‚Díky uhlí vznikl, kvůli uhlí zanikl.‘
Evangelický hřbitov v Karviné je v zapomnění už desítky let


Evangelický hřbitov u Karviné chátrá už desítky let. Otevřené hroby, poškozené náhrobky. To vše v donedávna stromy, dřevinami a trávou zarostlé džungli. Teď ale na jednom ze stovky zanedbaných a chátrajících hrobů hoří svíčka, na jiném jsou zase květiny. Místo posledního odpočinku stovek lidí poslední rok láká stále více (nejen) pozůstalých. Parta místních nadšenců se totiž rozhodla, že z převážně polského hřbitova zarostlého houštím znovu udělá alespoň trochu důstojné místo. Přijeli s pilou, udělali několik uklízecích víkendů. „A začalo to frčet,“ říká jeden z nich.

Praha/Karviná

„V roce 1952 zemřela sestra, měla třicet roků a tady byla pochovaná,“ ukazuje na jeden z hrobů devětaosmdesátiletý Richard Koziel. Události staré desítky let popisuje trpělivě a klidně, přesto se silnou emocí v hlase. Moment, kdy musel ostatky své sestry nechat exhumovat, popisuje, jako kdyby se stal včera.

„S bratem jsme přijeli, bylo to domluveno na devátou hodinu. Bylo to vykopané, odsunuté, měli takový pytlík a v něm byly kosti. Tak mi ukázali hlavu a byly tam i botky od sestry,“ říká Koziel s výrazným polským přízvukem.

Richard Koziel ukazuje místo, kde byla pochovaná jeho sestra. | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: Český rozhlas

Stojíme v místě, které dnes nese název Karviná-Doly, tedy necelých osm kilometrů od současného centra Karviné. Starý evangelický hřbitov, v jehož troskách se naše setkání odehrává, stál v době svého vzniku v původní, takzvané staré Karviné.

Najít to místo přitom není vůbec lehká disciplína. V původní Karviné, která v době rozkvětu důlní těžby měla více než dvacet tisíc obyvatel, je pusto a prázdno. Dokonce tu nejsou ani trosky po zbouraných koloniích, ačkoli každá z nich čítala padesát až šedesát domků. Vše důkladně srovnáno se zemí. Život lze nalézt možná tak v prostorách starých těžebních věží – skrz záclonu kouká z vrátnice ostraha, za plotem běhá pes, kolem nahnutého kostelíku se zase občas objeví rybáři. Jinak tu ale víc než jinde platí: nikde nikdo.

Světová jména v Karviné

Kozielovo líčení nás však vrací do doby, kdy tu bydlely tisíce lidí. On sám se v roce 1929 narodil v místě kolonie Nový York, který tehdy Báňská a hutní společnost dávala za příklad toho, jak svědomitě se stará o zaměstnance tamních dolů. Výstavbě jakýchsi zahradních kolonií dal zelenou uhelný průmysl, každá z nich už ve své době nesla světové jméno – kromě zmíněného Yorku třeba Mexiko a u Dolu František byla kolonie s názvem Amerika.

Kraj mrtvých dolů. Fotoreportáž z míst, nad nimiž nadvládu přebírá příroda

Číst článek

Šachty do staré Karviné lákaly víc a víc lidí a s tím vznikala i potřeba hřbitovů. V Karviné byl totiž katolický a evangelíci, kterých přicházelo stále více, pohřbívali pozůstalé na hřbitově v pět kilometrů vzdálené Orlové. Věnovat pozemek pro místo jejich posledního odpočinku se tak rozhodl místní zemědělec Josef Krajina. „Bylo to jeho pole. Uvolnil to místo na hřbitov, potom postavili kapličku,“ popsal Koziel události roku 1902. Trvalo to rok, letos tak hřbitov oslavil 115 let. Pravda, už se jedná spíše jen o trosky.

Tři roky po otevření hřbitova, v roce 1906, byla postavena zmíněná kaple. Ještě v té době zabíral hřbitov poloviční území. Brzy se ale začal zaplňovat a v roce 1924 musela církev dokoupit další pozemky za kaplí. Dnes se jeho rozloha odhaduje na 6000 metrů čtverečních, která zabírá čtverec o velikosti 80x80 metrů.

Stavba vydržela donedávna – dovnitř se střecha s věží propadla někdy mezi roky 2014 a 2015. | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: Český rozhlas

Jenže osud místních závisel právě na uhelném průmyslu. Intenzivní těžba se na tamní krajině podepsala hlubokými vráskami – terén začal klesat, domky zase praskat. „A lidé šli pryč,“ popisuje Koziel situaci zhruba od 60. let.

Stejný osud tak čekal i evangelický hřbitov. Když v roce 1971 zemřel jeho otec, rodina už ho tam pochovat nemohla. Zemřelí byli už od konce 70. let umisťováni na jiný, dnes komunální hřbitov. Důlní škody neumožňovaly další pohřbívání, protože se tam zvedla voda. Za sestrou sem však stále docházel – dříve s matkou a otcem, později s manželkou a dětmi.

Původní podoba kaple. | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: Český rozhlas

Tehdy už Koziel bydlel v Karviné 6, bývalém Stalingradu. S každou návštěvou ale bylo jasnější, jak se těžba do místa zakusuje čím dál víc. Kvůli stoupající vodě proto církev pozůstalé vyzvala, aby své předky exhumovali. Koziel jako jeden z mála výzvu vyslyšel a sestru nechal přenést k rodičům na zmíněný komunální hřbitov.

Ale zpátky do současnosti. Loni šla skupina místních nadšenců ze spolku s názvem Beer club na výlet k Dolu Barbora. Podívat se chtěli na pomník dvanácti zastřelených Poláků na začátku druhé světové války. Chtěli tam udělat pořádek, ale místo bylo překvapivě zrenovované. Jeden z mužů tehdy nadhodil, že někde v okolí má být údajně starý evangelický hřbitov.

„Prodírali jsme se houštím a najednou jeden hrob, druhý hrob. Přímo v lese. Kapli jsme vůbec neviděli, jak byla zarostlá. Dojalo nás to a začali jsme uvažovat, proč s tím nikdo nic nedělá,“ popisuje loňské události Stanisław Kołek.


Kołek přiznává, že po návratu domů mu místo vrtalo v hlavě. Zavolal proto kamarádovi, který má motorovou pilu, jestli by byl ochoten pokácet několik stromů a dřevin. Když ten svolil, oslovil kolegy z Beer clubu, že potřebuje minimálně čtyři lidi na brigádu na hřbitově. Na výzvu se mu jich přihlásilo deset. „To už je síla,“ říká nadšeně.

Brigády na hřbitově

První uklízecí četa pod Kołkovou taktovkou tak nastoupila poprvé loni v říjnu. Už tehdy měl muž, který v sobě mechanika tamního závodu nezapře, jasný plán: během tří říjnových sobot uklidit místo tak, aby zarostlá a chátrající džungle znovu aspoň trochu důstojně připomínala památku těch, kteří tam odpočívají. Další z jeho kamarádů, který se brigády také účastnil, o tom napsal do novin. S každým dalším víkendem tak na úklid dorazilo víc lidí. Nejdřív dvanáct, potom dvacet.

To už se do úsilí Kołkovy čety zapojilo částečně i město a technické služby na místo vyslaly pracovníky s motorovou pilou. „A začalo to frčet. Odklidili jsme jednu třetinu a zapojil se i pastor z evangelického sboru. Přišel, převlékl se do montérek a šel dělat s námi,“ líčí Kołek a dodává: „Ta podpora nás potěšila.“

S blížící se zimou přišla půlroční pauza, pokračování nastalo o velikonočních svátcích. Nakonec se na šesti brigádách protočilo zhruba sedm desítek lidí, kteří odpracovali osm směn.

Mezi příchozími brigádníky se začali objevovat i pozůstalí. Objevili se například u hrobu teprve sedmnáctileté dívky, služebné místního rodu Larischů, kteří stáli za rozmachem těžby. A vyprávěli příběh: mladá žena z nešťastné lásky k jednomu z pánů spáchala sebevraždu. Skočila z okna. Náhrobek má krásný, z černého mramoru.

O kus dál zase odpočívá jednapadesátiletý horník, který tragicky zahynul při neštěstí v dole. Stejný osud potkal i další havíře, jejichž hromadný hrob je opodál.

