Výpověď mučeného Bělorusa: Bili mě tyčemi, seděl jsem 15 hodin s hlavou dolů a nesměl mluvit

Igor Stankevič z běloruského Helsinského výboru působil jako volební pozorovatel už při několika hlasováních. Letošní prezidentské volby ale i jeho překvapily. 29 hodin, které strávil jako jeden ze zadržených na policii, mu připomnělo nejtemnější období v dějinách jeho země. Igor se ve své práci zabývá mimo jiné stalinskými represemi ze 30. let. Chování běloruských silových složek mu je v mnoha ohledech připomíná.

„Byl jsem teď pozorovatelem ve stejném volebním okrsku jako během loňských parlamentních voleb. Volební místnosti jsme sledovali nepřetržitě několik dní, během předčasných voleb, které předcházely nedělním volbám, jsme zaregistrovali, že oficiální komise uvádí třikrát vyšší počty účastníků, než jsme napočítali my. V sobotu před prezidentskými volbami jsme napočítali kolem šedesáti lidí, podle oficiálního volebního záznamu jich bylo 190. V samotný den voleb ale přicházely davy lidí, dokonce i pozorovatelé z řad provládních organizací uváděli, že něco takového nikdy neviděli. Řada voličů měla bílé stuhy nebo náramky, bylo zjevné, že mnoho lidí se chystá hlasovat pro opoziční kandidátku Svjatlanu Cichanouskou,“ říká.

Překvapilo vás to jako pozorovatele, že k volbám přišlo tolik lidí?
Do jisté míry ano. Bylo cítit, že lidé se nebáli, chtěli o sobě dát vědět, sjednotili se a společně se rozhodli odstranit od moci diktátora. Bylo to velmi působivé. Bohužel ve chvíli, kdy se volební místnost uzavřela a mělo začít sčítání hlasů, nás nezávislé pozorovatele vyhnali ven. Čekali jsme před budovou.

V tu chvíli mi volala dcera, že v televizi už ohlásili celkové výsledky a uvedli, že vyhrál Alexandr Lukašenko se 79 procenty hlasů. Říkal jsem, jak mohou vyhlašovat výsledky, když se hlasy ještě sčítají. Mezitím začaly přicházet hlasy z dalších okrsků, že dílčí výsledky svědčí ve prospěch Cichanouské. Pak vyšla jedna z pozorovatelek, která sice byla nominovaná za vládní organizaci, ale byla na (naší) straně nezávislých pozorovatelů a řekla, že předsedkyně volební komise - i když sama už několikrát během dřívějších voleb falzifikovala výsledky - se rozhodla sečíst hlasy čestně, podle skutečnosti.

Když výsledky ohlásili, lidé propukli v jásot. Ukázalo se, že v tomto našem okrsku hlasovalo 1729 lidí pro Cichanouskou a 438 pro Lukašenka. Později se mi podařilo získat svědectví ještě z deseti volebních okrsků v naší čtvrti, kde se komise lekly a sečetly hlasy pro Cichanouskou. Vydal jsem se pak na oblastní volební komisi, kam měli přivézt výsledkové listiny ze všech okrsků v našem obvodě, je jich celkem 106. Seděli jsme tam do noci, protože v některých okrscích už se scházeli lidé, kteří nechtěli nechat předsedy komisí odejít, zásahové jednotky OMON se je snažily rozehnat, z mnohých okrsků se výsledkové listiny nikdy nezveřejnily. Snažili jsme se je získat, ale nikdy nám je nedali.

A podařilo se vám do oficiálních výsledků aspoň nahlédnout?
V pondělí v poledne začala oblastní komise zveřejňovat výsledky z jednotlivých okrsků. Přečetli jich asi pět nebo sedm, pak někdo řekl: „Nač číst jeden výsledek po druhém? Vyhlaste celkový součet.“ A podle něj hlasovalo 89 tisíc voličů pro Lukašenka a 19 tisíc pro Cichanouskou. Když jsme žádali o zápis výsledků z naší volební místnosti, odmítli nám ho vydat. Mezitím vypnuli internet, který se u nás musí předplácet. V úterý jsem se proto vydal na kole do města podat stížnost do společnosti Beltelecom. Po cestě zpět jsem projížděl kolem oblastní stanice policie v mojí čtvrti a uviděl několik autobusů, jeden z nich byl plný policistů. Zastavil jsem a snažil se udělat pár fotek.

