Když město podá pomocnou ruku. Praha 9 najala bezdomovce na hlídání a úklid
Zahradníka udělali úředníci Prahy 9 z bezdomovce Milana Ščuky. Zaměstnali ho, aby hlídal před vytvářením černých skládek na katastru obvodu a aby uklízel odpadky.
Domov bez domova
Reportáž je čtvrtým z pěti dílů audiovizuálního seriálu o lidech, kteří nemají tradiční domov a žijí v podmínkách, které pro bydlení nejsou původně určené. Součástí každého dílu je interaktivní prohlídka prostředí, ve kterém tito lidé žijí.
Reportáž je čtvrtým z pěti dílů audiovizuálního seriálu o lidech, kteří nemají tradiční domov a žijí v podmínkách, které pro bydlení nejsou původně určené. Součástí každého dílu je interaktivní prohlídka prostředí, ve kterém tito lidé žijí.
K práci dostal nový vozík a k přespávání dřevěnou unimobuňku, která stojí vedle zahrádkářské kolonie pod vrchem Třešňovka na okraji Vysočan. Tam je také Milanův rajon, o který se dělí ještě s kolegou.
Hladce oholený, nakrátko střižený padesátník v čistém oblečení jako stereotypní člověk bez domova rozhodně nevypadá. Stojí před dřevěnou boudou a spokojeně se usmívá. „Člověk musí vypadat slušně,“ říká s přízvukem, který nezapře Slováka.
Milan Ščuka pochází ze Spišského Čtvrtku, ale v Česku žije už od základní vojenské služby. Vyučil se pekařem a v pekárně pracoval, dokud lékaři nezjistili, že má alergii na mouku. Postupně se dostal na ulici a teď se zase pomalu dostává zpátky.
„Musím poděkovat lidem na úřadě Prahy 9. Hlavně panu Hanušovi,“ zdůrazňuje Ščuka a myslí tím Františka Hanuše z odboru životního prostředí a dopravy, který má na starosti začlenění lidí bez domova do běžného života a kontrolu pořádku pomocí hlídačů. V Milanově případě se mu to evidentně daří. Má kde bydlet, dostává pět tisíc korun měsíčně a odvádí svěřenou práci. „Ještě mi sem vozí obědy, za čtyřicet korun jeden,“ libuje si.
Reportáž Ľubomíra Smatany z Libně. Další zvuky z místa najdete v interaktivním průvodci nahoře
Uvnitř buňky je místo na dvě úzké postele, stůl a dvě poličky plné kosmetických přípravků. „Do sprchy chodím jednou za tři dny do technických služeb,“ říká Ščuka a ukazuje okénkem přes silnici, jak je to blízko. U dveří stojí kamna a teplo je tu přímo hmatatelné. Dřeva je v okolí dost a co chlapi najdou, dovezou a spálí. Za příbytkem Milan postavil ohradu, která tvoří malý dvorek na skladování dřeva, nářadí a různých nasbíraných věcí. Zkušenost bezdomovce-sběrače v sobě nezapře.
Unimobuňka stojí u sadu Třešňovka, hned vedle zahrádkářské kolonie. Od té doby, co tu dvojice někdejších bezdomovců hlídá, se prý z chatek nic neztratilo. Milan se seznámil se zahrádkáři a občas se u něj staví na kávu soused Karel s manželkou. „Přinesou třeba bábovku a pokecáme,“ říká hlídač, který když opouští svůj dočasný domek, zapíná rádio. Má totiž před boudu vytaženou malou reprobednu, aby si případní nenechavci mysleli, že pán Třešňovky je doma.
Komentář Barbory Bírové, sociální antropoložky
Uvažujme o městě jako o prostoru pro život. Takový prostor znamená, že bychom měli počítat s tím, že v něm budou žít různé cílové i příjmové skupiny. Ceny nájemního bydlení stoupají dvakrát rychleji než mzdy a ani chybějící výstavba situaci nepomáhá. I v minulosti, kdy se stavělo, ovšem nebylo vlastní bydlení dostupné pro každého. V České republice žijí desetitisíce lidí s podprůměrnou mzdou, kvůli tomu by ale neměli být donuceni opustit město nebo zemi.
Provizorní obydlí v podobě unimobuňky není řešením bytové nouze. Bytovou nouzi je třeba řešit systémově. Osoby žijící v podmínkách a prostorech, které mají sloužit pro krátkodobé bydlení - třeba v ubytovnách, azylových domech nebo noclehárnách - by neměly být nuceny pobytové služby využívat jako dlouhodobé řešení. Osvojování nových praktik a nacházení zázemí pro řešení své krizové situace člověk nenalezne na ulici, na ubytovně ani v unimobuňce. Kompetence k bydlení se nejlépe získávají tím, že zkrátka standardně bydlíte.
V zemi, kde má tolik lidí hypotéku, je bydlení spojeno s pocitem zásluhovosti. Bydlení jako ontologickou jistotu však potřebuje ke svému životu opravdu každý. Dostupné a stabilní bydlení i pro nejzranitelnější skupiny obyvatel je potřeba zajistit přijetím zákona o sociálním nebo dostupném bydlení, který by zalepil díry v systému zacházení s chudobou. Vytvoření systému sociálního bydlení by vedlo k efektivnějšímu využití veřejných prostředků a k ukončení byznysu s chudobou. Řešení se nabízí i na úrovni obcí, ve využití současných prázdných domů, kterých jsou jen v Praze tisíce, v jejich rekonstrukci a také v podpoře výstavby nových nájemních bytů.