Exhumace, které na výzvu církve v sedmdesátých letech využil pan Koziel, se týkala odhadem deseti nebo dvaceti hrobů. Zbytek z několika stovek pohřbených osob zůstal na místě. A podle Kołka je v současné době udržovaných možná dvacet hrobů, další jsou zchátralé, některé propadlé či otevřené.

S péčí Kołka a dalších se však chátrání sice zpomalilo, co s místem bude, ale není jasné. Současný pastor Emil Macura ze Slezské církve evangelické na dotazy, proč místo desítky let chátralo a došlo do stavu, v jakém je dnes, neodpověděl. Ve sboru je podle svých slov oficiálně pastorem od letošního března.

Vrátit se k historii

„Po mém nástupu do funkce se snažíme řešit aktuální stav hřbitova. Protože již léta neslouží k pohřbům a také nemáme kapacitu se o toto místo starat, řešíme co s tím dál,“ uvedl pouze Macura. Otázky nekompromisně odmítá i jeho předchůdce Jan Cieślar. Ten pouze vzkázal, že si chce užívat důchodu a vnoučat a k historii se vracet nechce.

Poté, co byl příběh medializován, se o hřbitov začal zajímat i náměstek karvinského primátora Karel Wiewiórka (KSČM), mimochodem rodák z osady Mexiko. „Takže mi bylo líto, že tento hřbitov takovým způsobem končí,“ rozpovídá se ve své kanceláři. I on říká, že možnost exhumace předků využilo velmi málo lidí. „Řada pozůstalých si řekla, proč by to dělali, už jednou předky pohřbili. Nechali to tak a hřbitov šel do takového zapomnění,“ říká Wiewiórka, který 24 let bydlel zhruba padesát metrů vzdušnou čarou od hřbitova.

Náměstek karvinského primátora Karel Wiewiórka. | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: Český rozhlas

I proto Wiewiórka pomáhal při úklidu a na místo vyslal pracovníky města s technikou.

Za „obrovsky špatnou věc“ Wiewiórka označuje špatný stav kaple, jejíž autorem je tamní významný stavitel a karvinská osobnost Hugo Königsberger. Stavba ale vydržela donedávna – dovnitř kaple se střecha s věží propadla někdy mezi roky 2014 a 2015. „Je to k pláči, poněvadž nevím, jestli se ještě někomu podaří aspoň z části toto zachránit,“ říká náměstek. Současné vedení města podle něj nemůže do hřbitova investovat, místo podle katastru patří církvi.


„Je celkem dosti problematické dávat peníze nebo pomáhat soukromým subjektům. A tento evangelický hřbitov je dodnes evangelická církev. My jsme do toho ani nechtěli jít, abysme dotovali cizí majetek,“ vysvětluje s tím, že poté, co se o hřbitov začal zajímat Beer club, pomohlo město jim, nikoli církvi. „Je to smutné, ale éra toho hřbitova skončila,“ říká náměstek. V okolí totiž rekultivace po těžbě proběhla, hřbitov a kaple ale vždy patřil evangelíkům.

Co s místem bude dál, není jasné. Aktuálně je to záležitost nové politické reprezentace, která vzejde z voleb. I tak je ale otázkou, jestli by zrekonstruované místo v nechráněné, pusté oblasti vydrželo. Nicméně nápadů ze strany Stanislava Kołka by bylo hned několik.

Ti už například vyrobili fotokopii pamětní desky a namontovali ji na kapli zpátky. Chrání ji plexisklo. „Staří lidé, kteří sem chodili, začali vymírat,“ říká Koziel.

Stanisław Kołek (vpravo) a Richard Koziel. | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: Český rozhlas

Podle jeho kolegy Kołka je zase dnes těžké hodnotit, kdo a co měl v minulosti s místem udělat, aby nechátralo. V péči o hřbitov chce pokračovat. „Bereme to jako památku na to, že tu ti Poláci byli. Jinak to mizí,“ říká s tím, že je to bod, který mluví o historii města. „Díky uhlí vzniklo a kvůli uhlí zaniklo. Lidé se stěhovali, stavěli tady domy, protože tady měli práci. Bohužel ta práce byla taková, že sami sebe poddolovali,“ uzavírá.