V patnácti se už v máločem podobala novorozené holčičce, kterou kdysi našli na druhé straně Pacifiku: hladové a křičící, opuštěné v březnu 1992 u rušného autobusového nádraží ve středočínské metropoli Wu-chan. Jenna Cooková byla třídní premiantka a milovaná dcera učitelské rodiny v americkém Massachusetts. Vypadala jinak než rodiče, ale ti před ní její původ nikdy neskrývali (dokonce ji zapsali na kurzy čínštiny), stejně jako neskrývali svou lásku. Byla šťastná.

Jenže čas od času zahlodala podivná úzkost. „Podíváte se na svůj pupík a napadne vás: Kdysi jsem byla připoutaná k jiné lidské bytosti. Z toho těla jsem vzešla, ale komu patří? Existuje ten člověk vůbec? Všechno je to tak abstraktní... jako byste se na planetě jen tak objevili,“ popsala Jenna BBC.

Opuštění a pláč

V patnácti letech se Jenna Cooková stala jednou z čtveřice hrdinek amerického dokumentu Somewhere Between (Někde mezi), který zkoumal osudy Američany adoptovaných čínských holčiček. Když zaznělo slovo „opuštěná“, rozplakala se: „Část mě si přeje, abych slovo „opuštění“ nikdy nezaslechla.“ Ve filmu začíná pátrat po svých kořenech a na jeho konci odjíždí do Wu-chanu, aby tam strávila léto dobrovolnou prací ve stejném sirotčinci, který se jí tehdy ujal.

Znovu se do Číny vrátila o několik let později, tentokrát už jako studentka Yaleovy univerzity vybavená výzkumným grantem a nemalými ambicemi: vypátrat své biologické rodiče. Navýsost osobní putování šlo ruku v ruce s akademickým projektem, jehož cílem bylo nabídnout zkušenosti a možnou cestu dalším adoptovaným čínským dětem. A těch jsou dnes po světě rozesety desítky tisíc. (Jen v USA je to 80 000, většinou děvčat; v Británii, Španělsku a Nizozemsku žije dalších 40 000, pozn. red.)

Hlavní příčinou je spojení hluboké patrilineární tradice a politiky jednoho dítěte, kterou na sklonku 70. let prosadila Komunistická strana Číny. Pokud vám za dalšího potomka hrozí tvrdý postih a zároveň kulturní imperativ velí, že musíte mít syna, je to zlá zpráva pro vaše dcery – tím spíš v zemi, kde chyběl rozvinutý systém adopce a kde zákon zakazoval vzdát se nechtěného dítěte. Výsledek? Stamiliony potratů a statisíce holčiček, které jejich zoufalé matky odložily kdesi na ulici. Spásou pro aspoň některé z opuštěných dětí se stala mezinárodní adopce, kterou vláda povolila na začátku 90. let.

Jsi naše dcera?

Smutná čísla potvrzuje právě Jennin příběh. V ulicích Wu-chanu začala rozdávat letáky se svými dětskými podobenkami a tím málem, co věděla o okolnostech svého nalezení. Nebyly příznivé: Wu-chan je nejlidnatějším sídlem střední Číny – jen v užším městě žije na 7 milionů lidí – a na nádraží, u kterého Jennu našli, jich za prací dennodenně přijíždí asi 12 000.

Ukázalo se však, že Wu-chan je nejen plný lidí, ale také bolestných vzpomínek. Kolektivní čínská společnost je protknutá spletí osobních mezilidských vazeb a snad každý, kdo se s Jennou dal do řeči, znal ze svého okolí někoho, kdo musel opustit své dítě. Když se Jennin příběh dostal do místních novin (s titulkem "Tati, mami, chci vás obejmout"), jako by se protrhla stavidla.

V záplavě reakcí, které dívce přišly, se objevilo i mnoho dojemných vzkazů od nadějeplných rodičů: všichni doufali, že v ní najdou svou dávno ztracenou dceru. Jenna jejich seznam zúžila na 50 rodin – všechny tvrdily, že onoho březnového dne v roce 1992 odložily svoje miminko v té stejné ulici u nádraží Chung-ťi. To číslo Jenně vyrazilo dech: Co jiné ulice? Co jiné měsíce? Co jiné roky? A co ty rodiny, které v sobě nenašly odvahu veřejně přiznat, že překročily zákon? Kolik jich ve skutečnosti je?

