Foto Median

Nejsou jen liberálové a autoritáři, to je nebezpečná iluze, říká Dan Prokop. Test prozradí, koho volíte

Jan Boček, Jan Cibulka, Petr Kočí a Michal Zlatkovský |

Čtěte dále

Data ze šetření agentury Median identifikují sedm typů voličů: vedle obou zmíněných třeba materialistu nebo křesťana. Test vám prozradil, do které skupiny se nejspíš řadíte vy.

Vážení čtenáři, provoz testu byl ukončen. Vyhodnocení výsledků najdete ve zvláštním článku.

Otestujte, jaký typ voliče jste

Otázky vycházejí z modelu společnosti Median nad daty z výzkumu MML-TGI, který probíhá od roku 1996 a ptá se 15 tisíc respondentů ročně.

Během vyplňování testu se aktualizují grafy tak, aby zobrazovaly skupinu, ke které podle otázek patříte (barevný sloupec), a průměr všech respondentů (bílý sloupec). Kliknutím na název jiné skupiny v legendě si můžete zobrazit její výsledky.

Grafy vždy zobrazují podíl respondentů s danou odpovědí, výjimkou je následující graf – ten ukazuje šanci, že budete volit danou stranu, kdy index 100 znamená průměrného voliče a vyšší index vyšší pravděpodobnost volby. Zdrojem všech dat v článku je Median.


Daniel Prokop je sociolog a ředitel výzkumu společnosti MEDIAN. Působí také na FSV UK.

Test v článku vychází z modelu, který jste vytvořili v Medianu. Co umí?

Podobné segmentace si dělají politické strany i firmy, aby pochopily svoje publikum. Pointa je v tom, že společnost se láme podle tolika štěpení, že klasické rozdělení na ose levice/pravice a liberalismus/konzervatismus nestačí. Kdybychom ho dnes použili, byla by paradoxně KDU-ČSL ve stejném bodě jako SPD: na levopravém spektru uprostřed, voliči obou stran se považují za spíše konzervativní. Přitom podle jiných ukazatelů i rétoriky obou stran víme, že tihle voliči jsou si skoro nejdál. Pro dobrý popis společnosti tedy potřebujeme víc.

Na jaká štěpení jste se zaměřili?

V současné politice se obvykle sleduje levopravost, společenský liberalismus nebo konzervatismus, míra autoritářství a otevřenost globalizaci a zahraniční politice. Včetně hodnocení, zda si v globálním světě připadáte jako vítěz, nebo poražený. Přidali jsme témata, na kterých se láme česká politická scéna, to je spokojenost s polistopadovým vývojem či postoj k uprchlíkům. Ten sice u většiny respondentů souvisí s autoritářstvím, ale jsou důležité výjimky. A pak sledujeme politickou angažovanost. Ukazuje se, že dvě až tři skupiny jsou výrazně méně angažované než zbytek; politicky pasivní jsou neaktivitou a nezájmem definovaní. Pak mladí a těkaví a také levicoví (ne)voliči. Ti jsou zajímaví v tom, že by vlastně nemuseli být pasivní, ale kolem parlamentních voleb 2017, kdy jsme model počítali, nechtěli jít volit.

  • v populaci 14 %
  • volebně aktuálně pasivní
  • deklarativně levicový a pro silný stát
  • spíše nespokojený, ale není silný autoritář
  • většinou 50+ let
  • nejvýš vyučen, nízký příjem

Těch sedm skupin z modelu vznikne jak?

Když položíte respondentům hromadu otázek – původně jich bylo asi 150, ne 20 – přirozeně se rozdělí do několika shluků. V každém jsou lidi, kteří mají nějak podobné postoje. Uvnitř je malý názorový rozptyl, naopak od ostatních shluků jsou poměrně vzdálené. Nejstabilnější popis české politické scény, kde všechny segmenty mají nějaký jasný smysl a pozici, našel právě sedm základních politických typů. Nejdál je ve většině postojů městský liberál od obranáře neboli autoritáře; pokud mám ve své typologii velké procento obranáře, tak budu mít malé procento městského liberála, leda bych měl úplně protichůdné názory. Jiné chomáče jsou si v něčem blíž, ale taky tvoří oddělitelné a pojmenovatelné shluky.

Tahle typologizace pomáhá uvažovat o politické scéně. A hlavně ukazuje, že neexistuje žádná polarizace na dvě skupiny. Společnost je dnes spíše politicky fragmentovaná. Je těžké ty skupiny najednou oslovit. Politici polarizující mýty o „těch druhých“ používají právě proto, aby ve svém elektorátu spojili segmenty, které jsou přitom názorově dost odlišné.