Když jsem se otočil, už na mě běželo pět mužů, křičeli, ať nekladu odpor, i když jsem se nijak nebránil. Zkroutili mi ruku za zády, povalili na asfalt tváří dolů, rozbil jsem si při tom nos a trochu se odřel, a s rukama za hlavou a v předklonu mě hnali do čtvrtého patra policejní stanice. Tam mě bili dva policisté, jeden se snažil mi mlátit hlavou o zeď. Povalili mě na podlahu. V místnosti to páchlo močí, výkaly, krví. V jednu chvíli se mě ptali, jestli nechci doušek alkoholu. Já sám nepiju, tak jsem odmítnul. Až později jsem pochopil, proč taková nabídka - pokud by mě poslali na vyšetření k lékaři, našli by mi v krvi alkohol a mohli mě označit za opilého - taková jednoduchá provokace. Po nějaké době přivezli ještě jednoho mladíka, kterého položili vedle mě. Vzali mi telefon, všechny věci, leželi jsme na podlaze tváří od sebe, abychom spolu nemohli mluvit.

Po nějaké době nás odvedli do vyšetřovny, kde byla ještě výhružnější atmosféra. Do kruhu tam byly rozestavěné židle, sedělo na nich pět mužů v kuklách bez identifikačních čísel. Bylo ale vidět, že mají policejní kalhoty a obuv. Srazili mě na kolena, hlavu stlačili dolů, těsně utáhli želízka na rukou. A začali mě bít. Ptali se, pro koho pracuju, kolik mi platí, kdo je můj podřízený.

Pak u mě našli paměťovou USB flešku s nápisem Polský rozhlas. Začali říkat: „Jsi polský špion, přiznej se! Pro koho pracuješ? Odkud máš tu flešku? Co na ní je?“ Vysvětlil jsem jim, že paměťovou kartu mám ještě z doby, kdy jsem chvíli žil v (ruském) Petrohradu a že se zabývám tématem stalinských represí ve svém rodném městě Orša (v Bělorusku).

Co se týče důvodu, proč jsem fotografoval - vysvětlil jsem ho tak, že ke mně do Minska přijížděly ten den moje dvě dcery, což byla pravda, a že jsem jim chtěl vysvětlit, aby nechodily na žádné akce. Dva muži, kteří se podobali popravčím, jak jim byly vidět jen oči, vyšli z místnosti, pak přišli a říkají: „Tak tohle je hlavní aktivista, který tu všem velí!“ A začali mě bít.

Říkám jim: „Nechápu, co ode mne chcete slyšet!“ Udeřili mě asi 25krát tyčemi, možná mi i každý z nich dal pětadvacet ran, už si to nepamatuju. V poutech mě znovu hnali do čtvrtého patra, kam už začali svážet lidi zatčené na demonstracích. Povalili mě na podlahu a s obtížemi mi sundali pouta, jak byla hluboce zarytá. Místo nich mi dali plastové tenké náramky, které se zatínají do masa ještě víc. Strašně to bolelo. Doteď mám zmrtvělé prsty. Vedle mne ležel chlapík, který se modlil a prosil, aby mu pouta sundali, protože bolestí nemohl vydržet. Asi po 15 minutách mu je sňali. Pak nás vzali, postavili nás ke stěně, pouta nám sundali, nařídili sundat kalhoty a zkoumali, jestli máme stopy bití na zadnici. Pokud měl člověk zadek bílý, brali je zřejmě na další bití.

Já už měl zjevné podlitiny, tak mi nařídili sednout si na židli - byly tam rozestavěné asi ve třech řadách - hlavu dolů, ruce před sebe. V této pozici jsem proseděl nějakých 14, 15 hodin. Hlavu zvednout nesmíte, nesmíte spát, nesmíte se s nikým bavit. Pokud se začnete hýbat, buď vás okřiknou, nebo dostanete ránu obuškem. Dvakrát mě za tu dobu odvedli do jiné místnosti, aby si zapsali moje údaje.

Skutečné peklo začalo, když začali přivážet lidi z akce. Ozýval se řev, lomoz, klení, výkřiky bitých lidí. Křik mučitelů, kteří mlátili zadržené obušky. Trvalo to celou věčnost. „Ležet! Hlavu dolů! Ležet! Stát!” Byla to naprostá noční můra. Chápal jsem ale, že se mnou byli pro danou chvíli vyřízení. V tu chvíli jsem necítil strach. Hodně jsem toho přečetl a sám napsal o tom, jak probíhaly represe ve 30. letech, jakým způsobem lidi týrali. A dovedl jsem si představit, co může přijít. Ale cítil jsem se strašně kvůli zadrženým, které vyslýchali - byli mezi nimi drobní podnikatelé, zaměstnanci metra, nejrůznější skupiny obyvatel. Nevím, jak zjišťovali, kdo je aktivista a kdo ne, ale například ty, co jezdili na motorkách, považovali za koordinátory. Říkali, že jezdí na výzvědy, kde je policie a kde zásahové jednotky OMON. Mladíka, který prý měl Molotovův koktejl, strašně zbili, přímo vedle nás. Nikoho jsem neviděl, protože to nešlo, viděl jsem jen boty, dohlédl jsem na tři lidi, kteří seděli vedle mě. Ale kromě toho nic dalšího. Dokonce, když nám dali napít vody, nařizovali nám zavřít oči, abychom nikoho neviděli. Bylo tam i několik mediků, říkali, že pomáhali zraněným. Ty také velmi tvrdě bili. Všechny ty, které považovali za aktivisty, označili žlutou barvou. Znamenalo to, že je obzvlášť tvrdě zmlátili. Byly tam mladé ženy, i muži. Nevynechali nikoho.

Z různých svědectví, která jsou dostupná, se skládá takový obrázek, že policie zatýkala v podstatě kohokoli, kdo se v nějakou dobu ocitnul na ulici. 
Ano, byly případy, kdy lidé říkali, že jen šli do obchodu nebo vyvenčit psa, nebo šli jen tak po ulici. Zatýkali všechny bez rozdílu, byl to takový teror naslepo proti všem. Odváželi lidi na stanici a tam je bili. V jednu chvíli nám dali vodu z kohoutku, všem z jedné lahve. Snažil jsem se moc nepít, protože nás nepouštěli na záchod do sedmi do rána.

A tohle všechno se odehrálo 11. srpna, kdy vás zadrželi, a pak dál?
Ano, zadrželi mě jedenáctého. A tohle všechno se dělo v noci z jedenáctého na dvanáctého. Lidi začali přivážet zhruba od sedmé hodiny večer, skončili někdy ve tři ráno. Mnoho lidí sedělo tak jako já, na židlích, hlavou dolů, ruce před sebou. Mnozí leželi na zemi. Kolem sedmé hodiny ráno lidi začali pouštět na toaletu. Někdy okolo poledne jednu část zadržených naložili do auta a odvezli. Kam, to nevím, už jsme je neviděli. My tam dál seděli v pozici, kterou nám nařídili, do tří nebo čtyř hodin odpoledne.

Pak mě znovu odvedli, řekli, že zatím nemají žádný rozkaz, co se mnou dál. Odvedli mě zpět a už mě neposadili, ale nařídili mi složit se na podlahu do takové embryonální polohy, na kolena, hlava dolů, ruce za záda. Je to hrozně těžká pozice - nohy vám dřevění, bolí vás záda. Pak mi povolili se natáhnout, tak jsem ještě další hodinu a půl ležel na betonové podlaze, tváří k zemi, ruce za hlavou. Potom nás nahnali do policejního antonu, udeřili mě ještě znovu do tváře a do uší. V prostoru pro pět lidí nás bylo jedenáct, skoro jsme se dusili, během čtvrt hodiny jsme byli promočení potem.

Pak jsme pochopili, že nás vezou na stanici, kde se rozhoduje o rozdělení zadržených. Tam nás znovu položili na zem, pak nám dovolili stát u stěny. Pro mě to byla záchrana, dostal bych na zemi zápal plic. Tam proběhnul s každým z nás soud. Mě obvinili z toho, že jsem stál vedle okrskové policejní stanice, máchal rukama, vykřikoval hesla a používal sprostá slova. To je ten úplně nejlehčí přečin, se kterým můžou přijít. Mnohým dalším přišili neuposlechnutí pokynů policie, což už je prakticky trestný čin. Mě asi zachránilo to, že se soudce zeptal, jestli mám nezletilé děti. Žije se mnou dcera, což jsem uvedl a možná právě to mě zachránilo. Znovu jsem pak slyšel, jak bijí zadržené, ozýval se křik. V jednu chvíli dokonce volali zdravotníka, možná zrovna někdo ztratil vědomí. Od ostatních oddělili aktivisty, ty lidi, které označili žlutou barvou. Je zřejmě týrali obzvlášť tvrdě. Potom byly ještě slyšet údery obuškem, křik utichl. Potom začali vyvolávat jména, říkal jsem si, že to budou ti, které budou dál mučit. Ukázalo se ale, že to jsou naopak ti, komu dali pokutu a pustili domů. Zaznělo i moje příjmení. Dali mi moje věci, ne úplně všechny, nedostal jsem kolo ani paměťovou kartu. Čtyři z nás pustili, před budovou byla spousta lidí, ukazovali nám fotografie a ptali se, jestli jsem neviděl jejich děti, syny, manžely, dceru. Jednu tvář jsem poznal, byl to muž, který stál hned vedle mne.

To bylo ve středu, kdy jsem měl odjet do Polska na nějakou akci. Samozřejmě jsem se tam nevypravil. Jel jsem domů, kde jsem našel vyděšenou rodinu, dcery a bývalou manželku. Požádal jsem je, aby vyfotily všechny podlitiny a rány, které jsem měl na rukou, na zadnici, na tváři. Radil jsem se s kolegy, co udělat, chtěl jsem druhý den projít soudním ohledáním. Ale poradili mi, ať to nedělám, protože jednak to úřady odmítají a navíc by mě mohli znovu zadržet a pak už by mě nikdo nezachránil.

A oficiálně tedy nikdo nezaznamenal, co se vám stalo?
Šel jsem na pohotovost, kde bylo pár dalších lidí s podobným příběhem. Řekl jsem, že mě zmlátili na policii a doktor na to odpověděl, že takovou informaci musejí předat prokuratuře. Udělali mi rentgen, řekli, že pánev nemám zlomenou. Zpětně mi je líto, že jsem jim neřekl o dalších bolestech, bolí mě v zádech a také žebra. Sepsali jsme zprávu, abych měl v ruce vůbec nějaký dokument, že jsem se obrátil na lékařskou pomoc. Během půl hodiny mi volá mladík, který se mnou byl na pohotovosti, a varoval mě, že volali z policie s výzvou, aby přišel na pohovor. A opravdu, během pár minut zvoní telefon: „Igore Petroviči, přijďte k vyšetřovateli poskytnout své svědectví.“ Na stejnou stanici, kde mě týrali. Strašně jsem se vyděsil. Řekl jsem, že nejsem v Minsku, že můžu přijít až druhý den. Vypnul jsem všechny telefony, s dcerami běžel domů sbalit věci. Dávali jsme pozor, jestli na nás přede dveřmi někdo nečeká. Rychle na nádraží a jeli jsme do Polska, kam už jsme měli jízdenky. Teprve v polovině cesty jsem se osmělil zapnout telefon. V Polsku jsme museli bohužel na dva týdny do karantény, ale to je lepší než znovu na dva dny do vazby.

Igore, vy jste říkal, že jste byl pozorovatelem u voleb už několikrát. Zabýváte se historií, represemi za stalinských dob. A znáte povahu a metody současného běloruského režimu, který je u moci už přes dvě desítky let. Překvapilo vás, co se stalo, nebo jste to čekal?
Takovou krutost jsem nečekal. Jednak proto, že jsem sám v takové situaci nebyl. V roce 2010 po volbách to bylo podobné, ale tehdy jsem žil v Rusku. Ale jen tak člověka mučit, pro nic za nic...