Nepřestanou litovat, nikdy nezapomenou

S těmi, které tu odvahu našly, se Jenna postupně sešla. Na jejich příběhy v životě nezapomene. Jedna z matek s sebou přinesla kousek hebké červenomodré látky, z níž své novorozené dceři ušila šatečky. „Schovávala si ty ústřižky dvacet let, jako vzpomínku na dcerku. Celou tu dobu snila o tom, že se s ní zase setká. Že dcera bude mít ty šatečky a ona ten ústřižek, a všechno to do sebe zapadne – jako klíč do zámku.“

Jenna látku nepoznala. „Pamatuju si jen, jak vrtím hlavou - a ta ubohá matka se zhroutila. Byla zničená.“ Jiný otec, řidič dálkového autobusu, po své dceři pátral už roky a pokaždé, když ho práce zavedla do Wu-chanu, se vracel k nádraží a vyptával se po ní. I po letech ji stejně hluboce miloval. „V USA platí představa, že čínští rodiče opouštějí své děti, protože nemají rádi holčičky a nejspíš na ně i zapomínají,“ popsala Jenna. Ona sama si ale odnesla úplně jiný dojem: „Všichni si svá miminka pamatují napořád. Nepřestanou litovat, nikdy nezapomenou.“

Rodiče prahli po každém detailu Jennina života v adoptivní rodině: Starají se o ni? V jakých podmínkách? Je šťastná? Pomohlo by, kdybych byla krásnější? Kdybych tolik neplakala? ptala se jich na oplátku ona. Většina rodičů, kteří se Jenně ozvali, se odhodlala i k testu DNA. Bohužel, výsledky nakonec pohřbily veškeré naděje – žádná shoda. „Vidět všechny ty negativní výsledky bylo těžké, protože jsem si přála, abych mohla být dcerou každé z těch rodin. Abych se stala tou, která pomůže zmírnit jejich utrpení.“

Great article. Jenna Cook: The adopted girl claimed by 50 birth families https://t.co/14DBmVDAqM

— Tom Burkart (@Car_Revs_Daily) 29. března 2017

Nepopsatelná zkušenost

Aspoň její příběh však skončil relativně šťastně. Neúspěšné pátrání jí paradoxně přineslo klid. „Předtím se něco ve mně nemohlo zbavit pocitu, že jsem před těmi 20 lety mohla udělat něco jinak, abych svůj osud změnila, a pak by se mě moje rodina nevzdala. Ale když jsem potkala (ty) rodiče, došlo mi, že to tehdy vůbec nezáleželo na mně.“

Změnil se i její akademický náhled. „Je to úplně jiná zkušenost: číst v odborné knize o politice jednoho dítěte a rodičích, kteří své děti opustili nebo potratili, nebo osobně potkat ty, kteří si tím prošli. Vidět jejich obrovskou lítost a stejně velkou lásku k jejich dítěti – to se popsat nedá.“

Jenna Cooková své biologické rodiče (zatím) nenašla. Jiné adoptované čínské dívky však to štěstí měly – včetně Jenniny spoluhrdinky ze snímku Somewhere Between Haley, jíž se povedlo znovu shledat se svým otcem. Dokumentarista Čchang Čchang-fu, který se zabývá právě „adopčními“ příběhy, pro BBC uvedl, že o úspěšném pátrání slyší skoro každý měsíc. Mezinárodně adoptovaným dětem pomáhá také specializovaná cestovní organizace Adoptive Family Travel.

 

Mohlo by vás také zajímat

Lezou na vrcholy mrakodrapů a pořizují dechberoucí fotky. Není to pro každého, varuje rooftopper

OBRAZEM. Zachycují světové metropole tak, jak je vidělo jen minimum lidí. Rooftoppeři šplhají na vrcholky výškových budov, jeřábů,...

 

Od tří let dluží miliony. Malému chlapci pomohl od exekutorů až Ústavní soud

Případ malého chlapce z Jesenicka, který se už ve svých třech letech dostal do exekuce, se po pěti letech soudních jednání blíží ke...

 

Záhadné krátery na Sibiři? Nebezpečných kopců plných plynu mohou být tisíce

Podivné krátery na Sibiři před několika lety vyvolaly senzaci. Tajemství jejich původu stopovali vědci, kteří je nakonec spojili s...

 

Má vaše dítě nadváhu, nebo je obézní? Ověřte si to v online kalkulačce

Každé sedmé dítě v Česku trpí nadváhou, u dospívajících je to každý čtvrtý, mezi dospělými každý druhý. Upozorňuje na to Endokrynologický...

 

 

Magdalena Slezáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít