 nebylo možné – až na výjimky z řad minorit, lidí s postiženým dítětem a párů v určitých oblastech – mít více než jedno dítě, což přineslo nerovnováhu mezi pohlavími. V současné době je v Číně více mužů než žen, což vede k tomu, že nezadaní muži nemohou tak jednoduše zakládat rodiny. A to má vliv i na přírůstky.

Druhá věc také souvisí s politikou jednoho dítěte. Jak už jsem řekla, v platnosti byla od roku 1979 a do roku 2016, což je pořádná doba. A stalo se to tradicí. Jedno dítě do rodiny byl vlastně životní styl. O to dítě se starali nejen dva rodiče, ale obvykle ještě čtyři prarodiče – kteří mimochodem v Číně odchází dříve do důchodu. Takže prostě životní styl, kterého se Číňané teď nechtějí vzdát.

Ale nejenom, že nechtějí, ale také často nemohou. A to je další z důvodů. V Číně významně rostou životní náklady, především na bydlení. A vůbec celkově tam jsou nízké sociální jistoty nebo zabezpečení. Prostě není možno mít více než jedno dítě.

Možná poslední důvod, když nad tím tak přemýšlím, je to, že čínská společnost bohatne a má možnost se vzdělávat, takže například vzdělané ženy se stávají matkami později, a potom buď už nechtějí zakládat rodiny, nebo nemohou. Je také řada svobodných žen, které se takto rozhodnou.

To jsou takové základní čtyři důvody, proč k tomu došlo.

Pojďme se, Katko, odpíchnout od prvního důvodu, který zmiňuješ. Už jsi vysvětlovala, že čínský režim zavedl politiku jednoho dítěte na konci 70. let. Pokud se přeneseme do té doby, můžeme popsat, za jakých okolností vůbec vznikala? Co jí komunistická strana sledovala? Jaké metody k vynucování té politiky totalitní režim tehdy používal?
Sedmdesátá léta, to je úplně jiná Čína, po dekádách sociálních a ekonomických experimentů, jako byl například Velký skok nebo Kulturní revoluce. Čína byla opravdu velmi, velmi chudá, a její vedení se snažilo situaci vyřešit. Jeden z důležitých čínských vůdců Teng Siao-pching přišel v roce 1979 s balíkem reforem. Jednou z těch základních byla i politika jednoho dítěte.

Měla zpomalit růst populace a snížit nezaměstnanost a s tím i související problémy. V roce 1979 byla reforma schválena. Znamenalo to, že páry nemohly mít více než jedno dítě. Jestliže k tomu došlo, znamenalo to pro rodinu pokutu, kterou si ne každá mohla dovolit.

Pokuty se variovaly podle toho, z jaké oblasti pocházely. Byl velmi silný tlak na to, aby ženy používaly antikoncepce. V případě toho, že otěhotněly, byly nuceny k interrupcím nebo dokonce sterilizacím. Jak už jsem řekla, byly ale i výjimky, které například pro určité druhy venkovského nebo menšinového obyvatelstva povolovaly více dětí.

Bylo to velice těžko popsatelné, protože jinak tomu bylo třeba na východě, jinak na západě Číny, kde žijí Ujgurové. Když jsem o tom něco chtěla natáčet, nebylo to jednoduché. Primárně se to týkalo obyvatel velkých měst. Tam si myslím, že to byla většina párů. Ti si prostě nemohli dovolit více než jedno dítě.

A toto všechno vedlo, jak si také zmiňovala, k nerovnováze mezi pohlavími a následným sociálním problémům, ale i dalším věcem, jako jsou únosy žen nebo sňatkové podvody, nákup manželek v zahraničí. Katko, ty jsi působila jako zpravodajka Českého rozhlasu v pevninské Číně i v Hongkongu a tím tématem ses zabývala. Jaké důsledky toto všechno mělo na život čínské společnosti a jednotlivých lidí?
Důsledky to mělo a myslím, že pořád má hodně velké. Ať už to byly ty pokuty nebo to, že se lidé dostávali pod tlak. V čínské – především na venkově tradiční – společnosti to vedlo k upřednostňování chlapců, což přivedlo zemi do nevyrovnanosti mezi pohlavími. V současné době je na nějakých 100 dívek přibližně 120 chlapců.

Další problém je, že řada dětí, které se narodily jako druhorozené, vlastně nemohly existovat. Neměly doklady, nemohly navštěvovat školy. Byl to až přes milion dětí, jestli se nepletu, které vůbec neexistovaly. Zhruba před 10 lety došlo k jejich legalizaci a bylo umožněno si jako i druhorozené „neexistující“ dítě požádat o doklady. Ale řada z těch dětí si to nesla dál jako trauma, protože nemohly navštěvovat školy, nemohly být vzdělány, nemohly chodit ani k lékaři. Velmi často je vychovávali prarodiče někde na venkově, kde to třeba tak kontrolováno nebylo. Tenhle sociální experiment, bych řekla, zničil řadu životů – a ničí je dodnes.

V roce 2013 jsem natáčela v Hongkongu s dívkou, která tam utekla z jihu Číny. Dodnes si nesla trauma druhorozené dívky, která nemohla vystudovat, nemohla žít s rodiči. Myslím si, že to k dobrému vztahu v rodině nevedlo a nikdy nedošlo ke smíření.

To byl jeden velký problém. Jak jsme řekli, nevyrovnanost mezi pohlavími, jestli se nepletu, tak dnes už je to o 30 milionů více čínských mužů než žen, což opět vede k problémům, jako jsou únosy dívek, hledání manželek v zahraničí, tedy v jiných asijských zemích. Je to opravdu velký problém, který vůbec nekončí rokem 2016, kdy politika jednoho dítěte byla uvolněna, ale bude samozřejmě trvat ještě několik generací.

Klíčovým byl rok 2016, kdy se začala politika čínského vedení liberalizovat. Vláda rozhodla o uvolnění, povolila sezdaným párům mít dvě děti. Katko, proč tento krok trend poklesu populace nezvrátil?
V úvodu už jsem to trošičku nakousla, ale myslím si, že hlavním důvodem jsou životní náklady: dlouhá pracovní doba, stoupající náklady na péči o děti. Chybí v podstatě státní podpora. Koukala jsem se, že jsme měli výzkum pracovního čínského portálu Čao-pchin, podle kterého až 33 procent žen údajně po porodu a návratu zpátky do práce – když se jim podařilo vrátit na stejnou pozici – mělo sníženou mzdu, bylo přeřazeno na nižší pozici apod. Stát vlastně vůbec nemotivuje čínské ženy k tomu, aby šly na mateřskou a strávily několik let doma s dítětem.

Je toho mnohem víc. I finanční náklady, které stále rostou, jak už jsem říkala.

Když teď čínská vláda tvrdí, že změnu politiky doplní dalšími podpůrnými opatřeními, bude to stačit? A co jimi má hlavně na mysli? Nabízí něco z toho, co zmiňuješ, co mohou čínští obyvatelé vnímat jako hlavní problémy nebo překážky?
Je to v podstatě novinka, je to pondělní rozhodnutí politbyra, informací je tak opravdu málo. Čínské vedení zmínilo, že by zavedení politiky tří dětí měla doprovodit sociální podpora nebo sociální programy. Mluví se třeba o snížení nákladů na vzdělání, které je v Číně velmi drahé, lepší bytová politika, což je velký problém velkých čínských měst. Ale konkrétně v jaké finanční výši, o jaké programy přesně půjde, to jasné není. Stejně tak není vůbec jasné, kdy by nová politika třetího dítěte měla začít platit.

Když sleduješ reakce Číňanů na sociálních sítích nebo v různých sdělovacích prostředcích, které sledujete v Sinopsis, mají podobné kroky, jako jsou tyto zatím asi hodně vágní návrhy, šanci nebo potenciál změnit chování lidí a přispět k novému populačnímu boomu?
Přiznám se, že jsem se rychle podívala, jak na to Číňané reagují, a většinou jsou na sociálních sítích velice negativní ohlasy. Lidé tam otevírají otázku, jak je možné, abychom uživili tři děti, když tak tak uživíme sebe a jedno dítě. Nebo tvrdí, že politika je naprosto mimo realitu a že politici nevědí, jak se v současné Číně žije.

Zajímavá a vtipná mi přišla anketa čínské státní agentury Nová Čína (Sin-chua). V ní měli lidé odpovědět, pokud bude zavedena politika tří dětí, jestli si ony tři děti pořídí. V té chvíli, kdy jsem se na to koukala, tam bylo nějakých 31 tisíc účastníků průzkumu a pouhých asi pět procent z nich odpovědělo, že ano. Ostatní většinou odpovídali, že v žádném případě. V reakci na špatné výsledky byla anketa samozřejmě smazána. Teď už není k dohledání.

Takže si opravdu myslím, že reakce nejsou vůbec pozitivní, že opravdu málo lidí si hned v reakci na zavedení politiky tří dětí pořídí tři děti. Tady to musí jít ruku v ruce s nějakým sociálním programem, který musí být hodně motivující.

Mění se s tím, jak se mění čínská společnost, i postoj lidí k tomu, jak vnímají podobný typ zásahů do nejintimnější sféry života, do svobod toho, jak vypadá rodinný život dotyčného nebo dotyčné?
Mladá generace je rebelštější, ale kontroly, které v Číně od nástupu generálního tajemníka Si Ťin-pchinga jsou, jsou opravdu tak tvrdé, že řada lidí prostě nemá možnost otevřeně rebelovat. Maximálně, jak jsem řekla, na sociálních sítích nebo v nějaké anonymní anketě. I to, co lidé píší na sociálních sítích, je ale kontrolováno, takže jsou lidé opatrní.

Strana si to uvědomuje. Vrátím se ještě úplně na začátek, kde jsme hovořili o výzkumu. Čínští vědci v něm odhadovali, že by mohlo dojít ke snižování čínské populace, že by porodnost mohla klesat, ale výrazný pokles očekávali až za zhruba 10 let. Tento odhad jim nevyšel, což dokazuje, že chybovali i čínští prognostici. A pokud jsou jejich data nesprávná, tak to může implikovat, že dlouhodobá politika Komunistické strany Číny je založena na nesprávných předpokladech.

Toho se strana samozřejmě obává, protože problém stárnoucí populace, nedostatek pracovních sil, z čehož by samozřejmě plynuly i ekonomické problémy v zemi, by mohly mít vliv na to, jestli se čínská strana a její vedení udrží v čele země a bude mít takovou váhu, jakou má. Takže ano, porodnost je určitě důležitá věc, ale jde tady i o legitimitu a pozici strany. Proto je velice opatrná.

Takže se dá mluvit o tom, že kromě ekonomických důsledků a nějaké dlouhodobé udržitelnosti čínské společnosti v tom módu, ve kterém je nastavená teď, a plánování bohatnutí společnosti jako takové, je ve hře i politický aspekt a politické dopady pro samotné čínské vedení?
Určitě. Samozřejmě o tomto politickém aspektu se nemluví. Hovoří se o tom ekonomickém. Hovoří o něm například i čínští ekonomové. Vyjádřila se i čínská centrální banka, která doporučila vládě, aby uvolnila právě pravidla pro rodičovství s více dětmi už dříve, protože vidí, že s tím ubývajícím počtem lidí v produktivním věku bude stále obtížnější zaplatit rostoucí náklady na potřeby seniorů. Už teď se Číně říká také „země seniorů“, protože se odhaduje, že do roku 2050 bude každý čtvrtý člověk v Číně důchodce, což je opravdu velké číslo.