Model se tedy učil na 150 otázkách a naši čtenáři odpovídají na 20, takže to je asi za cenu nějaké nepřesnosti?

Přesně tak, je to dvacet otázek, které dokážou předpovědět segment nejlépe, v pořadí od nejpodstatnějších po méně důležité. Tímhle testem odhadneme víc než 70 procent toho co celý původní model.

Ještě je tu druhý typ nepřesnosti, model pracuje s ideálními typy a nemusíte spadat čistě do jednoho segmentu, můžete se pohybovat mezi dvěma segmenty a jednomu být jen blíž. Proto jsme taky do modelu přidali procenta a odhadujeme, do jaké míry jste v které skupině.

Demografie vaší skupiny

Co vlastně o někom říká, když mu vyjde jeden segment dominantní, nebo když je naopak na hranici více typů?

Dominance některé skupiny znamená, že jste hluboce zanořený ve svých postojích, máte ucelenou ideologii. Pokud jste na hraně, může to být proto, že máte silné hodnoty, specifické pro dva typy. Třeba levicový nevolič a obranář jsou kritičtí k Evropské unii a přijímání uprchlíků, chtějí silný stát, jsou nespokojení a proti přijímání uprchlíků, ačkoli asi někdo více z kulturních a někdo z ekonomických důvodů. Liší se ale v postoji k regulaci trhu, v míře autoritářství a pociťované levicovosti. Lidé, kteří mají silné ty společné věci a nejednotné či nevyhraněné postoje v tom, kde se segmenty liší, jsou logicky v prostoru někde mezi nimi.

  • v populaci 19 %
  • pragmaticky proevropský, ale proti uprchlíkům
  • společensky spíše spokojený
  • nevěřící a bez vyhraněných hodnot
  • nejčastěji 25–55 let
  • maturita, střední a vyšší příjmy

V rozhovoru pro DVTV jste takhle popisoval rozporné postoje voličů ANO: chtějí, aby stát všem zaručil slušnou životní úroveň, ale každý by se měl o sebe postarat sám. Jako by se na tom nechtěli podílet a říkali „já chci být citlivý k chudým, ale tady mi to nejde“.

To je jedno vysvětlení. Mohou to být lidé, kteří chtějí, aby stát pomáhal jen lidem jako oni – nikoli „nepřizpůsobivým“ pod nimi a „privilegovaným“ nad nimi. Ale hlavně si myslím, že v tom zdánlivém rozporu je vlastně obsažená logika ANO a Babiše. Když je stát řízený dobře, všichni se budou mít dobře. Ale kdo se fláká, ten by se mezi nimi měl mít nejhůř. To je přece Babišův apel na efektivní stát, který tím mimochodem ruší levopravou logiku. Nabízí jistoty a zásluhovost zároveň. Tyhle postoje jsou mimochodem specifické pro typ materialista, což je nejčastější volič ANO.

Liberálům chybí velký příběh

Z těch 150 otázek, které vstupují do modelu, se ukázaly jako klíčové otázky na spokojenost s polistopadovou politikou, angažovanost a otázky okolo „slušného chování“. Ekonomická a sociální témata se mezi ně nedostala. Chápu správně, že českou společnost teď nezajímají?

Ekonomika tam je v popisu socioekonomické pozice člověka a důvěry ve státní zásahy a trh, ale vámi zmiňované faktory a míra autoritářství skutečně začaly společnost štěpit silněji. Mezi lety 2015 a 2017 se pojetí politiky přerámovalo. Vznikla SPD, která zaujala mladší méně vzdělané voliče, ANO se ve stejné době přesunulo ke starším respondentům. Do té doby proti sobě do velké míry soutěžili starší a socioekonomicky slabší, reprezentovaní levicí, a mladší a socioekonomicky silnější, zastoupení pravicí. A najednou se rozhořel boj uvnitř segmentů: mezi staršími lidmi soutěží ANO, ČSSD a KSČM na základě hodnotového či emočního, nikoliv ekonomického štěpení. Generačně-vzdělanostní souboj, který způsoboval levopravé štěpení, oslabil.

