Případ Opava: odkrývá utajovaná zpráva ministerstva mučení na psychiatrii?

Matěj Skalický mluví s Annou Košlerovou a Janou Karasovou, redaktorkami Českého rozhlasu

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

27. 9. 2022 | Opava

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 poslouchejte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

Zveřejnily jste dost šokující odhalení týkající se psychiatrické nemocnice v Opavě. K čemu tam došlo?
AK: Máme k dispozici zprávu, kterou vydalo ministerstvo zdravotnictví v roce 2018 poté, co navštívili Opavsku psychiatrickou nemocnici. Ve zprávě stojí, že v nemocnici byla po dobu 12 let kurtovaná pacientka téměř bez přerušení, respektive že k přerušení došlo jednou za 3 až 4 dny z důvodu provádění osobní hygieny a že za celou dobu, co tam pacientka byla, ji ani jednu neshlédl soud.

To znamená, že se přímo ve zprávě, kterou máte v ruce a kterou jste četly, o tomto případu píše a ta zpráva je z pera ministerstva zdravotnictví.
AK: Ano, ta zpráva nikdy nebyla míněná ke zveřejnění, ale tento případ je v ní popsaný. Je tam popsané, že personál s pacientkou nikdy nevyzkoušel žádné alternativní techniky, že jejich primární technikou zvládání ataků agresivity této pacientky bylo přivazovat ji k lůžku. Ve zprávě také stojí, že se komise, která nemocnici navštívila, domnívá, že se jedná o formu zacházení, kterou je nutné kvalifikovat jako mučení, v lepším případě jako nelidské zacházení.

Ověřovali jste tu informaci, jestli je to skutečně tak?
JK: My jsme se tu informaci samozřejmě snažily ověřit, ale nikdo ji nevyvrátil, nikdo se k tomu nechtěl vyjadřovat, jak přesně ta praxe vypadala. Pouze jsme dostávaly informace ze strany ministerstva zdravotnictví, a potom ze strany nemocnice v Opavě, že už se to neděje, že pacientka teď už takto dlouhodobě omezovaná není. Ve zprávě stojí, že 12 let to bylo už od jejího dětství. Pravděpodobně to nebylo po celou v této psychiatrické nemocnici, jak vyplývá z informací, které jsme zjistily.

„Pacientka je přebalována i krmena v kurtech, nemá kontakt s ostatními pacientkami. Personál dle vlastních slov nikdy nevyzkoušel alternativní techniky zvládání ataků agresivity pacientky. Z informací od personálu vyplynulo, že pacientka si toto omezení přeje z důvodu vlastní ochrany. Omezení je však vedeno jako nedobrovolné a jsou k němu pravidelně získávána soudní rozhodnutí. Soud za účelem svého rozhodnutí pacientku nikdy neshlédl, ani nevyslechl. Domníváme se, že takovou formu zacházení je nutné kvalifikovat jako mučení, v lepším případě jako nelidské zacházení. Silně proto doporučujeme zařízení učinit okamžité kroky k ukončení omezení pacientky.“

(Ministerstvo zdravotnictví, Zpráva o hodnocení kvality a lidských práv v psychiatrických nemocnicích, 2018)

JK: Ministerstvo po tom zjištění udělalo další kontrolu v nemocnici a ta podle nich prověřila, že tato praxe už se tam neděje. Ředitel zařízení Zdeněk Jiříček popisoval, že celou zprávu vzali jako externí pohled na věci, kterých si možná dřív nevšimli. Nekritizoval kontrolu, naopak říkal, že takové kontroly jsou prospěšné.

„Počet omezení za celý rok byl nějakých 1900 za rok 2017. Za rok 2020 to bylo číslo 390, takže je vidět, že jsme opravdu šli významně dolů. Zkrátily se i časy v omezení a to přikládám tomu, že jsme dali akcent na školení, na školení k deeskalacím a posílení personálu případně někde.“

Zdeněk Jiříček, ředitel Psychiatrické nemocnice v Opavě

Jak jste se vůbec o tomto případu dozvěděly? Protože ty zprávy ministerstva zdravotnictví nejsou veřejné.
AK: Zprávy se podařilo z ministerstva jaksi vydobýt. Získal je jeden lidskoprávní aktivista, který o ně dlouhodobě usiloval, a to poté, co na ministerstvo zaslal x žádostí o svobodném přístupu k informacím. Žádal o ně nějakého půl roku. Ministerstvo mu nejdřív zaslalo úplně jinou zprávu, potom tvrdilo, že tyto zprávy neexistují. Vlastně až když jeho žádost došla do fáze rozkladu, což znamená, že ministr měl 14 dní na to, aby s tím něco udělal, tak se zprávy podařilo získat. Aktivista nám je poté zaslal.