Zaskočilo mě to, že mě začali obviňovat z toho, z čeho sovětský režim obviňoval moji prababičku a praděda - že jsou polskými špiony, za což je nakonec i zastřelili. Od té doby uplynulo 80 let a nic se nezměnilo. Znovu hledají polské špiony, znovu mučí lidi. Věděl jsem, co se může stát a hlavně jsem četl spoustu dokumentů, záznamů o výsleších. Vím, že pokud se člověk k čemukoli přiznal, tak to byl konec, podepsal si rozsudek smrti. Ale pokud vše popřete „šel jsem jen kolem, nemůžu vám nic dalšího říct“, je přeci jen šance se zachránit. Je možné, že pokud bych řekl, že jsem novinář, publicista, pozorovatel u voleb, tak že by mě tam prostě ubili.

Když se díváte na to, co se teď v Bělorusku děje, kam se podle vás situace může vyvinout?
Mám z toho velmi pozitivní dojem. Je mi líto, že tam nejsem, samozřejmě bych také šel demonstrovat. Jsem přesvědčený o tom, že pokud budeme postupovat společně, můžeme se osvobodit od diktátorského, nelidského režimu. Přičemž je jasné, že se režim snaží získat čas. Lukašenko řekl, že od moci ho můžou odstavit, jen pokud ho zabijí. Možná je to jediná možnost, že to musí dopadnout tak, jako v Rumunsku s Ceauseskem, ale to je krajní varianta. Tolik lidí už trpělo. Je dobré ale mít na paměti, že pokud dřív zadrželi na demonstracích během voleb 600 nebo 700 lidí a protest tak utichnul, teď je zadržených šest nebo sedm tisíc a protesty narůstají. Takže represe a týrání lidi nezastavily. Lidé začínají masově stávkovat, přidává se k nim stále více podniků. Já doufám, že až mi skončí karanténa, vrátím se do jiné země, bez šíleného diktátora, psychicky nemocného člověka.

A jak si vlastně vysvětlujete to, že je teď tolik lidí ochotných chodit protestovat? Mnohem víc než kdykoli předtím…
Lidi prostě už mají dost Lukašenka - za těch 26 let ho mají plné zuby. A ta sprostá lež s oficiálními výsledky voleb je velmi pobouřila. I když všichni vědí, že pro něj nikdo nehlasoval, připsali mu 80 procent odevzdaných hlasů. A to mučení, které připravil demonstrantům, lidi absolutně šokovalo. Proto se taky mezi nynějšími požadavky objevuje volání po potrestání těch, kdo mají týrání na svědomí.

Lidi se hněvají. Myslím, že tu náladu dobře odráží vtip, který se teď objevil. Když dovolíte, tak vám ho řeknu: Člověk se vrací z práce, hledí si svého, když tu na něj vyběhnou omonovci, pustí se do něj obušky a táhnou ho do policejního autobusu. A on křičí: „Nechte mě, prosím, nebijte mě, vždyť já hlasoval pro Lukašenka.“ A oni na to: „Lžeš, nikdo pro něj nehlasoval.“ No, tak takhle se to teď u nás má.

Myslíte, že má smysl vést dialog s lidmi, kteří jsou v okolí Lukašenka a podílejí se na fungování systému, který jste popsal?
Vést dialog s lidmi má smysl vždy. S Lukašenkem ale ne. Je to nemocný člověk. Navíc chápe, že pokud teď odstoupí, odsoudí ho za řadu trestných činů, včetně politických vražd, které se odehrály na konci 90. let a po roce 2000. On tedy má co ztratit a drží se moci zuby nehty. Buď o ni přijde a skončí ve vězení, nebo svými represemi ten odpor zlomí. Ale je tu naděje, že se základy jeho moci začínají otřásat a drolit, z orgánů státní moci začínají odcházet první lidé, jsou tu stávky, a ten tlak sílí dál.

Lenka Kabrhelová, Pavel Vondra a Zuzana Kubišová

Související témata: podcast, Vinohradská 12, Bělorusko, Alexandr Lukašenko