  • v populaci 9 %
  • zájem o politiku
  • proevropský, vstřícný k přijetí uprchlíků
  • nevěří v tvrdé zákony
  • středopravicová orientace
  • nejčastěji 25–50 let, z větších měst
  • vyšší vzdělání, střední a vyšší příjmy

Vlastně moc nechápu, proč tradiční strany dobrovolně opustily ekonomickou rovinu. ČSSD už na konci neprosazovala daňovou progresi, z pravice se úplně vytratila témata školného nebo spoluúčast ve zdravotnictví, možná to mají někde v programu, ale neříkaly to moc nahlas. Takže se strany hodně přiblížily. Tím, jak se snažily soupeřit s ANO, se mu paradoxně začaly podobat. A prohrály ve vnímané schopnosti tahle opatření prosazovat.

Pokud jsou to změny, způsobené vstupem ANO a SPD do politiky, jsou dočasné?

Myslím, že spíš dlouhodobé, příčin je víc a každá má jiné důsledky. První je ekonomická konjunktura. Když je stát v lehkém schodku nebo přebytku, tak se voličům hůř prodávají pravicová řešení jako placené školství nebo zdravotnictví, protože vlastně ztrácejí legitimitu. Stejně tak levicový argument, že by se měly navýšit příjmy státu progresivní daní. Takže vlastně levopravé soutěžení o zdroje – jestli šetřit na výdajích, nebo naopak zvyšovat příjmy – postrádá naléhavost. Na rozdíl od argumentu, že zdrojů je dost, jenom je stačí nerozkrádat, případně zdůrazňování kulturních rozdílů.

Jenže tradiční strany se pořád – a možná o to hlasitěji – drží dělení na levici a pravici.

To ano, jenže když Zimola řekne „my jsme levice“, má problém přidat k tomu jakýkoliv levicový argument. Pravice je také deklaratorní, ale nemá původní obsah. Na vyprázdnění reaguje i populace a přestává se s těmito termíny identifikovat. Ve výzkumu MML-TGI, který probírá od roku 1996, se nám stále častěji respondenti označují za středové voliče. Podobně je to u novinářů, když Jaromír Volek dělal výzkum na začátku tisíciletí, okolo 80 procent novinářů se hlásilo k pravici. Dnes převažuje střed.

Ale přerušil jsem vás. Jsou změny v politické soutěži dočasné, nebo trvalé?

Role pravolevého štěpení může myslím oscilovat závislosti na té konjuktuře, která ruší souboj o zdroje, a tom, jak se periodicky vyčerpávají nová hnutí. Ale některé další změny jsou dlouhodobé. Vizuální a dnes nová média nastolují témata rychle a emotivně, stejně rychle vzápětí zmizí. Politolog Sartori to nazývá videopolitika. Často jde o zahraniční politiku nebo globální témata spojená s kulturními postoji. Politici na to musejí reagovat a mají menší prostor pro dlouhodobější nastolování socioekonomických témat, protože nemají tuhle rychlost a obrazovou apelativnost.

Politická soutěž také reaguje na to, že se společnost fragmentuje. Kde Marx viděl dvě, později tři třídy, našli Britové před pár lety sedm tříd, které se liší kulturním kapitálem, sociálními vazbami a samozřejmě ekonomickým postavením. Odlivem lidí z výrobního sektoru služeb zmizel homogenní kus elektorátu s podobnými zájmy. Dnes jsou práce a s nimi spojené společenské pozice a životní styly diverznější. Pro stranu je pak těžké oslovit voliče jednotnou politikou: třeba sociální demokracie by měla oslovit od matek samoživitelek přes nezaměstnané, nízkopříjmové pracující, důchodce, lidi s hendikepem, kteří potřebují sociální služby, až po intelektuální levičáky. Udělat takovouto koalici se povede jen s charismatickým lídrem.

Hodnotové orientace segmentů

V loňských parlamentních volbách to vypadalo, že fragmentovanější jsou liberální strany. TOP 09, STAN, Piráti, Zelení…

Není to jen u nás. A jde mimo jiné o mediální zdroje. Když se v USA ptali na zdroje informací, tak 40 až 50 procent voličů Donalda Trumpa uvedlo jako hlavní zdroj Fox News, u Clintonové tahle dominantní informační síla chyběla. U ní byly zdroje informací úplně roztříštěné. Autoritářská část politiky je z hlediska postojů a zdrojů informací homogennější. Liberálové jsou fragmentovaní.

Může to být tím, že když jste vzdělanější, víc si promýšlíte, jaké jsou vaše zájmy?

To jednak – precizované postoje narazí častěji na rozpor v nějakém detailu. Ale tahle část společnosti taky častěji pracuje ve službách – má různorodější práce a životní styly, díky zaměření na online média také heterogennější zdroje.

  • v populaci 12 %
  • malý zájem o politiku
  • nestálé postoje, nerozhodnutý volič
  • není autoritář, ale spíše proti uprchlíkům
  • středový, ale nevěří silnému státu
  • do 29 let
  • studenti či pracující s nižším příjmem

Rozdíly se dají překlenout charismatickou osobností, jako je francouzský prezident Macron. Obamovi se povedlo vytvořit koalici minorit, mladých lidí, dělníků ze středozápadu a levičáků. Clintonové, která nemá charisma a neměla ani dobré motto, se to nepovedlo.

Druhá varianta je sjednotit liberální voliče ve volbě proti někomu. Jak se ale ukázalo třeba u Zemana, ne vždy to zabere.

Není to vlastně v pořádku? Liberálové by měli umět tvořit koalice, překonávat rozpory…

Teoreticky ano, ale ne vždy se to povede. Liberální části společnosti myslím trochu chybí velký příběh. Velké příběhy 20. století – socialistický, volno-tržní i příběh pokroku společnosti díky vědě – se trochu vyčerpaly. A autoritáři nabízejí staronové téma návratu ke starým pořádkům, ochrany před údajným úpadkem společnosti.

Souboj dvou segmentů je mýtus, „zbytek společnosti“ není jednotný

V modelu vyšlo, že nejsilnější segment jsou materialisté, těch je v populaci asi dvacet procent. Nejslabší liberálové, necelých deset.

Materialista je průměrný segment, je definovaný tím, že nemá vyhraněnou ideologii. Takže je logické, že je jich poměrně dost. Pro ilustraci: typický materialista je sice relativně proevropský, ale není to u něj hodnotová orientace, není „sluníčkář“, spíš to bere pragmaticky tak, že mu členství v unii přineslo nějaké možnosti.

  • v populaci 14 %
  • polititicky aktivní
  • pro tvrdé zákony a proti uprchlíkům
  • společensky nespokojený a uzavřený
  • ani levicový, ani pravicový
  • většinou 45+ let
  • nejvýš maturita, průměrný příjem

Městských liberálů je naopak přirozeně méně – v metropolích žije omezený počet lidí, kteří mají vyšší kulturní vliv, víc se zajímají o politiku, pohybují se v expertních rolích. Strany, které se profilují pro liberální voliče, proto musejí počítat s nějakým stropem hlasů, které si rozdělují. Díky tomu, že jsou liberálové angažovanější, to ale tvoří kolem patnácti procent.

Je vůbec zajímavé, že právě segmenty, který jsou nejvíc kulturně odlišné – městský liberál a obranář – jsou politicky nejaktivnější.

Skupiny jste vlastně pojmenovávali jak?

Jsou to naše pojmenování, ale vycházejí ze sociologické tradice: třeba materialismus je zavedený pojem, definoval ho Inglehart, materialista se soustředí spíš na ekonomické stránky politiky, a ne na témata jako ekologie nebo ochrana lidských práv. Nemusí být ale příliš autoritářský, jen pragmatický.

Obranář by se asi mohl nazývat autoritář, ale ta společenská defenziva je výstižnější. Je pro něj důležitá obrana hranic a hodnot, které si spojuje s národem. Má pocit, že vývoj v posledních letech proběhl na úkor skupiny, do které patří, a chce tyto trendy zastavit.

Čím je skutečný křesťan skutečný?

Tím říkáme, že nejde jen o institucionální víru, ale jistý novozákonní étos. Drtivá většina lidí v téhle skupině jsou věřící, ačkoli ne nutně. Skutečného křesťana definuje víra a přesvědčení o trvalé platnosti křesťanských hodnot, ale není kulturně uzavřený. Neuzavírá se národnostně, neodmítá striktně uprchlíky, je relativně spokojený s polistopadovým vývojem a nepřikládá spásnou roli co nejtvrdším zákonům. Asi bude mít blíž k papeži Františkovi než k Dominiku Dukovi. Teď nemyslím přímo konkrétní osoby, spíš jejich obraz a způsob vyjadřování.

  • v populaci 15 %
  • naprostý nezájem o politik
  • osobně spokojen, společensky středně
  • nemá silné hodnoty, nevěřící
  • nejčastěji 25–40 let
  • nejvýš vyučen, průměrný či nižší příjem

O některých skupinách jsme ještě příliš nemluvili. Mladí a těkaví?

Tak osmdesát procent lidí v téhle skupině je do třiceti let, ale můžou být i starší. Vyčleňují se tím, že mají trošku protichůdné postoje, nezajímají se o politiku, jsou spíše liberální – ale ne pocitově definovaní svým liberalismem – a často neví, koho volit. Hezky je popisuje fakt, že to obvykle nejsou autoritáři, ale často odmítají uprchlíky: přejímají většinové názory, v tomhle případě samozřejmě protiuprchlické, ale jsou tolerantní třeba ohledně drog. V tom se liší od starší generace, kde jsou tyhle postoje většinou spjaté.

Tahle skupina může být i postojově nestálá v čase. Náš výzkum pro Člověka v tísni ukázal, že mladí lidé, kteří důvěřují informacím v sociálních sítích, mají jiné postoje, než ti s tradičními zdroji. S rychlou proměnou majoritního diskursu na nich se mohou proměňovat i jejich postoje. Dnes v souladu se zbytkem společností spíše odmítají uprchlíky, za deset let můžou být klidně prouprchličtí.

Co levicový volič?

Typicky má nízký příjem, manuálně pracující, je mu přes 50 let. Je to jeden z posledních segmentů, který se identifikuje s levicí. Je nadprůměrně autoritářský a společensky nespokojený, ale ne extrémně.

Řekl bych, že to má být klíčový segment ČSSD, ale v posledních letech nechodí volit. Přestal se angažovat. Možná má pocit, že ho v politice nikdo nezastupuje, nebo se mu ANO a ČSSD zdají podobné. V tomhle myslím dělá česká levice chybu: část se zapojuje do liberálně konzervativního souboje a nechává bokem levicového voliče, kterého tenhle souboj moc nezajímá. Pro něj jsou klíčová socioekonomická témata. Hrozba, že pravice zastaví růst důchodů, zdravotnictví, blízkost chudobě, nespravedlivé exekuce a podobně. Přitom to je docela velký segment, kolem 15 procent respondentů. Sociální demokracie jim neříká, proč by měli volit ji; tak buď k volbám nejdou, nebo volí ANO, které není programově tak vzdálené.

  • v populaci 16 %
  • věřící, uznávající platnost křesťanských zásad
  • není vyhraněně autoritářský ani protiuprchlický
  • spíše spokojený, středový
  • nejčastěji 55+ let
  • maturita či VŠ, průměrný příjem

Obranář je člověk, který cítí společenskou křivdu?

Asi ano – ačkoli tuto otázku v datech nemáme. Ale je kulturně uzavřený, nedůvěřuje nadnárodním institucím, zcela odmítá uprchlíky. Je také velmi nespokojený s polistopadovým vývojem, chtěl by silný stát, je autoritář a požaduje co nejtvrdší zákony. Přitom není nějak silně konzervativní a neakcentuje křesťanské hodnoty. Taková úzkostná uzavřenost z modernity. Je taky v řadě pohledů nejvzdálenější od ostatních skupin.

Tihle lidé ve výzkumech často říkají, že globalizace a moderní trendy lidem, jako jsou oni, nepřejí. Což může mít reálný základ, protože jsou častěji z manuálních profesí a chudších regionů. Ale obecně se cítí ve společenské defenzivě. V tom mají asi paradoxně blízko k liberálům.

Liberálům?

Na nedávném křtu knížky Proč vyhrál Zeman jeden autor, mimochodem známý novinář, tvrdil, že zbytek společnosti je nenávratně prozemanovský a proruský a nemá cenu se s ním bavit. To je mýtus, který přehání konzistenci „zbytku společnosti“. Přistupuje na polarizující rétoriku „my a oni“, která neodpovídá realitě.

Naše segmentace je dobrá v tom, že ukazuje, že společnost nemá jen nějaké dva póly. Možná, když se o ní přestaneme takto bavit a přiznáme si velkou diverzitu postojů, tak k té polarizaci i přestane směřovat.

Rozložení společnosti do několika segmentů taky napovídá, proč je pro liberály nebo autoritáře těžké vyhrát jen intenzivním prosazováním svých hodnot. Třeba Zeman tohle ví a jeho kampaň byla směřovaná na více segmentů. Obranáře si získal odsuzováním kavárny a migrantů. Materialisty osloví tím, že zdůrazňuje politickou zkušenost a vládnutí. Část politicky pasivních, kteří se nezajímají o hard policy témata, mobilizoval tématy, jako je kouření v hospodách či držení zbraní, a jazykem bonmotů.