JK: Možná ještě do kontextu, jak zprávy vznikaly a kdy vznikaly. Jsou to zprávy z roku 2018 a vznikly v souvislosti s probíhající reformou psychiatrické péče v ČR. 18 zařízení v Česku, ze kterých zprávy jsou, objížděly týmy složené z výzkumníka, psychiatra, sociálního pracovníka, uživatele psychiatrických služeb a právníka. Ti na základě mezinárodní metodiky hodnotili různé aspekty a zaměřovali se především na lidskoprávní aspekt psychiatrické péče, všímali si i různých případů, které ho porušovaly. Popsaný případ je specifický tím, že na něj členové týmu narazili tak trochu náhodou. Jejich návštěvy byly většinou dvoudenní, oni se tam dostali do řeči s personálem, všimli si na některém pokoji zmíněné pacientky, která je zaujala, a na základě toho teprve na případ narazili. V nemocnici už byla o rok dřív také návštěva z kanceláře ombudsmana, ta se ale zaměřovala na trochu něco jiného, na oddělení, kde pacientka ležela, nebyli, nevšimli si toho případu. Nicméně ve vyjádření nemocnice ke zprávě ombudsmana z roku 2017 je také zmínka o dlouhodobé kurtaci.  

„Na ženské stanici je hospitalizovaná pacientka, která je omezena dlouhodobě. Toto fyzické omezení sama vyžaduje. Při změně pohybu u ní dochází k agresivním raptům. Přesto je poměrně často brána rodinou domů na dovolenky.“

(Vyjádření psychiatrické nemocnice v Opavě ke zprávě ombudsmana, 2017)

Kancelář veřejného ochránce práv nám nepotvrdila, že jde o stejnou pacientku. Nicméně popis je velmi podobný, co se týče dlouhodobé kurtace, dlouhodobého omezování, které je tam kvůli tomu, aby se zvládaly její agresivní ataky, jak je to popsané.

Dlouhodobé kurtování, tedy výrazné omezování svobody pacienta, když není protizákonné, tak je ale určitě nějakým způsobem problematické s ohledem na lidská práva. Jak si to kurtování mám představit?
JK: My jsme kurtování nebo kurty viděly v psychiatrické nemocnici v Kosmonosech. Přišly jsme k lůžku, na kterém byly tři polstrované pásy. Jeden pás jde jenom přes hruď a v nemocnici jsme potom například viděly, že i pro staré pacienty s demencí tento hrudní pás používají na noc. Vysvětlovali to tak, že přes noc si pacient nemusí pamatovat, může vstát z postele, mohl by si něco zlomit, tak pokud toto hrozí, používají, řekla bych, nejmírnější formu kurtování. A i tady se úplně neshodnou, jestli to považovat za standardní kurtování, nebo je to jenom nějaký doplněk. Ale pokud už se bavíme o kurtování samotném, tak je možnost přivázat na pásy nohy a ruce, to znamená, že člověk je na čtyřech místech přivázaný k lůžku.

Tam už není ten hrudní pás?
JK: Můžou použít zároveň i hrudní pás, na lůžku, které jsme viděly, byly všechny tři pásy. Je potom na rozhodnutí personálu, jestli přiváže také vypolstrovaným řemínkem, jak nohy, tak ruce na zápěstí.

AK: K dlouhodobým kurtacím nám všichni odborníci říkali, že se to děje obzvlášť v době a v institucích, kde mají nedostatek personálu. To znamená, když tam není dostatek lidí, kteří by se o pacienty starali nebo kteří by zkoušeli nějaké mírnější nebo jiné techniky, jak zvládnout jejich ataky agresivity, tak se přistoupí k této formě omezení a pacienti v ní pak často zůstávají déle, pokud není dostatek lidí, kteří by se o ně starali.

Nicméně 12 let, to je skutečně velmi výjimečná doba, když se vrátíme k případu, o kterém jsme na začátku mluvili.
AK: Ano, doufejme, že je to opravdu výjimečné.

Pacienti jsou pak v místnostech, kde jsou, sami? Jsou na těch takzvaných izolačkách?
JK: Oni by ideálně v momentě, kdy jsou kurtováni, měli být v místnosti sami. Izolace, to je další forma, kterou zákon umožňuje, jak omezit volný pohyb pacienta. To znamená, že může zůstat sám v jedné místnosti, kde nikdo jiný není a kde je pod dohledem.

V té místnosti asi nic není, je to nějaká sterilní místnosti s jedním lůžkem, chudě vybavená.
JK: Asi hodně záleží, v jakém zařízení. To, co jsme viděly my, nebyla úplně vězeňská cela. Nebylo to tak, že by v místnosti byl jenom nábytek, který když se zničí, tak se moc nestane. Ale zároveň to byla místnost, která byla velmi strohá. Dvě postele, jedna z nich zakrytá modrou plachtou, igelitem, stará podlaha, výhled ven a ta místnost byla malá. Myslím, že jsme počítaly, že to mohlo být nějaké tři krát nebo čtyři krát dva a půl metru.

AK: Místnost, kde jsme se byly podívat v kosmonoské nemocnici, kterou Jana popisovala, zároveň měla mříže na oknech, což je běžné u některých pokojů, které jsou na uzavřených odděleních. To znamená, že pacienti odtamtud nemůžou nikam odejít. Ta místnost opravdu byla strohá, byly tam dvě postele na poměrně malém prostoru, na obou postelích byly připevněné kurty a byla tam ještě jedna celá prosklená stěna a bylo vidět do vedlejší místnosti. To je taky docela běžné, protože v místnostech, kde dochází k omezení, by měl být neustálý dohled, to znamená, že by tam mělo být vidět buď ze sesterny, nebo tam často bývají nainstalované kamery. To je další věc, kterou vytýkal jak ombudsman, tak zprávy z ministerstva nemocnicím, že je tam neustálý kamerový dohled a pacienti tam nemají dostatek soukromí a že kamery nebývají jen v místnostech, kde jsou opravdu nutné, tedy tam, kde dochází k omezení, ale že bývají i na jiných pokojích, protože je to prostě jednodušší. Zase je to otázka nedostatku personálu.

Já pro vysvětlení dodám, že vy jste byly nejenom v opavské nemocnici, ale i v té kosmonoské, protože jste po stopách komise navštěvovaly ta místa a ptaly se, co se tam dělo. To znamená, že my teď v ruce nemáme jenom jednu nebo dvě zprávy, ale 18.
AK: Ano.

Takže ze všech zařízení.
AK: V Česku není jen 18 nemocnic, ale jsou to nemocnice, kde dali souhlas k návštěvám komise.

Opavský případ 12 let kurtované pacientky je ten nejhorší, který jste ze zpráv četly?
AK: Ze zpráv, které jsme pročítaly, nám toto přišlo nejvíc šokující. Každopádně i v ostatních zprávách byly zmíněné případy dlouhodobých kurtací, kurtací před ostatními pacienty, nedostatek zázemí, to, že pacienti nemají přístup například k právní podpoře.

JK: Zmiňovalo se tam i různé použití dalších omezovacích prostředků, ať už použití izolací. Některé zprávy zmiňovaly, že izolace se používaly jako trest. Další omezovací prostředek, který je zákonem vymezený jako možné použití, jsou psychofarmaka. Ale na tom také není úplně jednotná shoda, kdy to zaznamenat jako omezení volného pohybu pacienta podle zákona a kdy je to součást léčby. Pak samozřejmě bývá i kombinace zmíněných opatření. Takže pokud jsme mluvili o izolační místnosti, kde jsou kurty k dispozici, může se stávat, že lékaři se rozhodnou použít omezovací prostředky kombinovaně.

Musí povolovat jejich využívání soud, nebo se prostě nemocnice rozhodne na základě vlastního uvažování a doporučení lékařů, že teď zrovna je ta vhodná příležitost?
JK: Každé jednotlivé použití omezovacího prostředku soud nepovoluje. Ono by to ani nešlo, protože omezovací prostředky se mají použít opravdu jen ve chvíli, kdy je to nezbytné, a většinou to předpokládá nějakou rychlou reakci a rozhodnutí. Použití každého omezovacího prostředku má zařízení povinnost podle zákona vést v centrální evidenci, a potom jsou z toho k dispozici například kalendářní přehledy.

Nějaké výkazy.
JK: Přesně tak. Nicméně praxe, kterou nám popisoval ředitel psychiatrické nemocnice Kosmonosy Jan Křen, je taková, že v momentě, kdy přijíždí pacient, který do nemocnice přichází dobrovolně na základě vlastního souhlasu, jeho stav se změní a musí se na něm použít nějaký omezovací prostředek, tak se děje to, že se z dobrovolného pobytu stává nedobrovolný a nedobrovolný pobyt musí schvalovat soud. Jedinou výjimkou je, kdyby do 24 hodin pacient řekl, že použití omezovacího prostředku schvaluje. Ale pokud pacient zpětný souhlas nedá, použití omezovacího prostředku musí nemocnice nahlásit soudu, protože on bude prověřovat, jestli pobyt je nedobrovolný. Zároveň jsou lhůty, kdy soud by měl prověřovat, že důvody k nedobrovolné hospitalizace stále trvají. Ale jednotlivé použití omezovacích prostředků by mělo být jenom ve zdravotní dokumentaci a v centrální evidenci.

Prověřoval soud i případ z Opavy?
AK: To se nám nepodařilo úplně zjistit, protože ve zprávě stojí, že opavský soud pacientku ani jednou neshlédl a nevyslyšel. My jsme kontaktovaly soud. Chtěly jsme anonymizovaný rozsudek v této věci, nebo aspoň jeden z těch rozsudků. Soud řekl, že nám ho nemůžu poskytnout, že to nemůžou dohledat. Když jsme se s nimi spojovaly, pouze nám vysvětlili, jaké je běžné praxe, ale k danému případu nám nic neřekli. Když jsem se na to ptala ředitele opavské nemocnice Zdeňka Jiříčka, říkal, že si také nikdo z personálu nepamatuje, jestli tam někdo od soudu byl nebo nebyl, že nemůže potvrdit, že tam byli desetkrát, ale taky nemůže vyloučit, že tam nebyli ani jednou. Jediný důkaz, který máme, je ta zpráva, kde stojí, že tam nikdo nebyl. Ještě možná k tomu soudu: soud má plnit funkci pojistky, že se v nemocnicích nebudou dít věci podobného typu, jako popisuje zpráva z opavské nemocnice. Já jsem o tom ještě mluvila s jednou lidskoprávní právničkou, které se problematikou psychiatrických nemocnic zabývá. Ona říkala, že je tady spoustu pacientů, u kterých soud pravidelně vydává povolení bez toho, aby je vyslechl, nebo povolení vydá jednou, a pak už se tím případem nezabývá. Jsou to lidi, kteří například nemají opatrovníka, nebo nemají rodinu, nebo prostě opatrovníkům nejde o to, aby pacientovi bylo co nejlépe, ale aby nějakým způsobem byl udržovaný naživu. V nemocnicích potom zůstávají hospitalizovaní dlouhodobě a nejsou tam kvůli tomu, že by tam potřebovali být ze zdravotních důvodů, ale proto, že se jich nikdo jiný neujme. I s tímto se něco snaží dělat reforma péče o duševní zdraví, ale je otázkou, kolik takových lidí v nemocnicích stále je a v jakých životních podmínkách žijí.

se nakonec ještě vrátím k jednomu temnějšímu místu opavského případu. Bude někdo teď řešit, že ministerstvo zdravotnictví pravděpodobně o všem vědělo, ale zprávy nezveřejnilo?
AK: Zprávy nikdy nebyly míněny ke zveřejnění, měly být jakýmsi podkladem pro nemocnice, aby situaci vylepšily. Z toho, co jsem pochopila, tak komise z ministerstva zdravotnictví nemocnicím i slíbila, že zprávy nikdy nebudou zveřejněné. Je samozřejmě pochopitelné, že nechtěli veřejnost strašit s takto příšernými zjištěními, slovy, jako je mučení. Na druhou stranu, jestli se systém má pohnout dál, tak je asi dobré, aby se vědělo o tom, v jakém stavu psychiatrické nemocnice momentálně jsou, jak moc je potřeba je napravit a jak moc je potřeba napravit celý ten stav. Momentálně jdou z celozdravotního rozpočtu na péči o duševní zdraví nějaká 4 %, což je hrozně málo. Systém institucionalizace duševně nemocných, který je v Česku, opravdu není standardní evropskou praxí. Není normální, že lidi, kteří mají nějaké duševní potíže, jsou zavíraní do velkých institucí, za zdi obrovských nemocnic, kde skončí na dlouhé roky. Když se podíváme na Západ, například do Holandska, do Německa, do Velké Británie, tam jsou běžné komunitní služby. To znamená, že lidi, kteří mají nějaké duševní potíže, normálně žijí, žijí dál doma, dochází za nimi sociální pracovníci, zdravotní pracovníci. Ti lidé jsou za nějaké podpory schopní pracovat, odvádět daně, pokračovat v běžném životě a nevypadnou z něj tak strašně moc, jako vypadnou ti, kteří jsou odsouzeni k životu za zdmi psychiatrické nemocnice.

Matěj Skalický

Související témata: podcast, Vinohradská 12, Ministerstvo zdravotnictví České republiky, psychiatrická nemocnice